Obava z toho, že stroje nahradí lidi ve všech možných činnostech, tu je od doby, kdy se první stroj objevil. O tom, že umělá inteligence již fušuje i do hudby, jsme psali před časem. Ale stroje hudbu dělají již dávno. Nejstarší popis mechanického hudebního nástroje máme od arabských učenců z Bagdádu z 9. století. Různé hrací strojky a mechanické přehrávače rozeznívající se podle otvorů v kovovém disku případně papírovém pásu, nebo podle výčnělků na kovovém či dřevěném válci měly svůj vrchol v průběhu 19. století. Hrací strojky mohou být zároveň výtvarným dílem. Zde je mechanická loutka hrající na cimbál, kterou vyrobil pro královnu Marii Antoinettu německý konstruktér a nábytkář David Roentgen v roce 1784.
Slavným stavitelem mechanických loutek byl v Japonsku v 19. století Tanaka Hisashige. Tyto loutky, zvané Karakuri, jsou skutečně kouzelnými ukázkami mechanického umění.
Jeho umění inspirovalo českého, ve Francii žijícího skladatele Ondřeje Adámka k napsání skladby Karakuri – Pouppé Machanique.
Jedna z nejznámějších skladeb Karlheinze Stockhausena, Tierkreis čili Zvěrokruh, byla původně napsána pro hrací strojky. Vznikla jako součást hudebně-rituálně-divadelního představení Musik im Bauch, kde se strojky propojily s živými muzikanty.
A takto pak zní jedna z melodií samostatně:
Hudební strojek je společně s dětským piankem a elektronikou součástí kompozice „whatever shall be“ Karlheinze Essla
Hrací strojky jsou krásná věc. A velký hrací stroj je ještě krásnější. Dave Cole použil jako základ silničářský válec.
K hudebním automatům patří i různé podoby mechanického piana. Jedním ze skladatelů, kteří se pokusili tento prostředek pojmout vážně, byl Rakušan Ernst Toch. Na koncertě v Donaueschingenu v roce 1926 se konal koncert, jenž byl demonstrací mechanického klavírního systému Welte-Mignon, zaznělo několik jeho studií. Tady je Žonglér.
Dalším autorem na onom představení byl Gerhart Münch
Finále koncertu patřilo baletní akci Triadisches Ballett realizované výtvarníkem a členem Bauhausu Oskarem Schlemmerem s hudbou Paula Hindemitha. Původní verze hudby pracovala s mechanickými varhanami, ale i s lidským doprovodem je stále patrné okouzlení světem mechanických hraček.
Ve 20. letech se zdálo, že mechanické nástroje ztělesňují touhu některých hudebníků po technologizaci umění a estetizaci techniky. Tu roli záhy převzal zvukový záznam a mechanické piano se stalo nostalgickým symbolem minulosti. Samozřejmě dokud se ho nechopil Conlon Nancarrow. Americký skladatel, který jako komunista a účastník občanské války ve Španělsku neměl ve Spojeným státech zrovna na růžích ustláno. Většinu života proto strávil v Mexiku, kde stvořil většinu svých děl v rytmických a tempových konfiguracích nehratelných pro smrtelníka. (Ačkoliv v pozdějších letech se našli i tací, co si s tím poradili.)
Zde kousek z dokumentu o něm.
A zde jedna ze Studií pro mechanický klavír.
A něco nehudebního. Takové ty knížečky s rozfázovanými animacemi jsou moc hezká věc. Pokud ale – tak jako já – nemáte plně šikovné prsty´, stránky se zasekávají a z kýženého efektu moc nezbyde. Proto je lepší svěřit to listovacímu stroji, který stránky projede za vás. A ptáčci běží.
I na rozeznění tibetských misek je potřeba jisté zručnosti, kterou ne každý má. A tak si necháme spirituální frekvence rozvibrovat hezky mechanicky za použití gramofonu.
