Videa na víkend – 24 hodin pesimismu

  
26

Zdá se, že tematické hudební mixy ke knihám jsou – trochu pesimisticky řečeno – možná přeceňovanou, ale stále dosti neprobádanou možností, jak kreativně propojovat oblasti literatury a hudby. Pozoruhodnou knihu Infinite Resignation (Nekonečná rezignace) filosofa Eugena Thackera doplnil minulou neděli na webu vydavatelství Repeater Books mix bezmála čtyřiadvacetihodinový. Jeho provedení je také dosti pesimistické minimálně pro majitele letité výpočetní techniky, jelikož jej tvoří dvaatřicet vložených videí z YouTube na jediné stránce. Provizorní a zdánlivě ledabylá forma nicméně dost dobře vystihuje ladění zmiňované knihy, jelikož tu tvoří převážně útržkovité deníkové zápisy, které spojuje téma pro půli prosince jako stvořené: pesimismus. I ti největší optimisté musejí uznat, že k hekticky promrzlému předvánočnímu období větší či menší dávka pesimismu zkrátka neodmyslitelně patří.

Půvabná spolupráce Grouper & Lawrence Englishe

Mrazivý Thomas Köner

Nico, Frozen Warnings

Celer z alba An Immensity Merely to Save Life

Své si najdou zapřísáhlí pesimisté, příznivci chladu a temnoty, ale i ti, kdo s pesimismem teprve začínají, anebo je pesimistické myšlenky postihnou pouze tu a tam.

Brian Eno, Music for Prague (1998)

Lycia, “Antarctica,” album Quiet Moments (2013)

Prvotní dojem z Infinite Resignation může být v souladu s jejím tématem také dosti pesimistický, jelikož se kniha často odvíjí od přemoudřelých, banálních a někdy dosti trapných deníkových zápisků, které popisují dokonce i prokrastinaci v kavárně a podobné kratochvíle, jejichž literární záznamy se jeví jako zcela zbytečné. Trpěliví pesimisté ale naleznou i překvapivě přesné postřehy a výstižné komentáře útržků z deníků takových klasiků pesimismu, jako byl Nietzsche, Schopenhauer, Kierkegaard nebo Cioran. K nim se připojují i ti, kteří bývají spojování s – alespoň trochu – pozitivnějším náhledem na svět: například Miguel de Unamuno. Kromě převážnělého a vše negujícího pesimismu máme také pesimismus trapný, směšný, nudný, či dokonce afirmativní, zábavný, energický a život oblažující. Filosof z New Yorku dokonce zmiňuje Ladislava Klímu, což v oněch končinách opravdu nebývá zvykem. To nahrává na předvánoční vsuvku: chcete-li vědět, co to znamená „neposkvrněné početí“, jak se Panence Marii narodil Ježíšek a jak Klíma předehnal koncepce (post-)moderních teologů, kteří Ducha Svatého ztotožňují s „komunitou věřících“, přečtěte si Klímovu povídku Bílá svině. Klíma více než kdo jiný ukazuje, že určitá trapnost či směšnost se s pesimismem nikdy nevylučovala, ale vždy tvořila jeho integrální součást. To dokazuje také naše první ukázka ze zmiňované knihy.

~ * ~

Vysmívat se. Být směšný. Podle Unamuna, jsou to jediné možné reakce na „tragický pocit života“. Filosofie vysmívání, ale také směšná filosofie. Unamuno píše, že „Don Quijote sám sebe učinil směšným. Byl si ale vědom toho, že ze všeho nejtragičtější výsměch představuje ta směšnost, která se odráží v člověku – směšnost, kterou člověk spatřuje ve svých vlastních očích?“ Filosofie quijotství.

~ * ~

Zápis ze Schopenhauerova posledního deníku: „Důvod ke stárnutí a umírání není fyzický, ale metafyzický.“

~ * ~

Schopenhauer hudební nástroje mnohem raději sbíral, než aby na ně hrál.

~ * ~

Ačkoli Schopenhauer učil na univerzitě, nikdy nepřestal hlasitě kritizovat akademickou filosofii. „Na univerzitách se filosofie stala živobytím, a to ji zničilo.“; „Učitelé filosofie by přece jen mohli být k něčemu dobří. To by ale museli upřímně učit to, co si mysleli opravdoví filosofové.“; „Je jasné, (…) že pro filosofii bude ze všeho nejlepší, když všechny učitelské posty budou zrušeny.“ Jistou výjimku ale Schopenhauer připouštěl: „ Mohly by být povoleny pouze dvě témata přednášek: logika spolu s nejobecnějšími a jasně vysvětlovanými dějinami filosofie.“

~ * ~

Georges Bataille jednou napsal o Nietzschovi: „stejně jako on se bavím tím, že směji lidem na pobřeží z perspektivy opuštěné lodi.“

~ * ~

Melancholie anatomie. Logiku pesimismu tvoří tři odmítnutí: říkat světu „ne“ (Schopenhauerovy slzy), říkat světu „ano“ (Nietzschův smích); a odmítnutí říkat „ano“ i „ne“ (Cioranův spánek). Pláč, smích, spánek – jak jinak reagovat na svět, který se zdá být tak indiferentní.

~ * ~

~ * ~

Émile Cioran jednou napsal, že hudba je „fyzika slz“. Pokud je to pravda, hudební komentáře představují možná metafyziku. Nebo apologii.

~ * ~

Černé díry, temná hmota, zakřivený časoprostor, struny a bosony… Fyzika ironicky nahradila metafyziku. Vesmír je mnohem indiferentnější, než jsme si mysleli (a taky ještě více indiferentnější k myšlení).

~ * ~

Často chybujeme v tom, když si myslíme, že být nevraživý vůči někomu či něčemu značí touhu po neexistenci cíle této nevraživosti. Leopardi: „Opravdoví misantropové nežijí v izolaci, ale mezi lidmi. Nenávist vzniká z praktického života, ne z filosofie.“ Obliba samoty značí nenávist k misantropii. „Pokud se takový člověk vyčlení ze společnosti, vzdává se tím své misantropie.“

~ * ~

Ty, noc a hudba. Schopenhauer napsal, že „hudba je melodie, jejíž textem je svět.“ Vezmeme-li v potaz Schopenhauerův pohled na život – život je absurdita a utrpení, nicota před narozením je stejná jako nicota po smrti – pak se lze jenom divit tomu, jaký druh hudby měl Schopenhauer na mysli, když popsal hudbu jako melodii, jejímž textem je svět. Je to opera, Reqiuem, madrigal, nebo pijácká píseň? Nebo něco na způsob Eine kleine Nachtmusik, malá noční hudba pro soumrak myšlení, zasmušilé nokturno pro temnou stranu logiky, čas smutných křídel zpívající víly smrti.

~ * ~

Po dlouhém dni konečně ulehám ke spánku. P. leží vedle mě a říká: „Nejlepší na dni je to, že končí…“

~ * ~

Pátek, 13:55. Sedím v rohu Caffe Dante. Venku je zima a prší. Přede mnou je espresso, malá sklenice vody, telefon a poznámkový blok, do něhož píšu tyto věty. Kavárna je tichá a skoro prázdná. Kromě mě je tu pouze starý muž, který si čte noviny, a mladý pár, asi studenti. Občas slyším řinčení talířů a šálků, stejně jako tiché zvuky z rádia. V kavárně jsou zakázány laptopy, což hlásá rukou psaný nápis na okně ze strany chodníku. Lidé, kola a auta jezdí za oknem na MacDougal Street jakoby nic. Před chvílí jsem si dal doma oběd a espresso dnes chutná nějak zvlášť dobře. Přeji si, abych tu mohl sedět nad kávou a poznámkovým blokem – kávou, která neubývá a je pořád horká, a blokem, v němž nikdy nedochází papír. Ale zbytek znáte. Po těchto okamžicích dychtím natolik, až mi nedochází, že bych si je měl také užívat. Zastavuji se, uvědomuji si, že si tohoto okamžiku cením, ale také to, že podobná situace představuje hrozné klišé, které ve mně začíná vzbuzovat odpor. Musím to zapsat… a co potom? Čas ubíhá – dá se to cítit, aniž byste se podívali na hodiny. Světlo venku se mění, světla uvnitř jsou jasnější, lidé začínají spěchat. Honí se mi hlavou, že bych měl koupit zeleninu, zajít do lékárny, odpovědět na maily, a tak dále. Myslím, že mě zase bolí záda.

~ * ~

Dva druhy pesimismu: „Konec se blíží“ a „Tohle snad nikdy neskončí.“

~ * ~

Účinek hudby nutí člověka vyjádřit slovy svou zkušenost. Když to nefunguje, výsledkem je váhavost myšlenek, která sama představuje určitý druh hudby.

~ * ~

~ * ~

Většina pesimistů svůj pesimismus nezískala na základě filosofického výcviku, ale čistě náhodou.

~ * ~

Často se mi zdá, že „filosofie“ je pouze dlouhá a únavná závěť lidského mozku… Závidím těm filosofům, kteří dokáží sebevědomě tvrdit, že filosofie představuje vrchol lidského poznání či vědomí, nebo že zajišťuje ušlechtilost kritiky. Pro mě to neplatí. Filosofii lze vždy redukovat na tři věci: terapeutickou funkci (cítíme se chytřejší, moudřejší, nebo nám je prostě jen trochu líp), vysvětlující funkci (jak svět funguje, jeho zákony a proměnné), a hermeneutickou funkci (aha! právě proto je to tak, jak to je). Filosofii lze redukovat na svépomoc, návod na lepší život a na mapu světa, vytvořenou uvnitř našeho vlastního obrazu. Klaustrofobie.

~ * ~

Voltaire jednou popsal optimismus jako „krutou filosofii s povzbudivým názvem“, což ihned napovídá, co by mohl být pesimismus: povzbudivá filosofie s krutým názvem.

~ * ~

Velmi stručná epifanie. Dávní i moderní filosofové vedli dlouhé debaty o tom, co člověka ve vztahu k ostatním bytostem činí jedinečným. V tomto projektu byl mobilizován celý arzenál exaltovaných kvalit, zaručujících člověku jeho nadvládu: rozum, vědomí, jazyk, paměť, emoce, práce, hra, dokonce i nuda. Tento projekt je ale tak starý, jako lidstvo samo.

Skoro každý den cítím velkou jistotu, že na člověku není vůbec nic jedinečného – a na lidské kultuře už vůbec ne. Na konci tohoto pátrání zbývá pouze hluboká propast indiference mezi jednou a druhou bytostí, mezi jedním a druhým principem, mezi jedním a druhým soudem.

Pak si ale ve frustrované euforii uvědomím, že tohle taky nefunguje, a že lidská schopnost ztratit iluze je pouze propracovaný trik, kterým se snažím zmást sám sebe. Cítím lehkou spokojenost. (Potom koukám na kočku, která stočená do klubíčka leží na kanapi.)

~ * ~

Narodit se je největší selhání. Žít je alibi.

~ * ~

~ * ~

Pesimismus se ze všech filosofií brání nejhůř. Mluví, ale nemá právo na to, mít nějaké obecenstvo. V soudní síni filosofie je pesimismus vinen z křivopřísežnictví už jenom kvůli tomu, že je pesimistický.

~ * ~

Jediná filosofie, o níž má smysl se pokoušet, je taková, která klade otázky bez toho, aby poskytovala odpovědi. Cokoli jiného je zpupnost. Pomocí definic to ale nejde dokázat.

~ * ~

Pesimismus je forma nihilismu, pouze pokud ztotožňuje dvě tvrzení: „svět je to, co neexistuje“; a „svět je to, co by nemělo existovat.“

~ * ~

Jenom bytosti mohou snít o nemožnosti nebytí.

~ * ~

„Bez hudby by život byl omylem“ (Nietzsche). S hudbou je život stále omyl. Proč potom tolik pesimistů – Pascal, Schopenhauer, Nietzsche, Kierkegaard, Adorno, Cioran – opěvuje hudbu? Je to důkaz nebo útěcha?