Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.
O její debutové desce Fountain, která vyšla v covidovém roce 2020, se mluvilo jako o nebývale silném počinu, jenž unikátním způsobem ztvárňuje sílu pospolitosti a přináší naději do temných časů. Loni přibylo na kontě v Berlíně usazené umělkyně další studiové album a brzy se chystá zveřejnit výsledky na ně navazujícího kolaborativního projektu. Na čem stojí tvorba autorky, která je označována za jednu z nejvýraznějších postav současné experimentální scény?
Komunita na dálku
„Život a příroda v sobě skrývají transformační potenciál. I kdyby měla být celá naše planeta spálena na popel a většina lidí vyhynula kvůli tomu, co jí způsobujeme, život bude stejně pokračovat úžasnějšími způsoby, než si vůbec dovedeme představit,“ vysvětluje Lyra Pramuk v rozhovoru pro server The Quietus myšlenku, z níž pramení nadějeplné uvažování o světě, které se promítlo v jejím debutu. „Za beznadějí je vždycky naděje. Všechno je krásné, všechno jednou skončí, všechno má své cykly. Tohle člověka přivede do přítomného okamžiku, aby mohl činit ta nejhezčí rozhodnutí,“ pokračuje. Může to znít ploše nebo banálně, ale v podání Pramuk se tahle myšlenka zjevuje v nejautentičtější možné podobě.
Představit se světu skrze minimalistickou desku vystavěnou výhradně na lidském hlase a jeho deformovaných, vrstvených i prostorově ukotvených podobách, je svérázným krokem, to, že Pramuk využila jako nosný materiál právě vokál, je ale více než příznačné a jen to potvrzuje její tvůrčí cit. Fountain vyšla v době globální izolace, kdy lidstvu scházel pocit fyzické blízkosti i kolektivního prožitku a právě forma, která je složena z mnoha verzí jednoho hlasu, který má občas podobu dechu, jindy operního zpěvu, odosobněného strojového zvuku, nebo „umělého sboru“, tady funguje jako simulace soudržnosti a zároveň připomínka, že pro budování komunity nemusí být fyzická přítomnost tím nejdůležitějším aspektem. Většina skladeb nemá jednoznačný text a funguje na bázi opakující se mantry, která má potenciál posluchačstvu přivodit meditativní stavy.
Pramuk pracuje s hlasem nejen jako hudebním nástrojem, ale i jako politickým a genderovým prostorem. Jako trans žena skrze hudbu tematizuje limity biologického těla i technologické možnosti jeho transformace – její vokální projev jako by skrze rozličná zkreslení záměrně narušoval očekávání „ženského“ či „mužského“ zvuku. Název desky se podle anotace na bandcampu odvíjí od etymologie autorčina příjmení „Pramuk“, které údajně pochází z češtiny a svým významem odkazuje k prameni, fontáně (otázkou je, jestli zde nemohlo dojít k nechtěné záměně slovanských jazyků). A právě takovým očistným pramenem má být i hudba na ní – ponoření do ní umožňuje rozpustit binární struktury, odpoutat se od pevného a soustředit se na tekuté, proměnlivé, mimolidské.
Autorka o hudbě často mluví jako o „společenské infrastruktuře“ a jako o prostředí péče. Jedním ze základních prvků její tvorby je fakt, že posluchač není jen pasivním příjemcem, ale spoluúčastníkem a spolutvůrcem zvukového procesu, součástí celku. Právě tohle činí z Fountain něco víc než jen estetický experiment nebo soubor sedmi harmonicky nápaditých kompozic, a právě díky tomu se k dosud neznámému jménu stočil zájem veřejnosti. O rok později autorka zveřejnila první kolaborativní počin s názvem Delta, kde skladby z Fountain společně s Pramuk reinterpretují další umělci a umělkyně (např. KMRU, Hudson Mohawke, Ben Frost a další).
Nová forma sboru
Pramuk vyrostla v Pensylvánii, kde v dospívání působila v kostelních sborech, orchestrech a hudebně-dramatických souborech. Hudbě se rozhodla věnovat i v rámci studia, a přihlásila se proto na obor klasický zpěv na Eastman School of Music v New Yorku. Právě během studijních let absolvovala několik stáží v Berlíně, což ji následně podnítilo k tomu se do tohoto města přesunout natrvalo. Berlín, centrum experimentální elektroniky, byl přesně tím prostředím, v němž mohla zúročit formální znalosti nabyté studiem i zkušenostmi z klasické praxe, obohatit je o poznatky ze současných směrů a klubové hudby a tím se oprostit od standardních pravidel a nastavit si pravidla nová, vlastní. V jejím přesunu ale sehrála roli i společensko-politická situace ve Spojených státech, kde se vzhledem ke své queer identitě přestávala cítit bezpečně.
Sama umělkyně o Berlíně mluví jako o místě, které jí poskytlo pevné sociální vazby a kde se naučila pracovat s komplexními emocemi, což je jedním ze základních pilířů jejího života i tvorby. „Nechci se omezovat na žádný konkrétní způsob vystupování (…). Být zařazena do nějaké škatulky a být do ní nucena by bylo zjednodušující – pravda je mnohem složitější,“ vysvětluje ve zmíněném rozhovoru pro The Quietus. I proto se v jejím případě nezdá nijak překvapivé, že jako své zdroje inspirace uvádí sympaticky roztodivnou skupinu jmen, mezi něž patří například Béla Bartók, Björk nebo Elisabeth Fraser.
Německá metropole sehrála významnou roli také v autorčině chápání komunity, pojetí hudebních i čistě mezilidských těles a prostoru k jejich setkávání. Klubová kultura tu nepracuje s prostorem pouze jako s místem pro zábavu, ale také jako s místem sdíleného prožitku, kde se stírají hranice mezi performerem a publikem. Právě tato nová forma sboru – sice anonymní, jednorázová, dočasná, ale o to více intenzivní – se postupně propsala i do její tvorby a způsobu vystupování. Názorně se o tom lze přesvědčit hlavně během živých performancí, které autorka záměrně koncipuje jako „léčivé rituály“ a cíleně se snaží o potlačení jakékoli hierarchie mezi vystupujícími a publikem.
Být součástí něčeho většího
V roce 2025 vydala Pramuk svůj druhý dlouhohrající počin s názvem Hymnal. Pokud jsme Fountain označovali za minimalistické dílo stojící na mapování možností vlastního těla a prožitků individua, Hymnal je v určitém smyslu jeho rozšířením do maximalistického konceptu – sleduje prožitek mnohosti a prostorovosti. I tak ale jednoznačně nezapře vliv Steva Reicha a Johna Cage – základem tracků jsou jednoduché ostinátní figury, na něž se nabalují další sonické vrstvy a postupně se vyvíjí v čím dál mohutnější celek, přesnějším označením by tedy nejspíš bylo „post-minimalismus“. Autorka tu opět pracuje s deformovanými a různě pokroucenými zvuky, teď už ale svůj nástrojový arzenál rozšiřuje mimo hlasu i o další prostředky, především na smyčce, jejichž aranže jsou výsledkem improvizace a kompoziční práce berlínského Sonar Quartettu. Jejich nahrávky autorka před použitím ještě dále zpracovala – hýbala s jednotlivými stopami, vytvářela smyčky, nahrávala je přes sebe a upravovala pomocí efektů tak, aby odpovídaly jejímu zvukovému světu. Vokály nahrávala v prostorách benátské katedrály a odlehlé horské chaty v italských Dolomitech.
Fountain tematizovalo introspekci a práci se sebou samým, dívalo se především dovnitř. Perspektiva Hymnal jako by byla opačná, její pohled se stáčí ven, do okolního světa a přírody, ale i za ně – do vesmíru. Pramuk se mimo hudebnice, performerky, producentky, DJky a lektorky totiž označuje také za astroložku, a právě s tímto spojené motivy jsou jedním z ústředních prvků jejího zatím posledního alba. Nejde tady ale o nějaké esoterické ornamenty, ale spíš o další z jazyků, skrze které lze uvažovat o propojenosti světa a vesmíru. Jak se Pramuk nechala slyšet v rozhovorech v době releasu, astrologie pro ni není souborem determinujících principů, které by ze své podstaty vylučovaly svobodu lidské vůle, ale disciplínou a nástrojem zkoumajícím vztahy mezi entitami. Na albu se tak vedle konkrétních zvukových struktur objevuje i méně uchopitelná rovina „kosmické choreografie“, v níž jsou tyto entity – lidské i nelidské – v neustálém pohybu. Sama autorka album na bandcampu popisuje jako pokus naslouchat tomuto typu vazeb a přeložit je do hudební formy: ne jako lineární vyprávění, ale jako rozvětvenou síť, v níž se motivy různě vracejí, zrcadlí a proměňují.
Hymnal, spíše než kompaktní celek, připomíná otevřený prostor který se neustále proměňuje a proplouvá mezi pevnými hranicemi – mezi žánry, mezi autorkou a posluchačstvem, mezi přírodním a technologickým, lidským a post-lidským. Nenabízí konkrétní odpovědi, ale způsoby a cesty, jak se v takto vazbami protkaném světě pohybovat – skrze pozornost, empatii, otevřenost a ochotu být součástí něčeho většího. Aby tuto ideu podpořila, chystá se Pramuk, podobně jako tomu bylo u prvního alba, na začátku letošního léta vydat navazující počin s názvem Hymnal (Resung), kde vybrané skladby z alba přepracovávají další umělci a umělkyně – zde např. Djrum, Verrada, Laurel Halo a John Tejada.
Společně vzkvétat
V témže roce, v němž vydala svou poslední desku, založila Pramuk také vlastní kurátorský projekt/label pop.soil, který funguje jako centrum pro rozvíjení odvážných a inovativních hudebních forem a usiluje o podporu rozmanitosti a dynamičnosti umělecké komunity. „Svým názvem, který je slovní hříčkou odvozenou od slova ‚top soil‘ (vrchní vrstva půdy), funguje pop.soil jako metaforická zahrada – místo pro růst, péči a kultivaci, kde se lidé mohou scházet, vyměňovat si nápady a společně vzkvétat,“ uvádí Pramuk na svých webových stránkách. Kromě aktivit spojených s labelem a uměleckou tvorbou aktuálně také vyučuje na NYU předmět Experiments in the Future of Performance.
Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk bude v Praze k vidění a poslechu již příští týden – 29. dubna v kostele U Salvátora v rámci série koncertů kurátorovaných týmem Lunchmeat Festivalu.