Jedna z neodolatelných (nevyřešených?) hádanek současné hudby. Šum, praskání vinylového singlu s rozvernou bubblegumovou melodií: náhle zásek, záznam ustrne na smyčce, mění se rychlost nahrávky, staccatové scratchování, slyšíme i fragmenty lidského hlasu mimo záznam… Ať hádá autora, kdo slyší tuhle radikální dekonstruktivní manipulaci s médiem gramodesky: který z avantgardních „diskžokejů“? Christian Marclay, Yoshihide Otomo, DJ Spooky? Vedle. Napovězme, abychom zmátli úplně: nahrávky jsou z roku 1973 – tedy vzniklé s bezpečným předstihem před úsvitem DJské kultury! Má tenhle úlovek něco společného s Knížákovým konceptem Broken Music ze šedesátých let? Kdeže: tady je slyšet, že někdo si hraje se zvukem přímo při manipulaci: Knížák přehrával už hotové vinylové ruiny. Kdo je Thuunderboy???
Svědectví nemůže dost dobře vydat sám autor, nechme mluvit jeho zákonného zástupce. Houslista Tony Conrad (známá persona lamonteyoungovského minimalismu, kumpán Johna Calea z raných Velvetů, jeho nahrávky s německými Faust jsme recenzovali v minulém vydání HIS Voice) k vydání alba (2002) uvedl:
“Když byl Tedovi rok a půl, dal jsem mu dětský gramofon. Jeho první desku, Puppy Love (Lásku štěněcí) Donnyho Osmonda, jsme museli připevnit na gramofon, protože Ted nedokázal příliš koordinovat pohyby svých rukou. Zprvu pro něj bylo obtížné pochopit souvislost mezi pohyby přenosky po desce a hlasitými zvuky, které se ozývaly: už proto, že měl v té době dost práce s ovládáním pohybů vlastního těla.
Jakmile pochopil, jak gramofon funguje, největší frustraci mu působila obtíž v umístění jehly na zvukovou část desky (říkal jí „ra-ra“, podle „record“). A nejen to: po pár minutách deska skončila a problém tu byl zas. Někdy na začátku dubna přišel průlom: Ted zjistil, že předmět, položený doprostřed, zamezí tomu, aby deska skončila.
Nejlepších výsledků bylo dosaženo s jednou kulatou hračkou, která neodmrštila ramínko pryč, ale byla dost stabilní k tomu, aby vytvořila nekonečnou smyčku. Kdykoli bylo libo, citlivý šťouch do ramínka vytvořil nový zvuk.”
Tony Conrad nahrával “Thuunderboye“ Teda ve věku 22 až 30 měsíců, od června 1973 do ledna 1974. Ze čtyř hodin na kazetách vybral na loňské album řadu přes hodinu. Album je pochopitelně zábavné tím, že zní jako koncept, zvukový artefakt naší doby. Jsou tu dokonce vysloveně dobré momenty: „práce“ s kolísáním zvuku během zpívané fráze, polyrytmy dvou gramofonů, jakoby melodické smyčky v lichém či nedopočitatelném rytmu atd. Conrad zveřejnil historii svého Hromokluka až v roce 2002, tedy v době, kdy se s gramofony dějí psí kusy. Ukazuje, že to, co je dnes zjevné, běžně užívané a někdy až na povrchu, bylo svého času skryté, nezjevené – ale existující v přirozené formě soukromé kreativity. Autor průvodního textu Steve Dollar uvažuje: „Nabízí se parafráze klasické filištínské reakce na abstraktní malbu: dokáže-li to dvouleté dítě, snižuje kredit profesionálního ‘turntablisty’, který léta trénuje ten správný spin a scratchované staccato? Nebo se tu spíš prokazuje aspekt demokracie, vnitřně obsažený ve scratchování a roztáčení, jimiž lze stvořit hypnotické smyčky, dekonstruovat popové banality v perverzní humor, komentovat sériovou výrobu popových hvězd?” Dollar formuluje s nadhledem, je však sdostatek pozorný, aby otevřel ještě jedno téma: chlapcovy desky byly ohrané málem dohladka, od některých singlů měl řadu postupně podléhajících exemplářů. “Posloucháme-li s Thuunderboyem Puppy Love tak, jak ji chce slyšet, je to osudový zvuk popu: sama esence fanouškovství, která musí zničit předmět svého zaujetí, jen aby je uspokojila.”
Album, které otvírá široký okruh otázek po pravém umění a autorství: lze myslet na souvislost s Donem Ritterem, který v Thajsku stavěl hudební nástroje pro slony. Je to však i o zjevených nahrávkách bdělého rodiče: událostech mimo ty pravé dějiny umění, dětech, které zvesela nabourávají teorie a myšlenkové rodokmeny. Některým je v roce a půl jasné totéž, co uctívanému členovi hnutí Fluxus Yasunau Tonemu: “Nosiče byly vytvořeny k tomu, aby hrály pořád stejně. Já bych si přál, aby hrály pokaždé nějak jinak.”
P.S.: Ještě zbývá uhodnout, kdo je na albu uveden jako umělcův výkonný producent. Jak jinak, Beverly Grant Conrad. Maminka.