Shackleton: Three EPs

Šplhání basy posedlých mladých tvůrců z podzemních prostor do pater seriózně přijímané experimentální hudby pokračuje s nevalnými úspěchy a  na vině je zřejmě ve značné míře nedostatečná otrkanost a znalost širšího terénu. Kdo nepodlehne davovému tlaku vedoucímu k – velmi oblíbené – stejnosti, často ztroskotává na přehnaném sebevědomí, okleštěném hudebním teritoriu nebo nedostatku představivosti. Najít vedle výtečných samostatných kusů i přesvědčivé plnohodnotné osobité album se zatím stále nedaří.

Shackletonova devítiskladbová kolekce Three EPs v této souvislosti rozhodně patří k těm nejpozoruhodnějším. Ačkoli se nejedná o jednolitou desku v pravém slova smyslu (ono 3×3 je patrné v poněkud odlišném pojetí jednotlivých třetinek), autorova originalita je dostatečným lepidlem. Shackleton jakoby tak trochu byl z jiné planety. Jeho skladby obecně charakterizuje těžko rozšifrovatelná a z hlediska struktury dosti podivná stavba s často překvapivými zvraty, navíc ponořená ve znepokojující atmosféře nejistoty, psychedelického omámení až strachu. Vedle inspirace východem (od arabského světa po dominantní tabla v  Mountains of Ashes) a obecné posedlosti nezvyklými perkusemi v horních partiích a nepředvídatelně skotačivými rychlými basovými linkami dole (It’s Time for Love, Asha in the Tabernacle) se nebrání silně echovaným a  gradovaným vokálním samplům a zvláštně nepadnoucím klávesovým plochám. Výsledné kompozice jsou těžko přístupné, dalo by se dokonce říci, že snad až nepřátelské, a znemožňují rychlé soudy. Shackletonova produkce udivuje a jeho jasně čitelný rukopis zůstává nedotknutelný.

I mladík Peverelist z bristolského dubstepového podhoubí na svém prvním albu skrývá klubové ambice a cílí na soustředěný poslech v neosvětleném obýváku, což je pro tvůrce z tohoto prostředí meta prozatím nedosažitelná. A zůstává jí i nadále. Ačkoli se mu do značné míry daří vyhýbat se klišé žánru a v downtempových „meditativních“ kompozicích a  zajímavě pracuje s nemnohými prvky usazenými na zdařile formovaném basovém podstavci (nejvýrazněji v Yesterday I Saw the Future), jeho přirozeně minimalistické kombinování bohužel tu a tam odkrývá slabiny nezralého autora. Četné přehmaty (školácké plochy v Esperanto nebo Not Yet Further Than, až otravně čitelný motiv ve Valves…) parazitují na jiných nápaditých momentech a řadí desku mezi desítky dalších nedobroušených dlouhohrajících pokusů ve škatuli. Pohodlí sedačky nakonec ve zřejmě nejkomplexnější chytlavé sladbě Infinity Is Now přeci jen vítězí nad parketem.