Wagnerův Ring jako komiks

  
193

Opera Richarda Wagnera se od svého vzniku stala zdrojem inspirace, výkladů a nepochopení již mnohokrát, a to v nejrůznějších formách a médiích. Komisková podoba, jejíž česká verze nedávno vyšla, je možná překvapivě docela adekvátním ztvárněním Wagnerových vizí.

Dnes se často nadužívá pojem „kultovní dílo“. Jestli ale existuje dílo, kolem kterého vznikl skutečný kult, je to Wagnerův Prsten Nibelungův. Ring, jak se mu zkráceně říká, byl už jako takový koncipován. Měl se hrát v Bayreuthském divadle ve čtyřech večerech v průběhu jednoho týdne – velmi speciální zážitek pro velmi odhodlané. Vůbec celý Bayreuthský festival je svatostánek vyznavačů Wagnerova kultu a Ring je jeho nejsvětější bohoslužba.

Jaká je hudba Ringu? Velkolepá, bombastická jako všechny Wagnerovy opery. Ovšem, kdybych je měl seřadit podle hudebních kvalit, na prvním místě by byl u mě Tristan, potom Parsifal a až potom jednotlivé opery Ringu, a možná dokonce až za Tannhäuserem a Lohengrinem, těžko říct. Proč? Nemůžu se zbavit pocitu, že v nich jde více o příběh, než o hudbu. (Wagner si vůbec na svých libretech velmi zakládal, považoval sám sebe za literáta, ba filosofa, hudba měla jeho myšlenkové poselství jen posílit, nechat mu proniknout více k srdci posluchače.) A opery Ringu, a v tom je ten problém, vlastně nejsou samostatné příběhy, ale čtyři díly jedné ságy. Dát si například jenom Sigfrieda, a nevědět co tomu předcházelo ve Valkýře, čím se to před tím celé zašmodrchalo už ve Zlatu Rýna a jak to pak všechno dopadne v Soumraku bohů, to jaksi není kompletní zážitek. Navíc i hudba jednotlivých dílů je propojena společnými leitmotivy, které se stěhují z jedné opery do druhé – o tyhle souvislosti je škoda přijít! No ano, ale kdo si může dovolit si koupit lístky na celý Ring, pak sedm let čekat a pak se na týden nastěhovat do Bayreuthského hotelu? Jsou tací a není jich málo! A činí tak nejen v Bayreuthu, ale jezdí za tímto zážitkem tu do New Yorku, tu do Švýcarska, a pak porovnávají inscenace, výkony dirigentů a pěvců. Tomuhle říkám kult! To není nějaký Rocky Horror Picture Show!

Ale když už mluvíme o příběhu Ringu (pokud jde o jeho alternativní výklad, odkazuji čtenáře na můj článek v HV z roku 2006, za tím si stále stojím), tak ten měl svoji historii. Nemyslím tím předchozí historii – německé středověké eposy a jiné zdroje, ze kterých čerpal Wagner – ale tu následující: jak se příběhu zmocňovali jiní, co si z něj brali. Nietzsche například – jeho koncept nějaké lepší sorty lidí (lepšolidi?). Nebo Hitler. Ten si myslel, že to je o nadřazenosti Germánů. Nebo Tolkien, George Lucas, a jiní tvůrci žánru fantasy, všichni vykrádali motivy z Ringu. Jediné, co se ještě nabízelo, aby se toho zmocnil komiks.

A to se právě stalo a nedávno jsme se dočkali i českého překladu. Když jsem se o tom dozvěděl, říkám si: žádný div. Námět je pro to jako stvořený, bude to jeden z mnoha fantasy komiksů s různými příšerami a supermany. A pak jsem se vám do toho začetl, a musím uznat, že na tom něco je. Zatímco libreto Ringu se mi nikdy nepodařilo přečíst celé (to se prostě nedá), tohle jsem si přečetl (a prohlédl) se zájmem. Potom jsem zjistil, že četba zanechala přetrvávající dojem, což mě příjemně překvapilo a uvažoval jsem, čím se to stalo. (Podotýkám: nejsem konzument a už vůbec ne znalec komiksů. Takže na mě v tomto žánru asi snadno zapůsobí cokoli.)

Autorem komiksu je kreslíř Craig Russell, slavný tvůrce ověnčený prestižními cenami ve svém oboru, který je aktivní už od sedmdesátých let. Na svém dlouhém seznamu děl má řadu i zcela komerčních titulů, ale můžeme si všimnout i trvalého zájmu o operní náměty. Je tam třeba: La Sonnambula, I Pagliacci, Péleas a Melisanda, a z Wagnerovských témat už dříve dělal i Parsifala. Na tetralogii Prsten Nibelungův z let 2000-2001 si dal ovšem mimořádně záležet a podle všeho ji považuje za své opus magnum.  Je vidět, že se zamýšlí nad tím, jak nahradit hudební prostředky výtvarnými. Jednotlivé scény jsou laděny do určité barvy, kromě barevné symboliky tu najdeme ji jakési vracející se výtvarné Leitmotivy (voda, světlo), nebo výtvarný „výklad“ Wagnerovských symbolů skrze perspektivu. Kreslíř si též všiml, že v operách nejdou leitmotivy vždy ruku v ruce s obrazem a textem – někdy jimi Wagner dovysvětluje smysl scén, nebo naznačuje skryté významy. Na několika místech proto vkládá obrazové sekvence jakoby nahrazující hudbu. V doslovu knihy vykládá takovou sekvenci na konci Zlata Rýna: Wotan v opeře hledí na Walhalu a uvažuje, jak ji zachránit před budoucí zkázou. Hudba při tom naznačuje motiv meče, který v obraze není, ale je tajemnou předpovědí stvoření Sigfrieda, který se svým mečem vykoná skutky, které bohové vykonat nemohou. Tento hudební symbol kreslíř nahradil obrazovou sekvencí, kde Wotanovo slepé oko hledící do budoucnosti spatří, jak z jeho slzy vyroste rostlina měnící se v meč.

Ale hlavně: máme tu konečně postavy v těch kostýmech a v tom prostředí v jakém si je představuje Wagner ve svém libretu. To je něco, co dnes v opeře už neuvidíme ani v náznacích – operní režiséři se ničemu nevyhýbají víc, než realismu a původním inscenačním pokynům. (Dokázal by to leda film, ale kdo by dnes zfilmoval Prsten Nibelungův, když máme Pána prstenů.) Takže všechny ty rohaté nebo okřídlené helmy hrdinů a bohů, obři, valkýry na skutečných koních letící povětřím, opravdický drak – to může nabídnout jenom komiks. Díky němu se nám zpřítomní vizuální stránka Wagnerova příběhu se všemi ingrediencemi podle jeho představ.

Postavy nepůsobí jako univerzální komiksoví hezouni a ošklivci – kreslíř použil rysy reálných lidí (dělal si něco jako casting pro jednotlivé postavy), díky tomu vše působí uvěřitelně a lidsky. Překonávají se tu stereotypy jako operní tak komiksové. Sigfried je sice blonďatý svalovec a Nibelungové jsou ohavní skřeti, jak bychom čekali, ale třeba Brünhilda není právě nějaká miss world, ale docela reálná blond žena s ostře řezanými rysy a Hagen je schválně docela hezký člověk (i když se ukáže, že to je darebák). Takovýto typový casting si třeba opera nemůže dovolit – tam má přednost ten kdo umí zpívat.

Texty komiksu (takové ty bubliny) v českém překladu (pořízeném z anglického) zachovávají důstojnost originálu bez odbíhání k hovorovému jazyku. Takže i Wagnerův poetický jazyk s roztomilými archaismy jazyka 19. století je celkem věrně vystižen. Pokud tedy někdo chce poznat ve zkratce kouzelný příběh Ringu s jeho svébytnou poetikou, nechť neváhá sáhnout po komiksu Craiga Russella v českém překladu. Možná jej to postupně přivede, ne-li přímo do esoterního klubu uctívačů Ringu, tak alespoň mezi lidi, co si dovedou užít nějakou Wagnerovu operu.

P.Craig Russel
Richard Wagner – Prsten Nibelungův
Překlad z angličtiny: Alexandra Niklíčková
Comics Centrum 2018