- Inzerce -

The Milo Fine Free Jazz Ensemble featuring Steve Gnitka: Earlier Outbreaks of Iconoclasm

Není to všechno klam a mam? Jaký je to „Free Jazz Ensemble“, když jeho jediným členem je sám Milo Fine a tím přifařeným jmenovaný Steve Gnitka? Jenomže skutečnost je poněkud jiná, byť zvláštní. Členem souboru je totiž bubeník Fine (s průběžným cymbálováním), pianista Fine (se zřetelným preparováním), klarinetista Fine a občasný vokalista Fine plus takřka všudypřítomný Gnitka s elektrickou kytarou, což vydá, poctivě spočítáno, za pět členů. A titul Earlier Outbreaks of Iconoclasm je nadnázev, tedy pojmenování dvojCD Emanemu, na kterém Martin Davison, strážce dosavadní, ale nyní především historizující tradice improvizačního umění, seskupil tři alba, pod kterými jsou Fine a Gnitka podepsáni.

To první, Hah!, bylo nahráno v Anwatin Middle School v Minneapolisu, MN, 29. prosince 1976 a vydáno v roce 1977 na značce hat Hut. Obsahuje 8 Hah! – duetových improvizací, jednu Gnitkovu kompozici a Fineho klavírní sólo. Jestliže počátek rozehrává naplno rytmicky mohutnou expanzi, podoby souhry se proměňují nejen při každé další instantní skladbě, ale i uvnitř jejich prokomponování. A tak se postupně setkáváme s prodíravým ligotáním, při němž si oba hráči odpovídají v obdobném naladění včetně pauz, výtrysků i prohučování, rychlostních úprků, smečování při vybíjené a třaskavostní předháněné. Proklepávané bicí, zmnožené takřka kladivovým zatloukáním, s probrnkávaně trousivostní kytarou, přechází do bzučivostního šátrání, škrounání, rapocení, a přitom mi občas připadá, že Fine přibíjí svou brousivostí Gnitku na kříž. Sám Gnitka ve svém osobním příspěvku přichází s plnou náručí melodizujícího kytarování a za pomoci piana dospěje až do zbrklostní extravagance. A tak můžeme navázat vyluzováním zvukových přepršek, při nichž se Fine nebojí sáhnout do klavíru, nad harampáděním, roztřaskávanou odbíjivostí a bloumavou výtřasností. Nedosti na tom: další čísla nabídnou zavrzávané rozumbraní, gágavé kvedlání, vytočivé rozbřeskávání i dutavé houževnatění včetně rejdivého hejnování či zafičovávaného průklestování. Načež následuje zavirované dudlání, sakumpráskavá mlátivost a bušná rozparcelovávanost. Ale také popudivé mátožení, výkvilně hrouživé, plné rozvrzávanek a hudlišnících třeskůplesků. Zmíněné klavírní sólo pak je rozlétáno mezi zabrnkávankami, okomíhánkami a rozlétavkami přelétavkami a vyvrbí se do větroplašného hamonění. Závěr alba náleží mlácení neprázdné zvukové slámy, hudrování včetně hlasové zákřičnosti a průrvování nacimpr a nacampr. A to vše, prosím, předjímá obdobné improvizátorské výstřelky už v polovině sedmdesátých let minulého století!

Album The Constant Extension of Inescapable Tradition vzniklo v rozhlasovém studiu v Northfieldu, MN, o rok později, přesně 20. srpna 1977, a vydal je v roce 1978 opětovně hat Hut; tady jsou k původnímu znění přidány pouze dvě komprovizace. Řekl bych, že bezprostředně na Hah! navazuje, ovšem s tím rozdílem, že si odpovědnost za výsledek přebírají oba protagonisté v rozvitém sólování. Tak Gnitka placíruje okamžitě v úvodu razantní rumrajovost, ale hned se předvádí zvonivostí a cinkavostí s provrzáváním, uskřinutým šmirglováním, prodernostním halabaděním, dotvrzovaným zahoukáváním. Ani jeho další sóla se nevymykají z podobné antipódnosti: jsou melodická i vzpurná, pinkaná i rozsochatá, až řeřavá, bombastická i vláčivá či uvláčená. To Fine si tentokrát s klarinetem lebedí, užívá si prošpi(č)kovaných zvratů a vsuvek, umanutého i proškvrčeného fukéřování se zákrutenským zahráváním do autů a z autů i s miniobludáriem (se zalykáním); po této anabázi se však rád navrací k východiskům. Naopak jako bubeník tu osvědčuje promlacovanou výbušnost, řeholnivé výpraskování, urputné žabokušení, klátivé virválování, ale také (v dalším sólu) bimbání, propleskování a proplácávání, rozkazivé, zahánčlivé i nárazníkové. Dueta jsou tentokráte poněkud na ústupu, nicméně jsou prooktrojována vzájemnostním za(s)líbením, aniž slevují na divočivé skrumážnosti nebo lomozivé vršivosti. Mohou však zabrousit i do zpomalovaného komíhání, balábivého rozkotávání a proudivého vývrtkování, končícího třeštivým zabo(u)řením a odreptáním. A když jde do tuhého, nezpěčují se ani vabankové zběsilosti, zbrklému hartusení či impulzívní zavilosti, pištivě pošramující, zástřižnou i proklepnou, blyskotnou i hrčivou. Jako by šlo o přípitky vytepávaného klavíru s rušičkami nebo ladičkami kytary.

Třetí album, nazvané When I Was Five Years Old, I Predicted Your Whole Life , vzniklo při koncertě v galerii Rainbow (opět v Minneapolisu) 21. dubna 1978 a mělo být vydáno na Horo Records roku 1981, avšak nevyšlo, a tudíž zamýšlené LP včetně dodatků z tohoto koncertu si můžeme prožít až nyní – po pětatřiceti letech. Přitom právě tento záznam korunuje tehdejší činnost dvojice, o čemž svědčí dvanáct improvizací, v nichž se od začátku vystoupení rozehrála na plný plyn s bytelnou soupeřivostí, s chvatnou rozparáděností a rozpitvávaným rozverněním. S úžasem sledujeme sled střídání přístupů na ntou včetně skluzmého zvukoparádění s údernými vzrypy a přílepy, neustálého vyrukovávání do říjení, vypoložkování do svlačivosti, hromadnostního vyřinčování a probíjivého humpoláctví. Jedna immprovizace navazuje popojíždivě na tu předešlou, je to motanicová horská dráha zvučení se zhupy, vrčivostním vykotláváním a řetězivostním mrskutem. Neustále nové a jiné štiplavostní zavíjení, pokvilnostní mihotání, ponořivostní průtahování se střídá s bujivým vídrholcováním, horempádním souvratněním, plným zánikových poletušek a závalnůstek, záletů úletů a úniků průniků. Je to zrůzněné „vyřizování účtů“, vytěsňovávané výpalným nivočením, vzpurničením a šmrncovými rozemlátkami. Z tohoto uhrančivého proudu se poněkud vymyká Scottish Folk Tune, kde různohraní sice nemizí, je však podřízeno zafolkování klarinetu, jež má své úlitbové štipcování ždibcování a nabízivě trulantskou poskakovačnost a přejde v dovrzukávání. I závěrečná Melody for the Semi-Enlightened skutečně načínavě zamelodizuje, ale výbřeskný klarinet situaci na mžik promění, aby převládla dohasínavě vláčivá nálada, uštěpačně loudivá a meditačně odlehčená. Zakončení pak oslní výškoborným Fineovým výkonem za doprovodného podpraskávání a rozbrnkávání. Až oba pokušitelé někdy po šesté minutě – míněno naprosto kladně – dohudlaří.

Je zajímavé, že ta tři alba nic – nebo jen velmi málo – s odstupem času neztratila na účinností. Ve svém čase byla pionýrská, dnes se dají porovnat se soudobými výstřelky. Svou náruživou proberností byla inspirativní po plejádu dalších hudebníků. I proto je dobré se do nich zaposlouchat.

The Milo Fine Free Jazz Ensemble featuring Steve Gnitka: Earlier Outbreaks of Iconoclasm
Emanem (www.emanemdisc.com)