Simon Scott, zasněný bubeník v zajetí zvuků

  
60

Rozhovor o cestě od rockových bicích k terénním nahrávkám a modulárním syntezátorům, o výhodách magnetofonových kazet a zvukové ekologii.

Rozhovor s lehce unaveným Simonem Scottem před jeho vystoupením na festival Spectaculare nemohl začít stylověji. A to diskuzí nad nahrávadlem Edirol R-09HR, na které byl celý rozhovor zaznamenáván. Právě na tento přenosný rekordér totiž nasnímal Angličan s dvojím muzikantským životem většinu svých „terénních nahrávek“. V rozhovoru jsme výjimečně upozadili jeho působení v shoegaze legendě Slowdive a věnovali se spíše experimentální, sólové kariéře. Ostatně, právě tento materiál přijel do Prahy koncertně představit.

Své první sólové album jsi vydal před desíti lety. To znamená vice než dvě dekády poté, co jsi vydal svou první desku s kapelou The Charlottes. Které momenty v tvé udební kariéře tě dovedly do pozice, že dnes vytváříš experimentální elektronickou muziku?

Za nejdůležitější okamžik považuji koncert, kdy právě moji The Charlottes předskakovali Slowdive.  Už jsem o nich slyšel a těšil jsem se na jejich vystoupení. Po koncertě jsme se dali do řeči a z nich vypadlo, že je opouští bubeník. Jim bylo líto, že jsem zaháčkovaný jinde. Prý jsem je zaujal. Já už tehdy věděl, že moji spoluhráči půjdou na univerzitu, což bude znamenat konec kapely. A tak díky souběhu okolností jsme mohli ihned začít spolupracovat.

Slušná série náhod.

To máš tedy pravdu! Čas, kdy jsme pracovali na prvních dvou deskách Slowdive, byl pro mě velmi důležitý.

A co tě nakonec přivedlo na dráhu sólového elektronického experimentátora?

Nákup počítače koncem 90. let. Tehdy jsem byl nájemný muzikant a tahle pozice mi přestala vyhovovat. Psal jsem písničky a zároveň experimentoval se zvukem. Byl jsem doslova hladový obsáhnout všechny techniky, které zvuk ohýbají a proměňují. Zamiloval jsem se do práce s programem Max/MSP a trvalo mi asi pět let, než jsem se v této nové poloze alespoň částečně zorientoval. A pak jsem se seznámil s Rafaelem Antonem Irisarrim na MySpace. Ten si poslechl mé skladby a doporučil mi, abych své pokusy poslal Erikovi Skodvinovi z labelu Miasmah. Ten odpověděl vcelku pozitivně, a tak jsem začal pracovat na sólovém debutu. Tehdy jsem ještě stale pracoval s výchozím materiálem pořízeným téměř výhradně na klasické rockové nástroje, především na kytaru. Na mém debutu ale najdeš i basu, bicí, smyčkovaný zpěv. Celkem jsem na skladbách strávil tři roky, než byla kolekce Navigare hotová.

Jak jsi začal do svých kompozic integrovat field recordings?

V roce 2011 jsem dokončil školu zaměřenou na hudební technologie. Končil jsem prací, která měla praktický charakter. Cílem bylo vytvořit kompozici a k ní zprávu, která bude popisovat její vznik. Od té doby jsem, co jsem na ní začal pracovat, jsem s sebou všude tahal nahrávací zařízení. Nahrával přírodní zvuky, divné zvuky z městského prostředí, bootlegy nalapané na koncertech (například The Cure, My Bloody Valentine nebo Fennesze) a tak dále. Začal jsem objevovat zvukové prostředí svého bydliště v Cambridge. Tohle město leží v úrovni moře, takže je doslova protkáno vodou. Máme zde spousty kanálů, malá i větší jezera, prostě voda, kam se člověk podívá. Koupil jsem hydrofon, abych mohl zaznamenávat zvuky pod vodní hladinou. A náhle jsem se dostal, jen pár kroků od svého bydliště, do podivného zvukového světa, který zcela jasně určil ráz mého bádání. O této chvíle jsem terénní nahrávky začal začleňovat do své muziky.

Měníš výrazně způsob práce s field recordings na každém albu nebo máš svou pracovní metodu, kterou jen jemně posunuješ podle potřeby té které desky?

To je dobrá otázka. Snažím se pro každou desku obměňovat sadu vstupních parametrů. Pro Navigare to byl můj hlas, kytara a počítač, deska Below Sea Level je postavená pouze na field recordings a Max/MSP, nová deska Soundings je primárně postavená na field recordings, které jsem nalapal během turné se Slowdive. Na desce jsou zvuky, které jsem nahrál v Moskvě, v Los Angeles, Tokyu, za polárním kruhem i v Limě, ve výšce čtyř tisíc metrů, ale také v domovské Anglii. Tahle práce mě během turné udržovala v pracovním nasazení a tudíž ve zdravém, kreativním rozpoložení. Soundings je první deska, na které lze slyšet smyčce. Při tvorbě se vždy odpichuji od melodií. A při práci na nové desce jsem zcela jasně slyšel smyčcové party. Label Touch mě moc pomohl, když jsem byl na turné po Spojených státech. Domluvil mi totiž celodenní nahrávání se smyčcovým tělesem. Takže Soundings je deska postavená na field recordings se studiovými smyčci. Tohle je perfektní zvuk! (Simon je u vytržení ze zvuku projíždějící tramvaje okolo Emauzského kláštera).

V jednom rozhovoru jsi prozradil, že během nahrávání na tebe zaútočil pes. Použil jsi tento materiál na nějaké své nahrávce?

Zatím jsem ten materiál nikde neupotřebil. Jedná se o velmi surovou nahrávku. Celé se to seběhlo díky úplně jiné perspektivě, kterou člověku dává chůze se sluchátky napojenými na citlivý mikrofon. Zatímco při obyčejném poslechu se díky kombinaci vizuálních a sonických vjemů hromada detailů odfiltruje, při nahrávání field recording je úroveň citlivosti na sonické podněty výrazně zvýšena. Z toho důvodu jsem dlouho neslyšel psovo štěkání a zoufalé povely jeho páníčka a došlo ke kontaktu. Navíc jsem se pohyboval v souvislosti s „aktivním poslechem“ oblečen v neoprenovém obleku, pomalu a podivně. To všechno mohlo ono psisko rozrušit. V nahrávce je slyšet můj zrychlený dech, štěkání, pobíhání psa okolo mě a řada dalších zvuků. Nachytal jsem tento moment v rámci nahrávání desky Below Sea Level, kam se samozřejmě svou povahou nehodil. Mám celou pasáž schovanou a doufám, že ji někdy použiji.

V rozhovorech s tebou často padá termín „zvuková ekologie“. Co si pod tímto pojmem máme představit?

Poslech. Soustředěný poslech, který si všímá zvuků okolního prostředí. Objevování krajiny pomocí zvuků. Byl jsem jako zvukový ekolog označen během jednoho rozhovoru v BBC a od té doby se to se mnou táhne. Field recordings mají široké pole využití. Některá z nich mohou být i politická. Například, pokud někdo nahrává zvuky znečištěného moře nebo prostředí výrazným způsobem zasaženého globálními změnami (například vyprahlého tak, že ho opustilo velké procento ptáků).

Nebo nahrávky tajícího ledu za polárním kruhem.

Přesně tak. Jana Winderen na album Evaporation připravila skvělý kus muziky. Angažovaný a přitom hudebně jedinečný.

Jsi také autorem hudebních doprovodů řady filmů, zvukových instalací, tanečních projektů nebo digitálních multimediálních projektů. Co přišlo dříve? Tyto zakázky nebo sólové desky?

První zakázka tohoto druhu přišla přibližně v době vydání debutu. Hodně mě tato práce zaujala. Jen dvakrát jsem spolupráci odmítl, protože se jednalo o nějakou nudnou komerční záležitost. Většinou se ale jedná o spolupráci se zajímavými kreativními osobnostmi. A to je vždy radost spolupracovat.

Před pěti roky se Slowdive dali znovu dohromady. Jak složité je skloubit tvou sólovou kariéru s úvazkem bubeníka hvězdné shoegaze kapely?

Jednoduché! Skvěle se doplňují. Navíc já nejsem vůbec populární osobou. Necítím žádný mediální tlak, takže si můžu v klidu dělat své věci. Užívám si svou pozici v kapele. Baví mě, co se teď okolo ní děje. Dostat druhou šanci na hudební scéně se nepoštěstí mnoha muzikantům. A vedle toho stále pracuji na vlastním materiálu. V podstatě se jedná o splněný sen.

Bylo možné nějaké tvé nápady z abstraktní oblasti užít na dva roky staré, návratové desce Slowdive?

Jen ve skladbě Falling Ashes, kterou jsem napsal s Neilem (Halsteadem, šéfem Slowdive a autorem téměř kompletního repertoáru kapely – pozn. autora). Dostal jsem se k tomu náhodou. Celou desku jsme nahrávali jako improvizaci v místnosti naplněné mikrofony. Takto jsme dříve natočili desku Souvlaki. Nebyl jsem v pozici, abych přerušoval práci nějakými vlastními nápady, protože nám skládání šlo pěkně od ruky. Jen s Falling Ashes se Neil ve výsledku trápil. Měl v ruce základní klávesovou linku a nemohl se pohnout dál. Zapojil jsem své elektronické nádobíčko, prohnal základní klavírní linku několika manipulacemi a když se do studia vrátil Neil, zbystřil: „Co to je, to se mi líbí!“. Tak jsme skladbu dodělali společně. I naživo v ní používáme samplery a další elektroniku. Třeba si něco podobného vyzkoušíme i v budoucnu.

A poslední otázka ohledně Slowdive, co můžeme od vás čekat v budoucnu?

Před měsícem jsme dokončili pětileté návratové koncertování, takže od nás můžeš čekat tak dva koncerty v následujících dvanácti letech. (smích) Ale vážně, teď zase potřebujeme pracovat na svých vlastních věcech. Neil na něčem pracuje, Rachel také (5. července vychází debutová deska jejího nového projektu The Soft Cavalry – pozn. autora), do toho každý má svůj bohatý osobní život… Aby to zase nevyznělo fatálně, určitě se od Slowdive dá očekávat něco nového v budoucnu, dříve než za dalších dvacet let. Teď ale potřebujeme nabrat nové síly a inspiraci, aby to celé dávalo smysl.

Před desíti roky jsi založil label KESH recording. Mohl bys ho představit?

Od začátku jsem zamýšlel vydavatelství jako něco většího než jen Bandcamp profil. Na druhou stranu považuji CD nosič za mrtvé médium, kvalita vinylů je hodně kolísavá, takže rozhodnutí padlo na kazetu. Navíc já mám tenhle formát rád. Je skladný, můžeš si s ním obrazově vyhrát a vložit do něj kód ke stažení kolekce v digitální podobě. Teď po turné Slowdive mám zase čas se mu po delší době věnovat. Experimentuji teď s modulárními syntezátory, takže až bude práce hotová, vyjde právě zde.

Ty opravdu posloucháš kazety? Znám hromadu fanoušků, kteří kazety kupují, ale přitom nemají na čem je přehrát.

Jsem hrdý vlastník walkmanu od Sony! Z mé strany to rozhodně není póza.

Loni jsi vydal první kolaboraci, desku s Markusem Fisherem nazvanou Shape Memory. Co vás svedlo dohromady?

On je opravdu nadaný muzikant. Navíc oba pracujeme s modulárními syntezátory. Jednou jsme si vyměnili kazety s námi nahranou muzikou a začali na hudbě toho druhého pracovat. Stalo se tak na tour Slowdive v pauze mezi dvěma koncerty, když nám zbyl den volna. My neplánovali tuhle zábavnou hru vydat na albu. Když jsme si ale poslechli záznam, úplně nás to posadilo na zadek. Wow! Tohle posluchači musí slyšet! A tak jsme se během čtrnácti dnů sešli ještě na pokračování a pak to celé poslali Taylorovi Deupreemu z vydavatelství 12k, který neváhal ani minutu a naší spolupráci vydal.

Nové album Soundings vyšlo ve dvou rozdílných verzích. Jak se od sebe liší?

Na začátku byla snaha vydat album na vinylu. Byl jsem ale zklamán kvalitou, v jaké Soundings mělo vyjít. Měl jsem tedy album připravené ve třicetiminutové verzi a nechtěl jsem, aby byla novinka k dispozici pouze na CD nosiči. A tak jsme se nakonec dohodli, že album vyjde ještě na kazetě. Na klasické šedesátiminutové kazetě zbyla celá druhá strana volná a bylo pouze na mě, jak jí vyplním. Jestli tam umístím remixy, nové skladby nebo něco jiného. Nakonec jsem se rozhodl, že některé skladby trochu víc rozvedu a tím se kazetová verze liší od té, kterou najdete na CD. Přesto bych byl rád, kdyby Soundings přeci jen vyšlo na vinylu. Snad to na druhý pokud vyjde k mé spokojenosti.

Povídáme si před tvým živým vystoupením, tak mi nedá, abych se nezeptal, jak jsou pro tebe živé performance důležité.

Hodně. Z každého koncertu se hodně učím. Jsem poměrně náročný na kvalitu ozvučení, a slyšet svou hudbu na silné aparatuře mi zase dává poměrně jinou zpětnou vazbu než poslech na sluchátkách. Také se snažím na každém koncertu hrát jinak a jiné kompozice.