Na ten zážitek nezapomenu. Místo: Lucerna. Doba: komunismus. Akce: Mezinárodní jazzový festival. Ohlášeno bylo trio Vjačeslava Ganělina, které tenkrát u nás znal málokdo. A málokdo také čekal z tehdejšího Sovětského svazu nějaké jazzové překvapení. Proto se většina publika tísnila u stánků s občerstvením nebo si vykuřovala v předsálí. Potom se dostavili na pódium: Vjačeslav Ganělin, Vladimir Čekasin a Vladimir Tarasov. A začali hrát. Do návštěvníků jako když střelí: následoval úprk k pódiu, co nejblíže před pódium. Takový moment nikdo neočekával: strhla se tu novátorská, překvapivá, objevitelská hudební smršť. Poté jsme shledávali po prodejnách desek LP s touto ryze moderní, kurážnou, řekl bych protestní (proti socialisticko-normalizační hudební zatuchlosti v tomto odvětví) muzikou. Supraphon nám vyšel kupodivu záhy vstříc albem Ancora da capo (1986), ruská Melodija k nám dovezla Con anima / Džiazo kontrastai (bez vročení), Poi segue (1982) a Semplice (1984), ty další jsme si už v CD hávu sháněli od Leo Records.
A právě na tomto labelu zásluhou Lea Feigina nyní na dvou kompaktech vyšel záznam vystoupení, realizovaného 22. října 2014 v průběhu 4. OCT-LOFT jazzového festivalu, Live in Shenzhen, pod zastřešujícím názvem Russian New Music in China v koprodukci s čínskými Old Heaven Books.
Mezi těmito dvěma termíny ovšem proběhla řada proměn od Ganělinova přestěhování do Izraele a několika desek na Auris Media přes Trio Priority po spolupráci s dalšími muzikanty (pod jménem Slava Ganělin), ale to by byla dlouhá historie.
Tentokrát byl koncert rozdělen do tří celků. Tím prvním bylo dvaačtyřicetiminutové Ganělinovo sólo u klavíru, se syntezátorem, bubny a perkusemi. Jestliže je porovnám třeba s mnichovskou sólovou extravagancí na albu On Stage… Backstage (1992), shledávám, jak tento experimentátor dozrál, jak dokáže příměsi dodatkových přídavností vtělit do základní hudební linie, zlidštit, zezemět je do jednolitého celku. Nejde totiž pouze o sólování jako takové, nýbrž o celistvou hazardující suitu, plnou emotivnosti, o orchestraci, plnou nejrůznějších barev, přístupů, rytmů, nálad, spádné různoznivosti, atakového (roz)víření, eruptivního sopnění. Toto prosymfoničnění je neustále znovu nabíjeno nečekaným prazvučením, jde o vzdýmavou i poklesávající, doutnavou i pozahalenostní výpravu, rozklepávanou či rozleptávanou perforovanými zvuky, do čehož se vejde vyvolavačství i pozamlkání, chroustnění i ždibíčkování kolem jedné klávesy, rezonující špriclování i vydůrazňované dolování. Hned jsme svědky bušivého umanutí, a hned zase hračičkovského vybrušování; nad sugestivním podmítáním se rozklene fanfárové orchestrálnění, z prorážejícího proudnění se dostáváme do těkavé poskočnosti, nad posunovaným záhlučněním vyvře jitřenková melodie, nad harašením hrouživé jemnění, což přivolá hudrování i rétoričnění. Je to místy atmosférická hudba, uvážněně ostražitá i zase halucinačně prošeptávaná, zaplněná zvukovou záměnlivostí i zemětřasnou proměteností; od řežboražbového vrubávání se překotí do projasňového procítění a naopak. A prolongované meditativní pasáže otevírají sezamy vzrušivosti, promětené od úsečnosti do superúderných vzryvů. Spíše než příběhovost v této neustálé zbrojivosti shledávám odiózní situačnost… až do závěrečného dohřímání.
Když druhá část nabídne čtyři „diskusní“ počiny dua Alexeje Kruglova s altkou a sopránkou, basetovou hornou a saxofonovým náustkem a Olega Judanova s bicími, perkusemi a gongy (s oběma jsme se na Leo Records setkali jak v Military Space, tak v 35th Anniversary Moscow, s Kruglovem navíc v Seal of Time), zprvu se nám po Ganělinově vodopádní sprše zazdá, že půjde o zprůběžňovaný dialog rozjasňovaného saxofonu nad podprškou bicích, jenomže sax se z rozjasňování posunuje do rozjásání, rozkochává se, rozvypráví a bicí těžkooděnecky připravují situační proměny, jsou virulentně náběžné a vyhraňují se do překotnosti. A pak to přijde: oba hudebníci se pochlapí do prekérnostního houfnění a srážlivostního mimochodnění, prchlé výtrysknění saxofonu nad prkeněním perkusí vústí do probalancované umanutosti, uštěpačnosti a šprajcování. Potom už si připadáme při vyždímávání témat jako na závodní dráze, průzkumnický sax s úskočnou podporou bicích nás přes výbojnou překotnost protáhne zadrmolováním, třeštěním, vrtulněním, další oprošťování vyprošťování nabídne několik zrachocenek, zřicovánek, vybíjenek. A střih: zpoetizovaný sax, nenáhlící se, naopak s jemnou táhlostí nad zádumčivými perkusemi zviřuje hladinu jemnocitným prohlédáním, dokud se rozderně nad brunátněním bicích s nimi nesrotí do znestřídmující zurčivosti. Když pak výtřasknostní saxnost zeskomírá, dohalucionuje pasáž až do úpěnlivé žalobnosti. A zase změna: přímočaře rozverná, až vojácky briskní diskuse se přes hrátkovou periodu prostřednictvím výmolných bicích převtělí do chrčení, houkání, miliskování a úlitbování, korunovaného při slavnostně pochodových bicích opět do rozverné melodie, rázně ukončené.
Koncert korunuje opět dvaačtyřicetiminutová anabáze tria, která okamžitě zaujme odkrývavou sounáležitosti, ve které Kruglov zprvu vévodí nad rozprostřenou rytmikou, ale pak se celá trojice stále víc dostává do tranzu a galimatyášovosti, je nástřelně hybná, každá její proměna (a že jich je!) má svoji závažnost, osobitost, neopakovatelnost, jednotlivé nástroje (především sax a klavír) se dostávají do popředí, nadnášeny ostatními, přes vrčivé žvavostnění dospívají do extatického výtržňování, úsečnostní zádrhelnosti, utrhačného skopičinostnění a podsadostního princmetálování (bassetová horna). Od ztišeného rozumbradování, vláčně předestíraného a zatěkávaného vytěžování i holedbavého vyličování se trojplynutí tišiny rozšírává do narážlivé rozvichřenosti, urputného roztroufalostnění, prostorová propustnost, záhalně zezáhadnostněná, se (jako v Ganělinově sólu) opětovně vyvine ve sféričnost, tentokráte však více naznačovanou, podhoubnou, plnou droboučkých mrskutostí, cizelérsky tříbených a podbíravě vyhmatávaných. Jsou to (na střídačku) zahroužené pastičnosti, měňavkové houfánky, obkoličněné štěrbovánky, doličnostní rozbuřovánky, poznenáhlu vyřicované do virválního trojrozpustnění s rozhicovaným saxem, střemhlavým klavírem a vydusávanými bicími. Toto rozšmirkování sprchne do anabáze výtržnostnění a vyvolávačské zvukolamnosti, je to vyvzdorovaně útočivá visutohrazdnost, vystupňovaná zhupy jako na jízdní dráze, zádržně zadrhovaná do řádivého proudění, proderného, prozuřovaného, vyšilovaného až po zodbíjené vrcholení. Z desetiminutového potlesku uchváceného publika se sem vešel pouze ždibec.
Ale můžeme ho doplnit vlastním uznáním za záznam koncertu, pro jehož náplň se skutečně hodí pojmenováni „ruská nová hudba“. Pro Feigina je to parádní návrat k východiskům Lea, kdy proti vůli moskevských komunistických kulturträgrů pro svět zvěřejňoval tam zakázanou hudbu. Dnes té hudbě tleská i Čína.
Vyacheslav Ganelin / Alexey Kruglov / Oleg Yudanov: Live in Shenzhen / Russian New Music in China
Leo Records (www.leorecords.com)