- Inzerce -

Totožnost saxofonisty Davea Rempise s mnohotvárností Aerophonic Records

Když jsem minule hodnotil Rempisova alba The Early Birds Gets (s Lopezem a Packardem) a Hiljaisuus (pod pojmenováním Kuzu), připustil jsem, že jsme nad nimi napětím zadržovali dech a že je rozhodně nemineme bez pozornosti, a předeslal jsem, že si nás tento hudební útočník každým svým dalším exkurzem podmaní. Přitom Rempis neprokombinovává a příliš neproměňuje obsazení svých kompaktů, rád se navrací k těm, jež se osvědčila, jež se někdy stávají stáložárnými, nicméně dokáže je pokaždé rozhýbat a rozdychtit nanovo a jinak.

Tak je tomu i s dvojdomým projektem Apsis, nahraným 9. prosince 2018 v chicagských Elastic Arts. Potřetí se tu s Rempisem, tentokrát vyzbrojeným nejenom altkou, ale i tenorem a barytonem, kteréžto saxy důkladně využívá, zapojují do hry kontrabasista Joshua Abrams, bubeník a perkusista Avreeayl Ra plus pianista Jim Baker, který si osedlal i syntezátor. Že tato kohorta nemíní troškařit, o tom svědčí délka obou improvizací: ta první čítá 25 minut 17 vteřin, ta druhá dokonce 36 minut a 6 vteřin. Spíše než dvě návazné skladby je vnímám jako samostatná minialba; natolik jsou to svébytné „symfonie“ s vrcholy, proláklinami či ataky. Rempis se do té první, pojmenované Exedra, okamžitě vpáčí s řádivým barytonem, následován ostatními, především odpovědně odpovídajícím Bakerem u klavíru. Přihrávají však všichni s líčivostí, rozehrávanou náběhově do vzrušující melodičnosti, až se zazdá, že ani nemůže jít o improvizaci; s takovou jistotou hned po náběhovém řádění a prubírujícím vyčiňování saxu přebírá štafetu s úpornou lehkostí piano, dotvrzováno zavracejícími bicími a přemítavou basou (jež si záhy nato vyslouží obdiv za sólo, tak brilantně překlenující děj). Ocitáme se neustále na hraně prostřídávání uklidňující melodie a dranžírujícího nebo melanžírujícího trumfování, jako by šlo o neústupné „vyřizování účtů“. Z tohoto netřeskového vypučování, průzkumného náběhování a excitování (byť ve vzájemné harmonii), naplněného napodiv bezezbytkovou vypravěčskou solidností, se vždy znovu vynoří sax, vytěžující maximální razanci a proměnlivou sdělnost. Jde o komunikativnost, která Rempise sice „neprodyšně“ obklopuje, nenaruší však vzájemné proharmonizování.

Oproti určité zběsilostní stratosféričnosti Exedry, občas zúsporňované do vytěkávání či ukolébávání, vyznívá Mithrab poněkud subtilněji. Čímž nemíním naznačit, že by tu hudebníci vyvinuli méně energie, usilují však spíše o její zvnitřnění, snad i vyprůzračnění. Rempis tu zaúřaduje s výpalně vřelým tenorem opět naplno, jako by chtěl rozbourávat pomyslné překážky, a basa ho (víc než) podporuje, všichni dohromady se rozdychtí, zvýhrůžní, zneklidní se i zase upokojují, všichni hrají sice „na plné pecky“, ale na rozdíl od předchozího atakování se spíše zarolovávají, výtočňují, znovu a znovu rozbřeskují. Jedou se zarputilou snaživostí jak na autostrádě, proklíčují se i prokličkovávají s hamtavostí i hromobitností (bicí), náběhově i záběhově, vyrůzňovaně i zrůzněnostně, vykrucovaně i zase načančaně, zauvažovaně (basa i tady), s rozmáchlou důstojností i s citem, až něhou (bez zbytečných citací) a – bez varování – vhupsnou do výbojné vzrušivosti. Každý z improvizátorů dodržuje svoji osobitou notu, zaplněnou tu halíbelněním, tu drhnutím, tu princmetálováním a tu zase rochněním, ale vždy se setkají v podobném, ba totožném postupu, špičkujícím nebo vyšilujícím, šmidrujícím či hazukujicim, je to prohořívající obapolnění nástrojů, břečťanově se prorůstajících, hamižně brutálnějících i dovýrazněně šrumujících. Ale i vytěkávaně vyjukávaných, protože jde o celý tyglík nálad, vzmachů, promachů, rozruchů a záruchů, vyšolíchávaných i – nastojte! – trombózňujících, o neustálé hodnověrnění (v obou případech), vyčkávání s plnou polní, řádně řídivé posléze a naznačivě vyšeptávané i pošeptné (jindy). Ano, nic se tu beze zbytku neopakuje, jsme v neustálém šrumci, Rempis ovládá tisíc a jednu proměnu záměnu výměnu obměnu…

Americkoevropský superkvartet s prapodivným názvem From Wolves to Whales v obsazení Nate Wooley (trubka), Dave Rempis (tentokrát pouze altsaxofon), Pascal Niggenkemper (kontrabas) a Chris Corsano (bicí) debutoval na Aerophonic Records v roce 2015 eponymním albem. Tentokrát se rozmáchl s pojmenováním Strandwal na dvojCD, nahrané naživo 14. listopadu 2017 v holandském Haarlemu. Setkání jmenovaných čtyř průkazně svébytných sólistů mi připadá, jako by se v jednom průsečíku naráz vyvrbilo jaro, léto, podzim i zima, jenomže z jejich různorodosti vyvěrá zároveň i novátorská shoda (ačkoliv netuším, co by měli mít vlci s velrybami shodného). Každopádně Rempis, jak bývá jeho zvyklostí, se i k východiskům tohoto seskupení vrátil; nikoli proto, aby (si) zopakoval, čeho minule dosáhl, nýbrž proto, aby (zřejmě) ozkusil, jak lze v totožném obsazení dosíci jiného, překvapivého znění, vlastně jiných, překvapivých znění, neboť čtvero improvizací pochází z poněkud rozličných kadlubů.

Do děje úvodní (více než devětadvacetiminutové) Hook and Cod vlétnou hudebníci okamžitě a jeden přes druhého, ale nejde o nějakou zmatečnost, jejich protkávání dává smysl, protože se doplňují, zaplňují dějiště, prolínají se, v mžiku proměňují melodičnost, barevnost, vzájemnou příchylnost, vytotožňují se, vycábrovávají, hned poodstoupí a hned se rozčertí (trubka), odhodlávají se a vcukuletu se rozparádí (bicí), zarozverní a zavýprskní (ostatní). Dohadují se, jako kdyby byli předem domluveni (nejsou), zásvišťují, zařezávají a vyhřezávají, pozapadnou do potichlého zátišení, ale hned se zaholedbáním zaútočí, zaranaří, rozvehiklují se a zase spolehnou (se každý na sebe). Samozřejmě všichni pletichaří, prostřídají se v sólových exhibicích, podtlučených hromopáděním bicích, zaplétají se i proplétají s p(r)ostupným zaškeřením, zamátořením, srocují se i vyhraňují, vyrojují se s celou plejádou názvuků, náznaků, vytěsńování, vybzučování, ano, dokonce jeden druhého předstihuje ve stěžíslyšném tichošlápkovství. Popostrkují se, jako by hráli škatule, škatule, hejbejte se, špumprnáklují, rozmermocňují se do mrtě (vlastně do mrtí), nemohou (nechtěji?) se dobrat zakončení, protože rozholedbávají jiná, různorodná východiska. Samozřejmě i k tomu sebesmrštnění a dozárubnění dojde, aby čtveřice mohla (téměř čtverácky) vyštafírovat změtenostní IJ, rozkvedlávaný s rozkochávanou pohrávavostí a racochejrovým upřílišňováním. Vše je tu vytřímávaně zákrutné i zmobilizovávaně zákrytné, houževnatě rozdivené i přespěchaně vytěkávané, zábludně vrtošivé i sjíždivě propulzovávané. Kposledu se celkové zaobrubňování propomalí do závěrného povzdechu (proklepu). Rempis se v tomto proskrumážování nemíní nadměrně zviditelnit a předčit ostatní, ale ani za nimi nezaostává, tentokrát se prostě zapojuje do kolektivu, stává se jeho neodmyslitelnou součástí. Tak tomu je i v téměř devětadvacetiminutové Spaarne, postonávavě i posténavě vyhudlovávané a zakomíravě vyviklávané, napřed rozpitvávané takřka do rozmacerování, potom rozfajrované do rozkopytnění (bicí) či zatínání (perkuse) a posléze vycimprované do vyjektávání. Rempisův sax si tu dává hodně záležet na nehamounském provokování, ale bicí ho ne(p)opustí ani na krok, sledují jeho vrtošení, ostatně celé to hudební jeviště je plné kliček a zvratů, vydůrazńování i zase paběrkování, pře(k)rývaně vyzývavého vrtošení, horoucího i majetnicky obojetnického, ropotně prodíravého a loudivě prordušovaného. V průběhu dění vyciťujeme, kde muzikanti sklouzávají do mimoděčnosti a kdy zavýbojní do rozdivných zalicitování, mlátivostní poběsnosti či repetitivní echovosti. Nejen to: oni si dovolí – mírnyx dýrnix – i posténávat, zazkomírat, zahrdlit se, ale to jsou pouze štipce, spršky v celkovém dechberoucím vrtošení, rejdivostním popichování a rozhoupavostním hájemstvování s náznaky zachtívavého poswingování. Nadto se koloběh jednotlivých čísel vždy zavčasu vyprůzrační. Podobně tomu je i v závěrečném závratnění For Kenau, vyhrdleném, vyšíbrovaném a vyžejbrovaném do hečmání, úštipkování a mrckování. Randální obstřiky mohou být probušné i vyzkomíravé, ale potom opět (logicky) lichotné a zábručné (vytočivá basa je plná nadějnosti), hřmotivé prolaďování může uhnout do povzdálnosti. Co však je nejdůležitější: že každý nástroj tu má šanci proměnit, zvrátit-převrátit dění, a jejich vlastníci tak věru činí s plnou závažností, s kuráží i ústupností, s políbezněním i razantností. Že přitom objevují nová, takřka neznámá teritoria? To přece patří k jejich úvazku. Přitom se tváří, jako by neměli nikdy končit, jako by vše bylo i v poslední minutě teprve před námi, jako by vše – po tolika nezvratných objevech – na objevování teprve čekalo. Takže rezultát je: pokračování příště?

Do té doby nemusíme nic násilně vyhledávat, oba přítomné projekty nám poskytují k poslechu nepřebernou nálož svébytných překvapení.

Dave Rempis / Joshua Abrams /Avreeayl Ra + Jim Baker: Apsis
From Wolves to Whales: Strandwal
Aerophonic (aerophonicrecords.com)