Jiří Durman a Miroslav Posejpal v klubu na Chmelnici před pětatřiceti lety nalezli vlastní a nezaměnitelný hudební jazyk.
Kdo Jiřího Durmana a Miroslava Posejpala nezažil v sedmdesátých a osmdesátých letech naživo, dozvídá se o jejich tehdejší tvorbě až v posledních dvaceti letech díky nejrůznějších archivním záznamům vydávaných zprvu vlastním nákladem, později značkou Polí 5, v poslední době u Blue Lizard.
Srpnové album Urban Prayers, vydané coby připomínka půlstoletí od zahájení společné cesty obou hudebníků, zachycuje dvojici 28. listopadu roku 1987 na pódiu tehdejší Mekky neoficiální hudby, žižkovské Chmelnice. Původně jazzová dvojice, jež začínala v instrumentálním obsazení altsaxofon (Durman) a kontrabas (Posejpal), v první polovině osmdesátých let dvakrát rozšířila sestavu na trio. Poprvé s bubeníkem Janem Schneiderem, kdy – slovy Miroslava Posejpala z tiskové zprávy k albu – „docházelo ke zhodnocování jednoho z nejdůležitějších počátečních impulsů, impulsu jazzového, resp. freejazzového,“ podruhé s Miroslavem Kodymem, díky jehož nepřebernému arzenálu perkusí se hudba trojice posunula směrem k volné improvizaci a nasála vůni takzvané world music. Tuto polohu zachycuje album Hidden Voices, jež v roce 1985 vyšlo u britských Leo Records.
Návrat k duu se nesl ve znamení touhy po zachování bohatšího zvuku. Z obou hráčů se stali multiinstrumentalisté a svá vystoupení se snažili v hrubých rysech plánovat. Pro tyto účely vznikl i jistý manifest a soubor postulátů, jichž se při vzniku svých instantních kompozic zamýšleli držet. „Nic není náhodou, nic není znovu,“ píše se v něm porůznu. „Forma je prázdnota. Být sám sobě zároveň subjektem i objektem. Kde leží hranice mezi více a méně? Hudba je znějící myšlenka…“
Z řádků textu nakonec vědomí správné cesty nevyplynulo. Zjevilo se, píše Posejpal v tiskové zprávě k albu, „úplně mimo jakékoli intence, programy a očekávání“ a pocit její správnosti byl víceméně intuitivní, byť lze spekulovat o tom, že artikulace myšlenek a záměrů do manifestu a postulátů posloužila jako nutný krok. Jinými slovy, intuice přála připraveným. „Pocit správnosti […] byl natolik silný, že jsme se rozhodli následovat vznikající hudbu s pokorou a v podstatě naslepo. Hudba nám začala pod rukama vznikat jaksi sama, a my jsme tak byli vlastně jen účastníci a prostředníci jejího zrodu.“ Dodejme, že tomuto intuitivnímu zrodu předcházelo patnáct let společné práce.
Na albu, jež vzniklo před přesně pětatřiceti lety, aniž by tehdy kdo tušil, že o album půjde, hraje Jiří Durman na altový a barytonový saxofon, klarinet, basklarinet, akordeon, zvony, činely, templebloky, vibrafon a perkuse, zatímco Miroslav Posejpal rozeznívá dvoukrkou devatenáctistrunnou kytaru-baskytaru, klavír a kontrabas. Navzdory takto bohatému instrumentáři je hudba neuspěchaná a prostá všech efektů, k nimž by „hračkářství“ mohlo svádět. Magii, kterou duo slyne, lze popsat jako um znít plně nejen v duu, ale i při sólovém partu – a to, že jeden hráč věnuje kus času vystoupení tomu druhému, u Durmana s Posejpalem není ničím výjimečným.
A ještě jedna charakteristika onoho kouzla. Hudba dvojice není efektně dynamická ani efektně virtuosní, přitom je ale plná neklidu a vnitřní dynamiky; každým okamžikem vtahuje a nutí zkoumat sebemenší změnu témbru i výšky tónu. Oba hudebníci jsou příkladnými melodiky, jimž je dokonale cizí veškerá ruchařina, mlžení a vytváření „ploch“. Dueta i sóla všech nástrojů a jejich kombinací jsou téměř bez výjimky zvolna artikulovanými party, jimž by pro grafické zachycení obvykle stačil konvenční notový zápis.
Omezený počet rukou vedle nutnosti nutnost vybudovat přesvědčivou soundscape z minima prostředků ale také znamená vyřešit otázku plynulých přechodů od jednoho nástroje k druhému. Svědkové duových vystoupení vědí, že tato část společné improvizace probíhá zcela přirozeně, zvolna a jakoby mimochodem. V již zmíněném manifestu / knize postulátů a teorií je ostatně definován pojem operační prostor, a to jako „část hracího prostoru; místo, ze kterého lze ovládat jeden nebo více nástrojů buď alternativně nebo simultánně.“ Rovněž se tam píše, že „improvizovaná hudba, alchymie tvoření ZDE a TEĎ, je jedinečná sonda do lidského nitra. Dává nahlédnout do koutů duše, kam mnozí nedohlédnou.“ Urban Prayers jsou dokladem toho, jak nečekaně a působivě se tato alchymie dokáže zhmotnit, je-li jí věnováno vše.
Album – jež je technicky vzato reedicí stejnojmenného titulu, vydaného ale ryze „soukromým“ nákladem a jemuž jsme se věnovali i v Kardiostimulátoru č. 166 – nyní vyšlo coby stá pátá položka v katalogu čím dál agilnější pražské značky Blue Lizard. Její hybatel, Michal Kořán, z platformy, na níž vydával především vlastní tvorbu, vytvořil label, v jehož dramaturgii své inklinace k různým typům hudby ticha spojuje s výlety do historie meditativních prolínání alternativních hudebních scén (srv. naši redakční kompilaci Feedbacks and Ties) i s vyhledáváním aktivně působících, o generaci mladších spřízněných duší. Z plejády všelijak „alternativních“ tuzemských vydavatelství patří Blue Lizard k těm s nejpřesněji vyjádřeným tematickým záměrem a záběrem.
Jiří Durman / Miroslav Posejpal: Urban Prayers
Blue Lizard (bluelizard.bandcamp.com)