Když Leo Feigin vydával v roce 1997 Obergovo album Lo (s Jörgem Fischerem a Georgem Wolfem), zařadil je do svého sublabelu Leo Lab, což znamenalo, že je považuje za laboratorní, tedy neobvyklé. Oslovily mě však průběžně i další projekty tohoto pianisty, jako Looking (s Xu Fengxiou, 2002), After All (2006) nebo kvartetové exhibice Dedicated (2003) či Self Service (2009). Bylo a je jasné, že Uwe Oberg vychází z jazzové historie a že pro něho jejími milníky jsou zejména Thelonious Monk, Paul Bley a Steve Lacy, ale jeho vlastní orientace je natolik svébytná zvukově, melodicky, rytmicky i harmonicky, že se zároveň z tohoto řetězení vymyká. Jestliže si kladu otázku, proč nedosáhl věhlasu svých předchůdců, zdá se mi, že ošidnost spočívá v tom, že sám neoplývá jejich nelomeností a jednoznačností. Oberg spíše sumarizuje nejrůznější vlivy a inspirace, rozprostírá je více do šířky než hloubky a jeho očividná osobitost se tak poněkud roztrácí. Je to patrné i na jeho sólové desce Twice, at Least, kde se v živých záznamech prolínají jeho improvizace s předlohami nejen zmíněných Thelonia Monka a Steva Lacyho, ale i Annette Peacock a Carly Bley. Přičemž základem je spíše komorní, nežli jazzové pojetí, hned na počátku propojované ve dvojskladbě Chant II a Kelvin s výhybkovým preparováním, perforováním a temperováním. Jeho fragmentárničení tu připomíná neustálé odhodlávání, zbytňování, prohlubování, přičemž zcizované tóny provariovávají celkovou proudnost, do celistvého zaromantizovávání se vloudí výstřelné vyšší tóny, jako by Oberg chtěl sám sebe překvapovat svými zvraty a perlivostními záběhy i náběhy do výběhové průklestnosti. Svoji samozřejmostní lehkost totiž převastovává (zá)měnlivostí, průběžnou převracenkovostí i jemně dobývačnou… lehkovážností? Nikoli: lehkodárností.
Naopak zvážněně meditativní nahlížectví oprávňuje převzaté Touching (Annette Peacock), kterému dává, co mu náleží, aniž opouští svoji přístupovou rovinu. Jde tu o vnímavostní rozehrávání mezi křehkostí a robustností, kdy se dokáže do naléhavé pasáže opřít i se v okamihu přehrát do jemnosti a střídmosti; v neustálém proudnění i nadnášení se oddává předloze, vychutnává si ji, a tím násobí její vyznění. Předběžný dílčí závěr: Oberg neoslňuje, spíše zcivilňuje, nenadsazuje, nepopouzí, nepopouští nadměrně otěže hry.
Tak působí i variabilnost jeho Enzym & Eros, jejichž zurčivostní odehrávání působí spíše mírumilovně, přičemž i protýkavá dravost má své meze, je totiž nákročně záhybná a směřuje ke zvonivě perličkové průzračnosti. Jednoznačným „zlacyvňováním“ mohu nazvat dvojlomé Magnetic Wood / Blues (první část Oberg, druhá Steve Lacy), rozstruněně zakolíkovávaná záležitost, rozehrávaně rozebrávaně zvibrovávaná, zatónovaně podbíraná i zabíravá, nášlapně vydolávaná, dobíhavě prohrabávaná, rozpřestávkovaná, vždy poznovu vzpínavá (ne vypínavá), razantně šumařivá, podhoubně vyročivá a nenačenčaně učinlivá. Další doklad, jak Lacy zasáhl své souputníky. Aby však Oberg dostál své pověsti přeskupovatele nejrůznějších vlivů, zabočil v King Korn do hájemství Carly Bley, plného normánčlivého halabaladění, stupínkového zahrávání a vyhrávání, jasnozřivého p(r)otloukání, zopakovávaného vítězničení, ale i dolujícíhio momentálníčení. Obergovo přídávkovávání k těmto rysům i jejich odebírání ho vede do jasnozřivého lebedění.
A jsme u dvou Monkú. Do první kompozice – Brilliant Corners – prolne Oberg své Twiyed Place a vytvoří tak (opět jako u Lacyho) blíženecký konglomerát, zcela svébytný a prokotávaný. Ihned vás pojme sférické řetězivé mihotání, při kterém klavírista možná poněkud opomíjí Monkovu svébytnost, protože ho nepřejme se vším všudy, zato jeho brilanci cizelérsky dobrušuje, prubířuje ho a zobergizovává. A jsme u závěru druhého, už ne tolik dílčího. Oberg bere předlohy blízkých skladatelů jako východiska, kterým se přizpůsobuje, z nichž se však zároveň vyvazuje a vyvažuje přímočařejší působení propojeností svébytné improvizace s podněty jazzových velikánů, které zároveň poněkud zkomorňuje, a tudíž odjazzovává. Když tedy Oberg přejde od Monka k sobě, změní situaci: doloží první část zurčivostními a šátravostními utíkánkami do zrytmizovaného zahlučena, což činí poznovu a poznovu. Pannonica pak je Monk bez přídavku a Oberg si dává záležet, aby tomuto vyrcholení alba dodal probleskovávanou slavnostnost a celebrující závažnost, ale vzápětí vysledováváme, jak Monkem prostupuje jeho vlastní ego, jeho náladotvorná úměrnost (nikoli uměřenost). A tak v poklidném, odlehčeném plynutí dojde až k závěru.
Vše k tomuto kompaktu bylo řečeno a docházíme k závěru všeobecnějšímu. Oberg je pianista, jehož přístup ke hře (ať vlastních improvizací, ať převzatých kompozic) je vzdálen jakémukoli stereotypu, je strukturovaný, pohybující se v trianglu dekonstrukce, transformace a vybočování, ale i prokombinovávání. Možná právě proto je posluchačsky na rozdíl od svých hudebních idolů poněkud přehlížen, protože před posluchačem výsledek promihotává. Jenomže v tom je právě jeho neopakovatelný přínos, a kdo se pozorně zaposlouchá do tohoto sólového alba, rozpozná intenzitu tohoto přístupu. A možná docení i Oberga.
Uwe Oberg: Twice, at Least
Leo Records (www.leorecords.com)