- Inzerce -

Vyznání makedonského bandity

Čtvrté dlouhohrající album bulharské skupiny Voyvoda se velmi silně vzpírá jednoznačnému zařazení: už jen přehled různých žánrů (balkan folk, coldwave, darkwave, ethereal, lo-fi, postwave, aj.) na Bandcampu naznačuje, že umístit nahrávku do patřičné škatulky bude nadmíru složité.

Pozoruhodné využití tradice dokazuje i obal s pravoslavnou freskou Воздух, pocházející z Chrámu sv. Sofie ve starodávném a půvabném městečku Ochrid u stejnojmenného jezera. Album výrazně čerpá z široké oblasti balkánské folklorní hudby zahrnující dědictví osmanské říše, pravoslavné zpěvy nebo různým způsobem adaptované melodické postupy řecké hudby. Na druhé straně se však vyznačuje i silnou inspiraci západními vzory: slyšet je vliv post-punku, post-industrialu a zejména na Balkáně dlouhodobě silný odkaz nové vlny 80. let.

Po zvláštně disociovaném úvodu se hned ve druhé skladbě ukazuje, co si lze představit pod další žánrovou charakteristikou nahrávky: cold punk. Ponuré kytary společně s dalšími instrumenty vytvářejí velmi hutnou, přímo chladivou atmosféru, kterou podněcuje i citlivě využitý sampling (odcizující nahrávky rozhlasu, televize či dětského pláče) nebo specifické efektování nástrojů, jejichž akustický základ sice stojí v popředí, ale v pozadí se ozývají zvláštně zkreslené a procesované linky, ovlivňující celkové vyznění mnohem více, než by implikovala jejich intenzita. Označení cold punk však lze použít pouze za předpokladu, že zároveň zohledníme spalující horko panující v celé makedonské oblasti rozprostřené na území Severní Makedonie, Řecka a Bulharska, v letních měsících mnohdy přesahující i 40 stupňů Celsia. Hory však zase přinášejí vítané ochlazení a v zimních měsících i kruté mrazy a bohatou sněhovou nadílku. Album jako by zachycovalo tento kontrast – otevřenost a rozprostraněnost blízkého Středozemního a Černého moře se tu mísí s uzavřeností horských údolí či s mlžnými výhledy z vysokých hor.

Některé skladby chvílemi znějí jako bulharská odpověď na post-industriální neofolk – z nahrávky je silně znát vliv Current 93, Death in June nebo Sol Invictus, ale přesto se skupina drží ve značné vzdálenosti od všech neoriginálních epigonů zmíněných ikon. Voyvoda totiž rozehrává svébytné uchopení mnoha různých žánrových postupů na pozadí naznačeného příběhu o makedonském banditovi. Ten ale nemusí být nutně spjat s určitou národností – právě makedonská identita byla v podání prvních národních buditelů, revolucionářů a banditů, jako byli Jane Sandanski, Dame Gruev, Nikola Karev nebo Goce Delčev, značně odlišná od představy čistě etnicky či jazykově vymezeného národa, kterou se pyšní dnešní „národní obroditelé”, jakým je třeba bývalý předseda makedonské vlády a dlouholetý vůdce nacionalisticky konzervativní strany VMRO-DPMNE, Nikola Gruevski. Ten prosazoval snahu o zdůraznění antického původu slovanských Makedonců jako přímých potomků Alexandra Makedonského. Gruevski pro přiživení tohoto vpravdě mýtu neváhal prosadit výstavbu bizarního projektu Skopje 2014, který do města, proslulého řadou pozoruhodných brutalistických staveb (například unikátní obchodní centrum GTC muselo tehdy přes protesty veřejnosti projít necitlivou rekonstrukcí), umístil množství pseudo-antických paláců a na poměrně malém prostoru soustředil desítky soch národních buditelů. Gruevski však v roce 2018 musel z Makedonie kvůli obvinění z korupce uprchnout a nyní žije v Maďarsku, kde mu politický azyl zajistil jeho dobrý přítel Viktor Orbán. V době pravých makedonských banditů měla ale podstata makedonství jiný charakter: byla široce rozkročená, a mohli se pod ní řadit i ti, které by dnešní nacionalisté ze svého národa bez skrupulí odvrhli. Wikipedia to hezky ilustruje úryvkem z knihy Tito’s Yugoslavia spisovatele Bernarda Newmana, jenž ve 30. letech 20. století hovořil při svých cestách v makedonské vesnici se dvěma bratry, z nichž se jeden považoval za Srba a druhý za Bulhara. V další vsi se zase setkal s mužem pokládajícím se za Makedonce, ale ostatní jej vnímali jako Turka, Srba či Bulhara.

Hudba skupiny Voyvoda jako by komentovala nekonečné a nejen na Balkáně stále velmi silně přítomné pře o to, jakou kdo má – nebo by měl mít – národní identitu. Neohlašuje přitom útěk mimo všechny identity nebo návrat zpět. Naopak právě tím, jak do sebe nejrůznější tradice nasává, dobře bojuje proti snahám o konzervaci čistoty jednoho národa nebo hudebního stylu. Proto může stejně tak oslovit posluchače bulharské, makedonské, ale i jakékoli jiné národnosti. Jako kdyby nám deska říkala: všichni můžeme být makedonskými bandity a nalézt své útočiště v horách.

Voyvoda: Confessions of a Macedonian Bandit
(https://voyvoda.bandcamp.com/music)