Strotter Inst. – Tři kroky od gramofonů k deskám

  
151

Trojice nejnovějších titulů švýcarského hledače jiných metod hry na gramofony dokumentuje rozloučení s „gumičkovým“ purismem a nález nových vyjadřovacích prostředků – gramodesek. Vydal Strotter Inst. předloni svého Seržanta nebo své Bílé dvojalbum?

Uměleckou cestu, kterou Strotter Inst. urazil v posledních třech letech, výmluvně dokumentuje trojice titulů – jedna kazeta, jedno bílé dvojelpíčko a jeden přibližně dvacetiminutový vinyl. Tím začneme.

Zatím poslední sólová deska jednapadesátiletému švýcarskému hráči na gramofony Christophu Hessovi, jak se Strotter Inst. občansky jmenuje, vyšla loni v prosinci. Jmenuje Entortung a vydali ji bernští Everest Records. Skrývá se v typickém obalu z hnědého papíru a obsahuje tři skladby, v nichž hymničnost klasické hudby a zvuky orchestru doplňuje rytmická tíha opakujícího se basového dunění, vyšší frekvence se po čase rozostřují do znepokojivé plochy. Je to působivý poslech vrcholící téměř filmově rozmáchlou kombinací lidnatých vysokých smyčců a neúprosného dunivé repetice ve středním tempu. Drobné, často různě lámané rytmické figury tvořené popraskáváním v pozadí, celku dodávají další „neklidnou jistotu“.

Ty tři kusy původně vznikly pro festival ve švýcarském Lucernu, ve stejném městě byly uvedeny coby doprovod k videoinstalacím – autorem cut-up filmů je rovněž Christoph Hess, a zatímco hudbě se dostalo pečlivé výpravy a vydavatelské péče, filmy se, slovy doprovodných materiálů, „pořád dají najít někde na internetu…“

Závěr desky – za obligátní koncovou spirálou, která se zde necyklí do kruhu, ale zničehonic končí a pak si, jehlo, dělej, co chceš – tvoří ručně vyrytá drážka. Každá přenoska se zde chová jinak, mně to na obou gramofonech donekonečna přeskakuje, až mám dojem, že místo spirály umělec ručně vyryl soustředné, mírně šišaté kružnice. Na Bandcampu posluchači o tenhle „bonus“, který z dvaceti minut dokáže učinit celé věky, přijdou, mohou si tam ale desku objednat ve fyzické podobě. Zatím je nevyprodána a uváděný náklad činí 300 kusů. Zdá se, že došlo k dostisku, na obalu té mé je uváděn pouze stokusový.

 

Rýhy, lanka, magnety

Pro Hesse jsou hrátky s možnostmi povrchu desky typické. Na čtyřskladbovém singlu ANNA/ANNA (Implied Sound, 2006) hrála první skladba každé strany od kraje, zatímco ta druhá od středu a uprostřed se potkaly v uzavřené drážce. Desetipalec Bolzplatz (Everest Records, 2009) má na každé straně dvojici rovnoběžných drážek v různých rychlostech a jehla si sama vybírá, kterou se nechá vést. Debut Schlepper (2001, Tollerort Organisation) slyne uzavřenými drážkami na nečekaných místech a konečně Strotterovo první CD, Monstranz (2004, Everest Records), má v přední straně digipacku vlisovanou pětipalcovou flexi desku (první skladba tedy byla pro gramofon, ostatní pro laser a poslední ke stažení, což tehdy bylo relativně nové „médium“).

Snad proto, že je občanským povoláním architekt, Strottera coby turntablistu tolik zajímají vlastnosti gramofonů coby strojů, že více než dvacet let téměř nepoužíval desky jiných autorů. Když už, tak mechanicky výrazně manipulované třeba řezáním nebo přelepováním, vlastně jen jako kalibrovanou základnu pro preparace. Gramofony Lenco, které si oblíbil pro jejich výdrž a dostupnost (jsou zkrátka švýcarské) a vozí je všude s sebou, při jeho koncertech rozeznívaly přenoskami ozvučená gumová lanka a zněly jako hybrid flašinetu a umanutého baskytaristy. Pro lepší představu přikládáme snímek z vystoupení, které Christoph Hess v říjnu 2010 coby člen bernských post-industriálistů Herepes Ö De Luxe odehrál na Stimulu v pražském klubu K4. Mimochodem, na snímku to zrovna není vidět, ale tyčky, na něž jsou gumová lanka napnuta, Strotter často upevňuje na magnety, další konstantu svého set-upu. Magnetem se dá totiž plynule šoupat po kovovém šasi gramofonu a tím lanka přelaďovat. Silné magnety navíc unesou bytelný kufr s celou sestavou, když s ní umělec harcuje mezi štacemi.

Foto Karel Šuster (www.fotografuje.cz)

Jsou turntablisté, kteří touží překročit hranice nekonečného smyčkování, tedy toho, co je u gramofonů samozřejmostí, Strotter Inst. k nim ale rozhodně nepatří a zůstává zajatcem rytmů. V drobných vzájemných odchylkách tří gramofonů běžících v tempu 33 RPM přitakává minimalismu a zároveň jako jeden z mála experimentálních gramofonistů nutí k podupávání, snad až k tanci, aniž by tak činil dýdžejským rovnáním a kloubením beatů.

Tohoto „klasického Strottera“ naposledy představila kazeta, kterou v roce 2016 vydali bostonští Divergent Series. „Na Griesgram / Querulant jsem použil typicky strotterovské zvuky gumiček kombinovaných s nejrůzněji upravenými přenoskami a nejrůznějšími destruovanými materiály na otáčejícím se talíři,“ napsal mi Christoph Hess. „Obě skladby jsem nahrál naživo doma, takže bez dotáček a podobně. Ne každá nahrávka či její část ale samozřejmě stojí za vydání.“ Za leccos tu asi může i samotný nosič a prosté dělení na dvě více než dvacetiminutové tracky / strany, proti dvojici pozdějších vinylových titulů zní tato kazeta každopádně mnohem neučesaněji, „punkověji“.

 

Bílý seržant

Mechanického trademarku, který jej proslavil a odlišil od ostatních turntablistů, se Hess nevzdává, jen se jej v posledních letech rozhodl mnohem výrazněji doplňovat zvukem recyklovaných nahrávek, jež ve výsledku mnohdy převažují a břímě neúnavných repetic berou na sebe. Přesvědčivým, obsáhlým dokladem významné změny stylu, je dvojvinyl Miszellen, který na lucernské značce Hallow Ground vyšel v roce 2017.

Na talíře svých gramofonů Strotter Inst. sice v mnohem větší míře pokládá desky, nejde ale o běžně dostupné tituly, nýbrž ryté acetátové unikáty, takzvané dubplates, které se používají třeba ve studiích pro kontrolu masteru. Nemyslitelné by bez nich byly ale i jamajské soundsystémy i britský grime a další „podzemnější“ odnože taneční elektroniky. A řada umělců na acetátech dodnes vydává nízkonákladové gramodesky, jejichž vyrobený počet najednou nemusí jít do stovek, ale do jednotek a desítek.

V Hessově případě se na dubplates vyskytují manipulace výchozích zvukových zdrojů, jakési „redukované remixy“ sloužící coby výchozí body k dalším modifikacím, například zrychlování a zpomalování. Navíc nabízejí možnost použít prvky výchozích nahrávek v autory nezamýšleném pořadí nebo současně.

Miszellen, 2017

„Před pár lety jsem začal přemýšlet o svých hudebních kořenech a o tom, jak mě umění socializovalo. A tak mě napadlo, jak by skladby, které mám rád, zněly po strotterovsku. Výsledkem je album Miszellen se skladbami / umělci, kterých si velice vážím. Prostřednictvím dubplates do mé hudby pronikají úryvky a někdy i harmonie jejich děl. Na Miszellen a později i na Entortung jsem kopíroval fragmenty, kousíčky nebo krátké (podle mě) typické sekvence originálů a smyčkoval je,“ vysvětluje Hess. Většinu dubplates mu z těchto smyček následně vyryl Flo Kaufmann. „Je to rycí génius a ví všechno i o výrobě a možnostech vinylů. Vyrobil mi ten hratelný obal CD, dvojitou drážku v různých rychlostech pro Bolstplatz a spoustu dalších věcí. Mám štěstí, že jsme vyrůstali ve stejném městě.“

Opulence a přesvědčivost Miszellen mi na mysl žene seržantovský příměr, samotné nosiče – dvě bílá elpíčka bez vrytých pastí – a koncepce „každý pes jiná průmyslová ves“ ale spíše napovídají kamsi k Bílému dvojalbu. Strotter Inst. se ve dvanácti kusech hlásí ke svým kořenům v plus minus industriální hudbě a každou skladbou seká poctu někomu ze svých vzorů. Do seznamu tracků, který se tak trochu tváří jako „various artists“ kompilace, remixuje i jejich jména resp. názvy projektů tak, že jejich písmena řadí abecedně. Aceeh Imnsssttu není nikdo jiný než Asmus Tietchens, Ädekl jsou Dälek, 146DP = P16D4. S Beequeen, Nurse With Wound, Foetusem či Sigillum S si pohrajte sami.

Od loňské Entortung se Miszellen žánrově liší nejen na vstupu, ale i na výstupu. Zatímco novější z dvojice díky využití nahrávek klasické hudby (odtud ty klenuté smyčce!) vyznívá místy velkofilmově a jindy nasadí militantní majestátnost industrialu, Miszellen – kde jsou zvuky industrialistů přímo použity a za kontrolu, podporu a kritiku se na obalu děkuje mimo jiné spoluhráčům z Herpes Ö De Luxe – je vysloveně psychedelické.

Skrývá se sice v obalu s fotkou Strotterovy sbírky manipulovaných přenosek (místo „správných“ jehel jsou na nich ty na šití, drátky, pružinky…) a snímky v rozloženém gatefoldu a na etiketách odkazuje ke gumičkovému arzenálu, v samotné hudbě jsou ale mechanické repetice mnohem smířlivější a rovnoprávné s použitými dubplates, jejichž zvukové vrstvy jsou opravdu bohaté a pestré a v mixu příkladně oddělené až načechrané. Vlastně nám tu Christoph Hess servíruje písničky, k jejichž živosti přispívá i střídmé hostování klavíru a cella.

Nový tvůrčí jazyk je na Miszellen demonstrován v plné síle a s mistrovským umem. Jedná se o vrchol Hessovy tvorby? Co do stylové čistoty možná ne, co do působivosti nejspíš ano. Výsledkem je každopádně něco, čeho bych se od post-industrialistického kutila nenadál – velké psychedelické album. Takové, které se dokáže rozmáchnout k nespoutané eklektičnosti a pak ji spoutat do celistvého tvaru. Takové, které si navíc musíte položit na gramofon, protože možnost streamingu bandcamp vydavatele nenabízí. Je zcela zbytečné snažit se při poslechu uhodnout původce výchozích nahrávek či konkrétní položky jejich vesměs nestručných diskografií. Strotterův nový zvuk je natolik přesvědčivý, že si na podobné výzkumy ani nevzpomeneme.

A ještě jménotvorná douška: na Entortung už jména skladatelů nejsou přetvořena do abecedy písmen, ale do přesmyček. Který skladatel se skrývá za krásným jménem Vater Skepsis? A Loeslichen Krach a Nabel Grab?

http://strotter.org/