- Inzerce -

Veryan Weston / Jon Rose / Hannah Marshall: Tuning Out

Jsou hudebníci, kteří tvrdí, že improvizace může být pouze jednorázová; pokud improvizující kolektiv naváže na své vystoupení delší šňůrou, nejde prý už o nic jiného, než o opakování daných prefabrikátů. Něco podobného se ovšem ani v nejmenším netýká pianisty, zde však varhaníka Veryana Westona, houslisty Jona Rose a violoncellistky Hannah Marshall. DvojCD Tuning Out nám totiž ve dvakrát více než sedmasedmdesáti minutách zprostředkovává jejich putování po kostelích a chrámech v Liverpoolu, Yorku, Newcastle, Sheffieldu a Londýně v roce 2014, přičemž co koncertní záběr, to zbrusu nový přístup, jiná atmosféra, odlišné extravagance, různé souherní nuance. Ta trojice je totiž nejen všemi možnými improvizátorskými avanturami protřelá a zná se vzájemně velice důvěrně (jen namátkou: Jon Rose & Veryan Weston: Tunnings & Tubes, 2010 Hermes Discorbie, nebo Veryan Weston & Hannah Marshall: Haste, 2012 Emanem), ale lze o nich povědět, že všichni hrají, jako dýchají, že hrají a na nic si nehrají. Jsou to suveréni, kteří rozjasňují sebe vzájemně, koncertní publikum a vlastně nad svými alby – „mimořádnými dokumenty“ jejich kumštovnictví, jak je nazývá v bookletu Richard Whitelaw – všechny ostatní. V tom bookletu je můžeme vidět na fotografiích, můžeme si přečíst vyjádření každého z nich, jak k souhře přistupovali, na vnitřních obalech kompaktů pak dohledáme i další fotografické záběry z jejich štací. Prostě: “emanemovská” výpravnost, jak jsme už na to vděčně zvyklí.

Od liverpoolského začátku (v Blue Coat Chapel) všechny zmíněné nástroje okamžitě zaplňují celý prostor, prodírají se, pozamlkávají, vyvěrají, hledačsky se neustále poznovu soustřeďují, zavegetují si nadsazovaně i podsazovaně, housle se nadnášejí nad cellem tak, jak je známe i z jiných příležitostí: paganiniovsky, změtenost zacelují varhany, pozahlučují s usedavostí i těkáním. Zaznamenáváme vždy nové varianty rozehrávání, rozkochávání, rozparcelovávání, tetelivého zahoufnění, usebraného zasymfoničnění; z vyronivé potichlosti vzejde až svatokrádežné zabouřnění (varhany), z celku vypučí tu přehršelné housle, tu dumající cello, tu zabíravé varhany s novými a novými odhodlánkami, vypichují se, prokružují, vytěkávají, překřižují se, posunují, ale neposunčinují, souladňují i rozladňují, zavrzávají, mrskutují, bobtnají, rojčí anebo zestřídmují s vyráženkami houslí, vybublánkami varhan nebo podhoubkami cella, je to prostě kverulující trojčlenka o mnoha neznámých, o celé řadě podmítaných vyrukováních.

I v Yorku (All Saints Church) můžeme sledovat samozřejmostní p(r)otýkání, zavírňování, propínání, nornění a vyličování. Varhany vybudí chrámové naladění, smyčce přitakají, hned však odruší toto „svěcení“ do hudlavosti, prekérnostního pozabírkování a zahřezávání, tumlování v poskládankách s protikladem vypiskovaných houslí nad promručováním dalších nástrojů, p(r)okřižovaných a pře(k)rývaných navzájem. Od nenásilně (takřka nenápadně) znásilňovaných nástrojů (Weston hovoří o možnostech miliard šancí a vyzdvihuje i mikrotonální relace) se v tomto neustálém proudění potkáváme průběžně s jednotlivými tklivůstkami a odehrávankami, následují zarytmovánky, kolotočenky, popadánky, rozhlučky i zabíránky, repetánky i rámusenky, přičemž si Weston na varhanách solidně zaflašinetuje, dokud se v tomto zamšenu všichni tři nezavehiklují do pozarpucení a zamátoření, zasukují se pak do zdánlivě slepé uličky, zapřešlapují, vyhlédají, a ejhle, rozevírá se před nimi renovované souputnictví s obnovenou energií a novými nápady, sršícími neustále odhalovanými smrštěmi, protáhlenkami a protěkánkami. Všechny přechody jsou zcela nenásilné, vše vyplývá z jakési (pra)tajemné okamžikové shody, propiplávané, vydestruovávané, pozamykávané i propasírovávané, nadlehčované, probíravě probírané. Spouštěčem další obracenky bývá zatónování, které přes prodyšněné pozamlkování nebo zamrtvělé hudénkování vede do až voliérového rozehřmění a pak… do z(a)tracena.

V trojdílně pojatém Newcastlu (Saint Silas Church) můžeme sice najít určité totožnosti, ale i ty jsou zjinačované, zrůzňované, jako by hudebníci měli v zásobě další a další stovky vzájemných styčností. Poz(a)držované libostnění a vydr(a)žované zápletitostnění smyčců posvátostňují varhany a vše pokračuje v nahlučované rozvíravosti a rozkrustovávané brouzdavosti. V tomto vytěkávaném probírnění záleží na každém jednotlivém tónu i na posloupnosti jeho zahnízdění. Světskost horoucnění i třepotání, mimoděčného oddalování i přibližování, odléhání i přiléhání donábožňují varhany do závratnění, z něhož se vyloudí náznaky melodizování, jenže pak se nástroje vpeří do jemného drónování s prozpěvánkami i čiřikáním, je to zaviřované jiskření, z něhož vyrukují housle se zavíravými přelety i zálety. Toto mimochodní trojsólování je místy pohrávané i zahrávavé s nabíravými shodovánkami i vláčnivě nimravými rozpustěnkami, s náletnými vhrnovánkami i zabrousivými rozpeřenkami.

Opětovně trojdílně pojaté vystoupení v Sheffieldu (St. Matthew Church) počíná nenápadným vstupováním, jako by ti tři teprve s naplánovaným opožďováním prolaďovali případnou souhru, ale nato se hbitě rozehrají do svérázného souputnictví s dáváním přednosti, s přemílavým hartošením, otálejícím vypipláváním a zblízňujícím srocováním. Jde o neustálé napětí, stupňované a odlehčované, do kterého vždy jeden z nástrojů vstřelí jiné ozvučení, ale všichni se opětovně srotí, rozprostřou se a zase vyúží, překypují energií a zase ji roztracují. Téměř z bezhlesí se vyvine druhá část, ale všichni se záhy vyharašují, vysvitňují, vyždímávají se na povrch, vykotávají se, poletuchují, vykřesávají se do plnotónosti, přičemž nehodlají upustit od rozdýchávané náznačnosti. Pokaždé jde totiž o jiné obkružování, tempování, potýkání, přízvučnění či rozevírání, ale to se neděje cíleně, nýbrž samovolně, s konejšivým zpytováním, sesypáváním zvuků i jejich zaobrubováním od vánkování po monsunování. Toto halabalivé hamižnění je občas prošpikováno hudebními „citoslovci“, vzrušujícími i vyrušujícími, poklepnými i vzryvnými. Weston, Rose a Marshall přitom nepotřebují nižádnou přepjatost, jsou suverénní i v zámlkách nebo potichlých pasážích, z nichž se vysoukají, roztěkají a rozzpěvánkují. Co nástroj, to osobité zvukolamy, pohnutkovostní vhoblování, jejich pohromadnost se pak jeví jako klubkohadí sezvučení a trolejkující samohybnění, útržkování, průramkování, přemílání. Když napětí stoupá, bezbřehá trojhrannost se proborcuje i táhluje, vyviklovává, zafačovává i průnikuje, vydražďována bloudivou fičivostí. Neočekávané propadlo neznamená zabloudění; balancování na trampolíně tišiny naopak celou situaci vydramatizovává s výzkumnickou piruetností.

Závěrečný (téměř osmatřicetiminutový) London (All Hallows-on-the-Wall Church) je rozkomíháván už od pootevírání, zamyšlenkové pápěření se prosoukává, vyšvihuje i zakotává, sprškuje i vrkotá. Minutu od minuty se vše proměňuje, vzlíná, opadává, vzrývá, ale i rožní a vypekluje, zapadá i znovu resuscituje. Vše se prolušťuje i záhybňuje, prohřímává i promřenkovává, zatrhuje se i obrůstá. Konkrétní doklad: když violoncello převezme robustní linku, housle s varhanami je obskotačují a všichni pokračují po svém, ale když housle pojednou sugestivně vsugerují promátožňování, varhany to dolíčí potáhlým houpánkováním. Toto labyrintování obnáší neustálé kolísání styčností, rytmů, variací z pohody do nepohody a naopak, je to utrhovačné i zurčivé paběrkování, brumlavé, hopkavé, úsečňující i výdržné, stoupavé a promětavé. Toto putování se všemi myslitelnými i předem neodhadnutelnými záhyby a vírnostmi může být pozdviženo povětrnostními přeryvy varhan až do bezčasi, z něhož se vynořují nové nápovědi a průsmyčnosti. Jestliže se ještě jednou ocitneme na pomezí prodrkotávaně paběrkující slyšitelnosti, můžeme předpokládat, že se znovu objeví živá voda dalšího vzkřisování, že se ze soumračňování vyklube kýžené burcující vykřesávání. I když se nikdo z jednotlivých hráčů nadlouho neosamostatňuje, jejich ozvláštňující vklady pokaždé dodávají celkové srostivosti zvláštní podbarvení.

A o tom to je. I když není možné slovy postihnout veškerou proměnlivost Tuning Out Tour, zůstavuje nám dojem čehosi nedefinovatelného (ale s tímto pokusem onu nedefinovatelnost poodhalit), co charakterizuje přítomné album velmistrů ne(z)řízené (ale vnitřně perfektní) improvizace. Ale to všechno poznáte, až se plně ponoříte do jeho poslechu.

Veryan Weston / Jon Rose / Hannah Marshall: Tuning Out

Emanem (www.emanemdisc.com)