Kosmický pesimismus i óda na baskytaru v podání Semai.
Jihlavský samotář Jakub Fraj / Hastur se svým drone-industrialním dítkem Semai na sebe neupozorňuje často, když se však rozhodne dát vědět o svých schopnostech, jedná se vždy o kvalitní produkci s hutnou a uchvacující atmosférou. Hastur nikdy nebyl věrným vazalem žádného labelu, a přestože se tu a tam spolčí kupříkladu s mysteriózním labelem Gnosis Records či slovenským Nomad Sky Diaries, většinu svých počinů vydává zcela samostatně. Stejně tak je tomu i s jeho posledním (zatím čistě digitálním) albem 136199, inspirovaným Lovecraftovým fantazírováním o transneptunických dálavách tak, jak je známe například z Šepotu v temnotách. Na první pohled enigmatický číselný název lze snadno rozklíčovat jako astronomický kód trpasličí planety Eris, která se nachází se svým měsícem Dysnomií právě za hranicemi oběžné dráhy poslední planety sluneční soustavy. Tu komemoruje i samotné datum vydání alba, spadající den přesně na dvacáté výročí jejího objevení 5. ledna 2003.
Necelých čtyřicet minut dlouhá deska se drží v již u Semai zajetých kolejích zkreslených baskytarových dronů, razantních programovaných perkusí a jiných digitálních prvků, mistrovsky utvářených zejména na evokativních nahrávkách Carcosa (2015) a The White Leviathan (2019). Na rozdíl od těchto dřívějších počinů se však zde Hastur nebojí ubrat na chladné rytmice a naopak přidat na hustotě i intenzitě táhlých rozmazaných linek, aby lépe znázornil neprostupnou temnotu vesmírného prostoru. Tracklist lze ostatně číst jako jakýsi narativ o cestě ven do kosmických šíří – úvodní Perihelion vděčí za své jméno termínu pro nejbližší polohu tělesa ke Slunci a přes další kompozice Eris a Dysnomia se dostáváme k závěrečné Aphelion, značící naopak nejvzdálenější bod objektu od žhnoucí žlutavé koule. V kratší Perihelion tak začneme s dynamickým vírem vleklých frekvencí různých hloubek a deformací, v němž nás v napětí udržují především pronikavá skřípavá fičení. Následující Eris pak obohacuje přebuzené drony a hluková skřípání o těžkopádné bicí, spád celé bohaté směsi místy rozdmýchávají i melodičtější fragmenty čisté baskytary. Již známý mix zvukových stop dosáhne svého vrcholu na Dysnomia, kde plocha zhoustne o vyšší syntetické pulzy i nárazy klavírních tónů a bubny vygradují až do punkového poklusu. Táhlá Aphelion vše nakonec vrací k dronovému purismu počátku desky, jejž nám připomene i návrat úvodního kmitavého fičení.
Semai stvořil opět další tajemné a podmanivé dílo, které za masivní stěnou rozvleklých zkreslených linií a jednoduchých perkusí skrývá překvapivě promyšlený koncept a pečlivou práci s témbrově kompaktními texturami. Nyní už nezbývá než trpělivě čekat a těšit se, kdy se Semai z hlubin podzemí vynoří znovu.
Semai: 136199
(https://semai.bandcamp.com)