Zemřel Brian Wilson, mimo jiné průkopník DIY přístupu v populární hudbě. Sluníčkový optimismus Beach Boys je skvrnitější, než se na první opalovačku zdá.
Občas mi připadá, že každý slušný hlukostrůjce má svou oblíbenou „měkkou“ hudbu. William Bennett z Whitehouse je znalcem italo disca, Chris Carter z Throbbing Gristle miluje ABBU, jeho někdejší spoluhráč Genesis P-Orridge si potrpěl na Beach Boys. Nedivím se mu, je to i moje vůbec-ne-guilty pleasure, tak mi dovolte rozlučku.
Ve středu 11. června ohlásila rodina smrt Briana Wilsona. Příčinu ani čas neuvedla, lze ale předpokládat, že hudebníka zkrátka dohnal život. Morbidně obézní, poslední měsíce prohlášený za nesvéprávného, křehký k rozsypání pod jediným ošklivým pohledem… Muž, který posledních téměř šedesát let nedokázal rozfoukat jiskru, jíž změnil tvář populární hudby.
Legendární kapely se rozpínají v čase.
To máte dvě až tři alba do roka v šedesátých letech, album každý druhý rok v sedmdesátých a čím blíž k současnosti, tím frekvence nových tvůrčích činů řídne, zatímco koncertní provoz pokud možno neustává. Když měl Mick Jagger jmenovat deset omylů, z nějž jej jeho dlouhá kariéra vyvedla, byla na seznamu i věta: „Každého zajímá vaše nejnovější album.“ Je to únavou věkem, je to proměnami trhu, ve Wilsonově případě to ale bylo uvnitř.
Talent od pánaboha, kluk, který se naučil komponovat typické vokální harmonie i orchestrální aranže sluchem a intuicí, v první polovině šedesátých let nasměroval americký pop k tomu, co dnes považujeme za samozřejmé, ale v éře doprovodných zpěváků s orchestry (tam třeba Sinatra, tady třeba Matuška) nebylo. Beach Boys byli kapelou, jež si svůj repertoár dokázala napsat, zaranžovat, nahrát i odehrál naživo.
Inovativní byli ale především po stránce hudební, a zde je třeba připsat nejstaršímu z bratří Wilsonových veškeré zásluhy. „Beach Boys jsou Brian Wilson, tečka“ nechal se slyšet prostřední z bratří, bubeník Dennis, mimochodem jediný z kapely, kdo uměl surfovat. Náctiletá parta, jejíž vokální harmonie vzešly z rodinného muzicírování a Brianových pokusů u klavíru, geniálně spojila barber-shop zpěváctví s odlehčeným rock’n’rollem chuckberryovské provenience a lehounkým vlivem doo-wopu. Černé na hudbě apoštolů kalifornské pohody ale nebylo ani zrnko, to až při pozdějších eskapádách a nekonečném sebeznovuhledání.
V Kalifornii, celé blažené po konjunktuře 50. let, letělo mimo jiné surfování, samosebou s plážemi plnými obdivovatelek, a kult rychlých aut – hot rods. Kluci Wilsonovi prknařskou zábavu moc nežrali, snad jen Dennis, který začínající kapele sdělil, že by měla zpívat o něčem, co letí, třeba surfování. Vyšlo to. První hit? Surfin’. Další: Surfin’ Safari, Surfin’ USA, Surfer Girl… na autíčkářskou tematiku 409, Little Honda, Our Car Club… A samozřejmě řada love songů. California Myth, tehdy ještě nevinný, o to připravenější vtáhnout do sebe leccos.
Okamžitý úspěch – první tři alba kapela vydala, když nejmladšímu z nich nebylo ještě patnáct – umožnil Brianovi roztáhnout křídla a pustit se do dosud neslýchaných studiových dobrodružství.
Písničky s tematikou radostí, smutků a snů kalifornského teenagera
byly čím dál vzdušnější a propracovanější, pod chytlavou melodií jako by narůstal zvukový prostor a množila se nečekaná spojení. Brian se zhlédl v producentu Philu Spectorovi a jeho monumentálním vynálezu – wall of sound – a, opět intuitivně, objevoval, co vše je možné.
Na deskách, ještě směřovaných na víceméně dětské publikum, se začaly objevovat dodnes udivující klenoty jako Don’t Worry Baby s těžkým, ale vzdušným spodkem, tesknou náladou a trademarkovou klenbou vícehlasu, dle mého názoru první manifestace Brianovy geniality. Kapesní symfonie, začalo se říkat. Magickou příchuť těch písní, které jsou samozřejmě na poslech easy a svou důmyslnost nepodsouvají, nýbrž odhalují, až když se ji rozhodneme zkoumat, později někteří teoretici přičítali i tematice nedosažitelného v textech: Beach Boys byli nejpůsobivější tam, kde toužili nebo tesknili po něčem, co není. A s věkem se prostředí slunné pláže a volného času stávalo čím dál bolestnější metaforou dávného mládí.
Když křehký Brian při jednom letu koncem roku 1964 utrpěl panickou ataku a rozhodl se s kapelou dále nekoncertovat a pouze tvořit a produkovat písně, začalo jeho nejplodnější období a Beach Boys se rozdělili na dvě entity. Pětice (na Brianovo místo byl přijet náhradník Bruce Johnson) dále neúnavně koncertovala. Brian již měl za sebou nahrávání s orchestrem (pro vánoční album Beach Boys) a své hudební vize ve studiu realizoval s ostřílenou skupinou muzikantských veteránů, takzvanou Wrecking Crew, jejíchž služeb využívali Sinatrovi, Jan & Dean a mnoho dalších. Bohatší zvuk než ten, který nabízejí kytary a bicí, jej zajímal možná zčásti i proto, že z Británie přivála konkurence v čele s Beatles. S jejich vrchním melodikem, Paulem McCartneym, se Brian vzájemně ctil a poměřoval až do konce svých dní. Zatímco sám za svou nejlepší píseň považoval California Girls s nádhernou předehrou a spectorovskou poklonou mezi refrény, McCartney za nejlepší píseň všech dob neváhal označit jeho God Only Knows.
Vrcholné album Beach Boys, Pet Sounds (1966), bylo Brianovo dílo, které ostatní Beach Boys pouze nazpívali. V písničkách zní dechy, smyčce, akordeon, skvělým způsobem využitý barytonsaxofon, perkuse jakoby z desek s výtahovou hudbou, tympány jako ze symfoňáku a celé album lze vnímat jako důrazný odkaz na předrock’n‘rollová padesátá léta.
Zatímco Beatles s ve stejné době retronáladami zdařile eklekticky experimentovali a jejich krajané Kinks se do nich soustředěně nořili, hledajíce starou dobrou Anglii (jenže nad nimi visel zničující, dodnes ne zcela vysvětlený zákaz vystupovat na americké půdě), Brian Wilson zkrátka žil jako samotář v jiném čase. Názvy písní: Zkrátka nejsem stavěný na tuhle dobu. Nechápu, jak ve mě můžeš pořád věřit. Tohle nejsem já. A Jen Bůh ví, co bych byl bez tebe.
Chceme-li v Pet Sounds slyšet kýč, dá nám ta deska tisíce dobrých důvodů. Stručnost písní, nepompéznost, pocit zraněného mládí a kompoziční virtuozita ale vytvářejí zcela novou kvalitu – a mluví-li se dnes v nejrůznějších souvislostech o dream popu a hyper popu, kde jinde hledat zakladatelské dílo. Poválečná populární hudba navíc výrazně akcentuje pojem sound a s ním spojený aranžérský um – nejde jen o to, jaké má písnička noty, ale výrazně, někdy především i o to, jak zní její reprodukovatelná podoba. A tuto posluchačskou kvalitu Brian Wilson na svém vrcholu rozhazoval plnými hrstmi. Pet Sounds, název alba a titulní instrumentálky, ostatně značí skladatelovy „oblíbené zvuky“.
„Don’t fuck with the formula,“
zní jedno ze slavných hesel příběhu Beach Boys. Prý jej pronesl Mike Love, zpěvák a nejméně populární člen kapely (nemít jej rád patří mezi fanoušky toho uměleckého v Beach Boys k bontonu) při debatě nad rozpracovanými Pet Sounds. Vyjádřil obavu, že přílišné experimentování by mohlo snížit komerční potenciál skupiny. Měl svým způsobem pravdu: z alba se nestal okamžitý hit, ale trvalý pomník.
Beach Boys, ještě v roce 1966 hrající ve stejných pruhovaných košilích, zatímco jejich tvůrčí duch se ztrácí ve vlastním světě, se na nástup generace Léta lásky dívali s obavami. Šanci naskočit na vlnu rozjetou Grateful Dead, Jefferson Airplane, Doors a spol. nevyužili, své publikum viděli takové, jaké bylo v začátcích před pěti lety. Ty ale nyní připomínaly věčnost.
A Brian Wilson snil svůj hudební sen a celý kalifornský kontrakulturní kvas, v nemž se o pozornost dělili Zappa, Doors, Byrds i Grateful Dead, jej inspiroval jen k pokusům o rozšiřování vědomí nejrůznějšími substancemi. Pro jeho už tak křehké duševní zdraví to nebyla šťastná volba a ideální tvůrčí rozpoložení se začínalo hroutit. Singl Good Vibrations se natáčel mnoho týdnů v mnoha studiích, stál snad víc než celé Pet Sounds, Brianovu megalománii ale omluvil tím, že se stal komerční peckou i dalším nadčasovým pomníkem. Nejstarší z bratří Wilsonů měl na další dobu volné ruce.
Následovat mělo arcidílo Smile připravované s textařem Van Dykem Parksem. Mělo se jednat o cosi dosud neslýchaného, syntézu, kterou Pet Sounds a Good Vibrations naznačily v jednotlivých číslech. Brian zkomponoval a nahrál řadu motivů, témat a písní, které perfekcionisticky neustále upravoval a přetáčel, dokončit celistvý tvar, v němž se nálady střídají a vracejí, už ale nedovedl. Drogami rozpouštěná, už tak křehká mysl toho nebyla schopna, navíc se u Briana projevovaly halucinace, paranoia, výkyvy nálad znemožňující soustavnou práci. Nepomohla ani pověstná instalace pískoviště do nahrávacího studia (klavír na pláži) či nahrávání v hasičských helmách, aby se muzikanti naladili na atmosféru požáru. Tady, v roce 1967, kdy měli Beach Boys překonat beatlesovského Seržanta, příběh Brianova génia, tedy příběh, který si dodnes připomínáme jako pevnou součást dějin pop music, de facto končí. Dalších téměř šedesát let se v hodnocení života a díla Briana Wilsona vztahuje k době před zhroucením a opuštěním projektu Smile, alba, jež mělo vyloudit úsměv a svými tématy aspirovalo stát se součástí Great American Songbooku.
Beach Boys museli pokračovat. Narychlo připravili album Smiley Smile, které v sobě nese zlomenou krásu srovnatelnou se smutným půvabem sólových desek Syda Barretta a jehož teskné lo-fi si také nakonec našlo o generace mladší publikum (bedroom pop), nesmírná očekávání Smile ale nemohlo naplnit. Smile nakonec vyšlo až po roce 2000 – jednou v rekonstrukci Brianovy aktuální kapely, jednou coby pokus sestavit ze session tapes smyslupný celek. Obojí se poslouchá skvěle, ale není to TO, ať už TO mělo být jakékoli. Jen těch debat o možném pořadí skladeb na albu, jehož podobu mohli fanoušci dlouhá léta uhadovat z nekompletních pirátských vydání a z občasného zařazení nějakého čísla na pozdější desku.
Beach Boys se po roce 1967 vydali na další nekonečná turné a poctivě se snažili přicházet se stále novou hudbou. Skladatele v sobě objevili i další členové a alba vydaná v letech 1968 a 1973 jsou rozhodně zajímavá, v posledních letech je mám z diskografie Beach Boys nejraději, i když je z nich cítit, jak kapela dohání, co jí uteklo v době kolem Léta lásky. Vynikající album Holland (1973), jímž tahle éra vrcholí, by k patřičnému komerčnímu dopadu muselo být o šest let starší, Brian na ně nejvýrazněji přispěl pohádkou, která se k elpíčku přikládala na singlu a je o princi, který si nejlépe rozumí s hlasy a hudbou z kouzelného rádia.
Začala éra probouzení a vábení Briana Wilsona.
Na každém albu Beach Boys trochu Brianova aktuálního vkladu nalezneme, materiál je to ale obvykle druhořadý a vždy spojený s přesvědčováním nevyzpytatelného, obtloustlého losangeleského poustevníka, aby vylezl z nory a podílel se (přečtěte si patřičnou reportáž v knize Nicka Kenta Těžkej nářez). Formulku o kažení úspěšného vzorce vystřídaly jiné slogany: Brian Wilson Is a Genius! a přání-otcem-myšlenky: Brian’s Back! Vydavatelé totiž po Brianovi toužili a smlouvy s Beach Boys obsahovaly klauzuli, že Brian Wilson musí být přítomen natáčení a tvorbě repertoáru. Jenže Brian Wilson měl attention span autistického děcka a zcela pozbyl schopnost dokončovat započaté. Album 15 Big Ones, jež mělo značit jeho slavný návrat, ve studiu bojkotoval s tím, že by raději natáčel standardy. Unavená produkce, půl původní repertoár, půl coververze… takhle se slavný návrat nedělá.
Kapela od poloviny sedmdesátých let jezdí se starými peckami, neboť kompilace Endless Summer (ano, podle té svoje slavné album pojmenoval Fennesz) se ukázala být komerčně mnohem úspěšnější než pokusy o novou tvorbu, a činí tak víceméně dodnes.
A fanoušci i rodina Briana Wilsona svému oblíbenci přáli jen to nejlepší. Brian zase hraje! Měl dobrou náladu! Na pódiu seděl za varhanami! Vypadal šťastně! Kdykoliv zatoužil odebrat se do studia či napsat písničku, dveře se otvíraly v očekávání opravdového tvůrčího comebacku, ten ale nepřišel ani na albu Beach Boys Love You, tom prý nejosobnějším, které Brian téměř celé nahrál na elektronické klávesy a samohrajky. Oddaní brianofilové je považují za Wilsonovu cestu směrem k synth-popu, tohle přirovnání ale v žádném případě nefunguje (zato bych Love You neváhal přirovnat k mnohem lepší sólovce Milana Knížáka Navrhuju krysy).
Přišel čas, kdy Beach Boys pod vedením Mikea Lovea vystupovali v seriálech Plný dům a Kutil Tim, zkoušeli to v gastronomii i hračkách, alba si nechávali produkovat externisty, coby plážoví seladoni se družili s Reaganovými, nechávali se obklopovat o generace mladšími modelkami v bikinách a zněli jen jako připomínka lepších časů. A filmovou pecku Kokomo, svůj největší hit od Good Vibrations, stvořili bez Briana, zato s pomocí Johna Phillipse, toho, co napsal California Dreamin’. Bermuda, Bahama, come on, pretty mama.
Pod tím vším ale rezonovala touha po Brianově géniu. Ten se zhmotnil, i když kdo ví, s čí a jak mohutnou dopomocí, už jen na posledním studiovém albu Beach Boys, nečekaně dobrém That’s Why God Made the Radio (2012). Závěrečný písňový triptych byl jasnou rozlučkou. Summer’s Gone, jmenuje se poslední píseň. K padesáti letům se rozhádaní pánové naposledy sešli i k turné, Brian seděl na kraji pódia skryt bílým křídlem, od kterého možná zazpíval a na které možná tu a tam brnknul.
Šedesát let na scéně kapela oslavila jen tím, že se potkala ve stejné lóži koncertu, na níž její písně hráli jiní. Beach Boys dodnes pokračují v duu, jehož název si na svých bratrancích vysoudil Mike Love výměnou za to, že na repertoáru budou Brianovy staré kusy a žádné novoty a že Love obdrží autorský podíl na dávných hitech, jenž mu prý byl upírán. Takto se Beach Boys naposledy představili v Praze, jejich předchozí československé koncerty v roce 1969 také byly bez Briana Wilsona. V Čechách jsme jej tedy nikdy neviděli, což je škoda, jako sólista s oddanou kapelou postavenou tak, aby věrně zahrála písně z Pet Sounds a Smile, byl podle koncertních záznamů někdy docela působivý.
O Brianově boji
s démony a o kontroverzní léčbě jistého dr. Eugena Landyho byly napsány celé svazky. Já doporučuji překvapivě slušný životopisný film Love & Mercy (2014), jehož vizuální podání svědčí o hlubokém, v detailech si libujícím fanouškovství (oblečení, interiéry studií) a o jehož soundtrack se skvěl postaral Atticus Ross (Nine Inch Nails). Separované vokální a instrumentální stopy písní Beach Boys se pod jeho rukama mění v halucinační mlhu zničené mysli, z níž se občas vynoří klenot. Mám-li jmenovat jeden oblíbený filmový soundtrack, je to tenhle – i s dvojicí závěrečných sólových novinek Briana Wilsona, které jsou možná zařazeny jen proto, aby ukázaly, že invenčněji už bylo.
Brian Wilson změnil svět populární hudby tím, co dokázal před pětadvacítkou věku. Smysluplně navázat na něj nedokázal nikdo. Ani on sám.