Na pražské improvizační scéně dominují projekty spojené s klasickou DIY estetikou volné improvizace, kde je na vizuální dojem a na atmosféru kladen velmi malý důraz. Je proto osvěžující octnout se na představení, které stojí na přesné vizuální a prostorové dramaturgii, a které se nebojí do stabilní a jasné dramaturgie začlenit převážně improvizovaný materiál.
Role diváka zde byla akcentována mnohem silněji, než jsme u improvizované hudby zvyklí. Potom, co bylo publikum uvedeno do podzemních prostor Nákladového nádraží Žižkov, se za námi zavřeli dveře a nastala úplná tma. Scvrknuti v hloučku jak u vstupu do jámy lvové jsme poslouchali hlasové i instrumentální improvizace, jejichž vnímání bylo zesíleno smyslovou deprivací zraku – tma byla opravdu skoro dokonalá, kromě malého proužku okolo rámu dveří. Velmi silným prvkem byl světelný design, hlavně zezačátku, kdy začaly zářivky u stropu velmi jemně a sporadicky poblikávat. Tento prvek byl natolik citlivě zvládnutý, že si divák několik minut nebyl jistý, zda se opravdu něco „děje“, nebo jsou to jen subjektivní jevy.
Postupným přidáváním světla se hlavní dějiště postupně vyjevilo a někteří diváci dostali odvahu posunout se dál do prostoru. Nevím, zda to spadalo do záměru autorů, ale právě společenská dynamika mezi jednotlivými členy publika byla jednou z nejsilnějších stránek imersivity představení – to, zda půjdu tam, kam většina, nebo na druhou stranu, nebo úplně jinam. Zážitek byl samozřejmě s každou prostorovou dispozicí o něco jiný, ale akce byla vždy umístěna tak, aby vyhovovala danému prostoru, ať už to byla kruhová orientacu středu „hlavního sálu“ či stísněné chodby po stranách, kde akce probíhala spíše lineárně.
Ve většině případů byl výběr prostředků ve vztahu k prostředí jednou z nejsilnějších stránek. Velká akustika haly s dlouhým dozvukem šla někdy hudbě vstříc, jako v případě boom-whackerů (dutých plastových tyčí, naladěných na diatonickou stupnici), jindy museli hudebníci s prostorem bojovat; vypořádávat se s ním. V druhém případě šlo hlavně o perkusivní vstupy, jejichž preciznost a vývoj měl dozvuk tendenci maskovat. Tento metaforický boj se stal konkrétním v působivé pasáži, ve které Tomáš Kerle oběhl jeden výklenek prostoru a na různé jeho složky – kovové i betonové – zahrál energické sólo.
Jednou ze slabších stránek byl německy deklamovaný text, který spíše odváděl pozornost k světu mimo daný prostor, ale bez potřebné konkrétnosti a ucelenosti. Také ob asný křik nijak nepřidal na působivosti temné atmosféry, která se ukázala býti nejsilnější spíše v skvěle zvládnutých subtilních polohách, při práci s jemnými gesty a pomalými vývoji.
Představení prezentovalo jasně konstruovaný celek, ve kterém byla vidět poctivá práce a zkoušení za účelem vytvořit dílo, které je opravdu site-specific, a ne jen koncertem v zajímavém prostoru. Přesto se po většinu času podařilo udržet energii a zajímavost improvizační stránky.
Topos Kolektiv tvoří Hana Hrachovinová (harfa), Marek Matvija (šakuhači), Tomáš Kerle (perkuse), Tereza Kerle (performance), Anna Friedländer (hlas) a Martin Klusák (klávesové nástroje). O světelný design se postaral Michal Horáček.
Topos Kolektiv, Nákladové nádraží Žižkov, 3.9.2015