Četl jsem někde, že u nás bývalo „Hudebně ekologické sdružení“. Založili jej při České hudební společnosti a zabývali se tam – jak snad někteří čtenáři hbitě vytuší – ekologií hudby. Stránky a nejspíš i sdružení samo zmizely kdes v temnotách darkwebu nebo oflajnu. Nezmizelo jen sdružení HUDEKOS. Po roce 1989 skomírala také ČHS. Do revoluce byla Ministerstvem kultury a Českým hudebním fondem finančně zajištěna, privatizace a neoliberalismus tuto nedokonalost napravily. V roce 2006 se životaschopné společnosti a sdružení, působící doposud pod hlavičkou ČHS osamostatnily a k 31. březnu 2007 ČHS jako právní subjekt – kupodivu bez dluhů!! – zanikla. Kolik členů měla, se mi najít doposud nepodařilo, ale v archivu jsem ještě hledat nebyl. (Viz rozhovor s Mílou Smetáčkovou, bývalou předsedkyní ČHS.)
Ze sekundárních zdrojů lze dedukovat, proti čemu členstvo Hudebně ekologického sdružení asi brojilo, co zkoumalo: „Jako hudební hluk je označována reprodukovaná hudba, která nevhodným užíváním ztrácí smysl jako estetický nebo relaxační fenomén a stává se součástí akustického smogu, který trvale znehodnocuje naše životní prostředí až ke zdravotně rizikovým hladinám hluku. Hudební hluk může být některým lidem zpočátku příjemný, vytváří kulisu prostředí, později se však z jeho trvalého vnímání stává návyk; nejde přímo o drogu, ale o vyplnění myšlenkového vakua. Hudební hluk omezuje soustředění při práci i studiu, narušuje mezilidské vztahy. Hudební hluk je hudba, kterou nechceme, nevnímáme, ani neposloucháme.”
Co je to za hudbu, „kterou nechceme, nevnímáme, ani neposloucháme“? A musí být zdroj hudebního smogu vždycky hudební konzerva, tedy hudba reprodukovaná? Nerozostřila digitální tsunami dříve celkem zřetelné hranice mezi produkcí a re-produkcí v hudbě i jinde? Hudba jako šum… proč ne? A je něco nutně špatného na koncepci hudba-tapeta? Hudba nemusí být jen signál, může být i něco jako šum… hudba jako entropie, proč ne? A proč ten HUDEKOS vlastně zanikl? Že by se témata ekologie zvuku a hudby náhle vyčerpaly, ztratily svoji důležitost? Je to prostě jen koloběh života a smrti institucí a kulturních entit. Konspirační mysl by se mohla dobrat k podezření, že na zániku HUDEKOSU se mohly podepsat aktivity místních nebo nadnárodních korporací hudebního průmyslu, které v postsocialiském Československu hbitě zakolonizovaly nový prostor trhu venku i uvnitř zašumělé mysli zákazníka. Možná takový odsudek hudby jako tapety, hudby a zvuku jako šumu, hudby pro čekárny u zubaře souvisí s estetikou „užité“ hudby, považované většinou za něco pokleslého. Hudba může sloužit k meditaci, nebo naopak extází. Zvuk je prastarý nástroj sloužící k napojení se člověka s jinými lidmi i s vesmírem.
Materiálů o vztazích ekologie a zvuku, dostupných v češtině je dodnes poskrovnu a možná je to i proto, že hudební a akustická ekologie vnímáme blízko podezřelé duchovnosti, jako něco podezřele esoterního, něco nad čímž se „zdravý rozum“ ošívá. Pravda je, že ekologii hudby, potažmo akustické ekologii se věnoval roky – i když spíš nepřímo – svébytný vizionář Nového věku, žurnalista, léčitel, guru a muzikoterapeut Vlasta Marek. Šířil a dosud šíří v digitální formě mezi lid osvětu a povědomí o příchodu epochy Vodnáře, nezadržitelně prý nastávající. Marek byl šéfredaktorem a vydavatelem časopisů Mana a Baraka, unášených na vlně přílivu východní i západní spirituality a začátkem 90. let a tvořících druhou stránku všeobecného nadšení nad novými krásnými stroji, nad programem televize Nova, nad jadernou energií v Temelíně a fůrou podobně hmotných statků. V roce 2002 musel Marek vydávání tištěné Baraky ukončit, aby se nedostal do dluhů, a ekologický a ekonomický cyklus se – podobně jako tomu bylo u sdružení HUDEKOS, Investiční a poštovní banky, nebo u redakce Zemědělských novin – uzavírá.
Naopak v Kanadě byla v roce 1993 založena „planetární“ organizace Světové fórum pro akustickou ekologii (The World Forum for Acoustic Ecology). Jde o pokračování slavného, ale přece jen regionálního projektu World Soundscape Project Raymonda Murraye Shafera a tato nezisková síť spřízněných duší existuje dodnes. Fórum je v podstatě volná komunita nejrůznějších typů a druhů přírodovědců, pedagogů, producentů, hudebníků… Naplňuje a propaguje posvátné myšlenky ekologické udržitelnosti a hlásá nutnost omezení zvukového znečištění. Redakce publikuje výsledky výzkumů v odborných periodikách, pořádá diskuse, workshopy, konference, zvukové instalace a performance a je zastoupeno regionálními organizacemi v Evropě, Velké Británii, Mexiku, Japonsku a Austrálii. Vůdčí osobnost je skladatelka a zvuková ekoložka, spolupracovnice R. M. Schafera, editorka periodika The New Soundscape Newsletter, později Soundscape: The Journal of Acoustic Ecology, paní Hildegard Westerkamp. Letošní kmenová konference proběhne začátkem října v pro nás celkem nedalekém Darmstadtu s podtitulem Sound, Ecology, and Media Cultural Education a v listopadu připravují první setkání příznivců akustické ekologie ve Střední Evropě v Budapešti.
S esoterikou a hnutím New Age nemá zdánlivě Světové fórum mnoho společného, nicméně jistá pochybnost přece jen hluboko v duši hlodá. Je globální, nebo planetární zvuková „přirozená“ a přírodní krajina, o kterou se doposud dost marginální skupinka zasazuje a již chce v její „původní“ různorodosti a komplexitě zachovat a chránit, uklidňující a „harmonická“? Není to jen příliš lidská projekce? Jak by asi mohla znít její nahrávka, pokud bychom měli technologii vhodnou k zaznamenání, třeba u příležitosti Světového dne poslouchání? Ten probíhá každý rok 18. července. A co by znělo v jednom okamžik jako totální zvuk celého světa?
Lidé, kteří se do projektu společného poslouchání světa zapojí, se většinou vydávají někam do volné přírody a poslouchají, nebo přes stream sdílejí třeba hlasy ptáků, na velké části planety podkreslené temným hučením letecké dopravy. A kdybychom měli šanci tu globální zvukovou kompozici spojit do jednoho souzvuku, exportovat a poslouchat přes nějakou globální rozhlasovou stanici, zajímalo by mne zda by opravdu zazněl mystický, harmonický souzvuk óm, nebo bychom zaslechli něco… docela jiného, možná děsivého a nepochopitelného?
V Příběhu Arthura Gordona Pyma (1838, překlad Josef Schwarz) ten náš strach z prázdnoty Edgar Allan Poe vyjádřit akusticky a trefně: „Z prostorů za tímto mlžným závojem přilétají teď neustále hejna obrovitých, sinavě bílých ptáků, a jak nám mizejí z očí, slyšíme je křičet – a je to ono věčné Tekeli-li!“