Švýcarský saxofonista Urs Leimgruber (ročník 1952) a německý kytarista Andreas Willers (ročník 1957) sice již delší dobu navzájem znali svou tvorbu, ale poprvé se sešli ke společnému hraní až 5. června 2014 na Künstlerwerkstatt v Pfaffenhofenu an der Ilm, inspirativnímu místu zasvěcenému tvůrčím dílnám.
Záznam jejich vystoupení začíná jakoby zašifrovaným kódem, z něhož se při prvním vstupu teprve pozvolna líhnou jednotlivé tóny. V druhé Entrance začíná Willers vystrkovat růžky a dává tušit svou dravost, ale i třetí vstup je ještě do jisté míry vzájemným oťukáváním, i když od počátku je tu jasná vzájemná jednoznačná souvztažnost. Prvním vrcholem je Entrance IV – jakýsi space rituál, v němž Urs předvádí zacyklené řetězce a Andreas vedle táhlých náladotvorných tónů posléze předvádí na svůj nástroj zvuky podobné zvonům. Místy to má nádech hodně avantgardního progrocku, dosti vzdáleného „klasické“ jazzově laděné svobodné improvizaci. V etudovité drobnůstce Entrance V zní převážně klapky saxofonu coby perkusivního nástroje a kytara je hodně rozvolněná. Symbiotické souznění prvním pěti částí přejde v šesté Entrance k formě dialogu. První část trilogie Face To Face je improbluesovaní s tklivým saxofonem a s lamentativním kytarovým podkresem, který se ve finále opět vzedme do drásavější polohy. Prostřední Face To Face pak připomíná meditaci narušovanou občasnými jehličkovitými saxofonovými ataky. Finální Face To Face začíná jako slušný nářezový rockec, ale postupně se bouření zeslabuje a přechází do sonické nirvány. Zcela závěrečné Face Out je pak povícero abstraktní codou.
Urs s Andreasem tu vlastně splňují baileoyskou vizi čisté improvizace bez minulosti. Pouštějí se do ní však s vnitřní rozvahou, nikoliv bázlivě či příliš opatrně, ale nechávají věci začasté plynout vedle sebe a ono to jaksi zázračně koresponduje.
Urs Leimgruber / Andreas Willers: Pale White Shout
Jazzwerkstatt (https://www.jazzwerkstatt.eu)