Oslava krajinného umění Andyho Goldsworthyho v podmanivém celovečerním dokumentu.
Koncem dubna uplynulo dvacet let od premiéry celovečerního dokumentu Rivers and Tides – Working with Time. Land art a hlavní postava Andy Goldsworthy, kamera a režie Thomas Riedelsheimer, hudba Fred Frith. A přes hudbu jsme se tehdy v HIS Voice k dílu dostávali. Křehká souhra strun, dechů a zvuků vody se mnou v podobě CD, vypraveného v roce 2003 tak, jak to umějí jen u Winter & Winter, idylicky bydlí doposud.
Letos pětašedesátiletý britský sochař a landartista Andy Goldsworthy komunikuje s krajinou. Svá neintervenující, unikavá díla důsledně buduje z nalezených zdrojů, ať už jde o kameny, rampouchy, naplavené dřevo, ovčí vlnu, rostliny nebo jen vítr a sníh. Domácí ateliér slouží jen pro přípravy a dokumentaci, samotný opus je ponecháván v krajině.
V devadesáti minutách sledujeme, kterak Goldsworthy znovuvytváří tvary kruhu a meandrující řeky / vlnovky v nejrůznějších podobách a materiálech. Žlutými květy pampelišek či červeným pigmentem z nadrcených kamenů zvýrazňuje kruhové otvory v kameni, vlnovky do krajiny přidává pomocí navázaných stébel, listů i v podobě několikasetmetrové, maltou nespojované zdi v americkém národním parku.
Na začátku snímku jej vidíme v Novém Skotsku, kde se opakovaně snaží vztyčit dutou vejčitou skulpturu z placatých kamenů. Konstrukce, jež má držet vlastní vahou, se několikrát zhroutí sama do sebe, v následujících záběrech ale vidíme, že hotové vejce mizí pod zvyšující se hladinou moře a neporušené se z ní zase vynořuje. Jak dlouho asi?
Nejpůsobivěji ale Goldsworthyho práce vyznívá na skotském venkově, který si zvolil za domov. Dokonalá obeznámenost s krajinou a jejími zdroji se odráží v subtilnějších realizacích pro přesněji zvolená místa – konkrétní strom, konkrétní zákrut potoka či jemný vodopád, konkrétní kamennou zídku…
Opakovaným tématem je čas. Zatímco v Novém Skotsku Goldsworthy při východu slunce přemýšlí, zda stihne postavit vajíčko dřív, než přijde příliv, a do USA se vrací pokračovat na stavbě zdi, na domácí půdě si může dovolit pracovat s listím, stébly tráva či přírodními barvivy a být mnohdy tvůrcem, dokumentátorem i svědkem téměř okamžitého zániku. V rámci zakázky pokrývá zeď jihofrancouzského muzea jílem, aby z hladké hnědé plochy pozvolna začínaly vystupovat náhodné i předpřipravené praskliny.
Riedelsheimerův dokument je k vidění třeba tady (1, 2), zde ukázka:
Snímek je oslavou plynutí a až na výjimky se odehrává u vody nebo za deště. V tom filmu, jehož hrdiny jsou mimo jiné i „omlácené“ umělcovy ruce, je téměř pořád mokro. Je tomu tak i ve tři roky starém pokračování Leaning Into the Wind? Opět vizte trailer, celý snímek k vidění třeba zde, autorský tým Goldsworthy, Riedelsheimer a Frith se nezměnil.