Michel Passaretti se svými montrealskými Red Toucan Records nechrlí album za albem; ale když už se pro nějaké nové rozhodne, je to většinou událost. Jako v případě propleteneckého kompaktu Rope, na jehož hudebním lanoví participují pianista Uwe Oberg, saxofonista Frank Paul Schubert, basista Wilbert de Joode a bubeník a perkusista Mark Sanders, tedy ekipa, jejíž každý člen má svůj osobitý růf. Oberg, jehož desky vycházely na Leo Records, Nurnichtnur, Hat Hut i jinde, mě čím dál více přesvědčuje o své jedinečnosti a neopakovatelnosti, s jakou snuje své projekty. A má-li po svém boku tak výrazné osobnosti, jako je Schubert (s nímž od roku 2009 skotačí v duu), britský Sanders nebo de Joode, jehož domovem je Amsterodam, je výsledek více než zaručený. Jde sice o živý záznam z festivalu Just Music, který se konal 20. února 2015 v německém Wiesbadenu, avšak záznam má povahu unikátní a dynamické koncepce.
Především jde o více než pětatřicetiminutovou „suitu“ Drifter, vánicově provariovávanou, stupňovanou i nadlehčovanou, prohlubovanou i nadnášenou, až vznášenou, ruinovaně, až ztroskotanecky místy pohlcující samu sebe a okamžitě vždy znovu vzkřisovanou, z popele povstalou. Ta vyvěrá s melancholickou střídmostí a vstřícností, kterou rozevírá sax, klavír propableskuje, bicí rozrachotí a basa podhučuje, jenže všechno se záhy rozdychťuje a posiluje, každý z hráčů do vláčného vybuzování přidává důraz, takže jde o čtverokruh s jemnou magií, plný vnitřního pnutí a rozkochávání i vzájemného reagování. Sax pošvitoří, klavír zaposkoční, zásluhou bicích vše nabývá na síle, důrazu a spěšnosti, neboť vše rozviřuje a roztryskává celá čtveřice; jde o předhánivou smršť, v jejímž průběhu všechno vře, vykotává, poběsňuje, dokud nepřevládne dějovostní, byť zahlučívané rozprávění. V tomto okamžiku však děj zpovlovní, zlyričtí, hudebníci zopatrní, jejich výkony se pozachvívají, vše se zarolovává, prodyšňuje, produševňuje, zaúluje se a zachroumá, takřka střechýlově odkapává za hudebního oteplení. Bicí s basou se z tohoto předělu rozpačitostně vysouvají, zvonivý klavír tóny přímo vytrušuje a sax se vemlouvá, návnaduje, šolíchá až do záběžnosti nad vláčně pokornou rytmikou k téměř sluchovému útlumu. Zdá se, že s posloupností suity je utrum, nicméně znovu vyvstávají zarážkující, proplétající i prolétající návnady tónů, je to přímo tónolov, zaplňovaný rokotáním, ropotáním a prubířováním do povrčování a proryčování. Za humpoláčtění bicích a za čepýření a vršnění ostatních nástrojů se Drifter dobývá do další etapy, pozastavované i proběsňované za klavírního konejšení, rumplování a rozkvedlávání bicích, je to promenáda rytmů, odlivů, úsilných nádechů, obrušovaného obručování a pozahaleného dohadovačnění. Nová vypikolovaná obrodnost probíhá s nonšalancí, ale zároveň je propasírovávána v průsmyčnostech a proskocích s rujností a se sraženinovou záhybností (je napodiv, jak tyto protikladnosti mohou vedle sebe vegetovat). Sax vypramenovává pajánovost a zapěvánkovou nárušnost, bicí jej podklusávají a podhřmotňují, nicméně klavíru k dovršení atmosféry stačí jednotlivé tóny, dokud sax nedohouká závěr.
Ačkoliv neberu dvě zbývající improvizace jako přídavky, je nabíledni, že na rozvíjení první instantní skladby navazují. Ve Skipperu se dosavadní přeskočnost ještě více rozpolohovává, výsečnostní prozvuky udánlivou celistvost rozprašně rozdmýchávají, rozleptávají, rozžejbrovávají, bicí ji výklepně, náklepně i nášlapně rozhromují, sax s nimi vybuzuje hromadivou houštivost, virbluzujícně jurodivou a propustnivě repetující až do uvytržení. Kapitánsky vozatajský sax vláčí ostatní nástroje do nenechavostní zábludnosti, vytěkavostně proudivé a oblomně výtřeskné, dokud všechny jejich třeskutosti a vlichocenky nedoklepánkuje klavír. Ostatně této převrácenostní rozkotvovávanosti se nevyhýbá ani „přebytkový“ závěr Over. Čtveřice do jeho sondování zajíždí s kontrabasovým posouváním, rozchytává rozcelivou inspiraci s obhlíživým přesmykováním a se zaobjímanou záskočností. Ale to už je opravdu pouze tečka za albem, které se vymyká jakékoli kategorizaci. Oproti někdejší recenzi alba Twice, at Least (zde), kde jsem se dožadoval Obergova docenění, mohu říci, že album Rope ho (i v souvislosti s formací, kterou si zvolil) vynáší do centra pozornosti. Určitě zaslouženě.
Uwe Oberg / Frank Paul Schubert / Wilbert de Joode / Mark Sanders: Rope
Red Toucan Records (www3.sympatico.ca/cactus.red)