Sirénám ve veřejném prostoru jsme se věnovali minule, dnes se podíváme na jejich komornější využití.
Poprvé použil sirénu ve spojení s tradičním instrumentářem americký skladatel Edgard Varèse ve skladbě Amèriques, kterou zkomponoval mezi roky 1918 a 1921. Velký orchestr s tympány je v ní obohacen o množství perkusí obsluhovaných celkem třinácti hráči. V revidované verzi z roku 1927 je počet perkusistů snížen na devět, siréna však zůstává. Skladba měla premiéru 9. dubna 1926, Filadelfský orchestr řídil Leopold Stokowski. První nahrávka vznikla až roku 1960. V následujícím videu skladbu Amèriques hraje orchestr Junge Deutsche Philharmonie, který diriguje Pierre Boulez. Použitá siréna je krásný nástroj na ruční pohon klikou.
Sirénu Varèse použil i ve skladbě Hyperprism pro devět dechových nástrojů a perkuse. Premiéru 4. března 1923 v New Yorku řídil sám autor. Zde můžeme skladbu sledovat s partiturou.
Ve skladbě Ionisation předepisuje Varèse sirény dvě. Kompozici pro třináct hráčů na perkuse poprvé provedl 6. března 1933 Nicolas Slonimsky, kterému ji později autor věnoval. V následující verzi, kde Pierre Boulez řídí svůj Ensemble intercontemporain, jsou použity sirény s elektrickým pohonem.
Siréna se objevuje také v hudbě k dadaisticko-post-kubistickému filmu Ballet Mécanique, který vytvořil francouzský výtvarník Fernand Léger ve spolupráci s americkým filmařem Dudleyem Murphym a fotografem Manem Rayem. Tvůrci obrazu a zvuku pracovali nezávisle, a tak se stalo, že hudba má téměř 30 minut a film jen 19. Na premiéře v roce 1924 byl proto film promítán bez zvuku. Skladbu provedl její autor George Antheil samostatně na koncertě v Paříži roku 1926. Film byl s hudbou spojen až v 90. letech.
Původní orchestrace zahrnovala 16 mechanických pian, dva klavíry, tři xylofony, nejméně sedm elektrických zvonků, tři letecké vrtule různých velikostí, čtyři velké bubny, sirénu a tam-tam. Synchronizovat mechanická piana však nebylo technicky proveditelné, jejich party proto byly sloučeny. Letecké vrtule byly nahrazovány elektrickými větráky. V roce 1953 Antheil skladbu zkrátil a přepracoval pro čtyři klavíry, čtyři xylofony, dva elektrické zvonky, dva větráky, tympány, zvonkohru a perkuse.
V původní orchestraci skladbu provedl roku 1999 na universitě v Massachusetts orchestr Lowell Percussion Ensemble s využitím šestnácti digitálně řízených pian Disklavier firmy Yamaha. Plně mechanizovaná verze pro digitálně řízené klavíry a „robotické“ perkuse je z roku 2006:
Sirénu předepisuje ve své Druhé symfonii „Říjnu“ z roku 1927 také Dmitrij Šostakovič. Její jediný tón, který má oddělovat třetí a čtvrtou část, bývá však obvykle nahrazován tónem jiného nástroje.
