Už po dvaadvacáté vešel do Hradce Králové jazz. A podruhé to byl jazz nejen současný, moderní, ale též navýsost progresivní, experimentální, mnohdy na hraně žánru, pro mnohé hradecké jazzofily zprvu provokativní a zdánlivě nestravitelný. Naznačila to již zářijová tisková konference, při níž dramaturg festivalu Zdeněk Závodný dostal od redaktora ČT Vlastimila Weinera otázky, které se týkaly právě onoho odklonu od víceméně tradiční, byť kvalitní dramaturgie festivalu, kdy zde působil jazzman Martin Brunner. Ještě než tiskovka začala, zmiňoval se svým kolegům o tom, že nová dramaturgie je jaksi nečitelná, ty lidi okolo nezná, a bylo patrné, že by rád rozvířil prach. Jenže vloni tento pan redaktor chyběl a ani letos se na festival moc nepřipravil. Vlastně vůbec. Protože by už věděl, že se tady nekonal generační či potažmo ideologický boj mezi příznivci Brunnerova pojetí a těmi současnými, mladými a nezkušenými dravci (cituji jeho vyjádření ze zákulisí). Věděl by, že i nynější dramaturg je muzikant tělem a duší, byť vyznává free-jazz, potažmo volnou improvizaci. A že s prací dramaturga má bohaté zkušenosti jako programový ředitel pardubického Divadla 29. A také by věděl, že k úbytku posluchačstva nedošlo. A ani k nějaké razantní generační výměně. A letošní ročník potvrdil, že dobrá muzika je prostě dobrá muzika bez ohledu na nálepky. Ale tohle už pan redaktor z veřejnoprávního média nemohl vědět, neboť jsem ho už po dobu pěti festivalových dnů nikde v Hradci Králové neviděl. Ačkoli jsem ho očima stále hledal…
Převaha mladších ročníků byla patrná pouze na jam-sessions v Náplavce, což je bar s hudebním klubem v bývalém industriálním prostoru, a také na unikátním vystoupení britské čtveřice Sons Of Kemet v někdejších Novákových garážích (funkcionalistické stavbě z roku 1932). A zaplaťbůh za to, pane Weinere! Neboť tohle je cesta, jak přilákat k takové náročné, nekomerční muzice nové posluchače, novou generaci. Jinak by festival stárnul stejně jako jeho návštěvníci…
Letošní ročník přinesl od úterý 18. do soboty 22. října celou řadu neobyčejných zážitků. A také jsem si uvědomil, jak je jazz závislý na vzájemné komunikaci na pódiu. Naplno jsem se to projevilo hned první večer, kdy vystoupil česko-norský kvartet Nocz s Ivou Bittovou. A přistihl jsem se, že se těším na každou chvilku, kdy hrál kvartet bez ní. Nějak mi tam to její vokalizování nesedělo. Používá svůj hlas stejným způsobem, i když vystupuje s tím, či oním, ať už je to Frith, Clarinet Factory, Bang On A Can, McFerrin, Frisell. To by tak možná ani nebylo na škodu (moje chyba, že ji mám tak naposlouchanou), kdyby zvuk kapely jakkoli obohatila. Ale nestalo se tak. Já to tam prostě neslyšel. Navíc Iva na úkor hlasu upozaďovala housle, což byla obrovská škoda. Přitom okamžiky, kdy souzněly s kapelou, patřily k těm nejsilnějším! Bohužel jich bylo poskrovnu. Zaznamenal jsem také jakoby nesmělý pokus o houslové sólo, už už… ale proč tak opatrně? Mohl to být vzrušující výlet až kamsi k Ornettu Colemanovi… Bylo to jen moje zbožné přání.
Jazz je hudba, kde se musejí hráči poslouchat navzájem. Může být někdo hvězda, frontman, autor, ale bez ostatních nedokáže své myšlenky ztvárnit. Pokud se to ale všem na scéně podaří, je z toho výjimečný zážitek!
Jako v případě suity Workohology, kterou napsal v roce 2013 mladý saxofonista a klarinetista Michal Wróblewski pro svůj jazzový kvartet E Converso a smyčcový Kvintesence Quartet. V královéhradeckém Bio Central ji naživo zahráli teprve podruhé. Striktně zkomponované party střídají improvizované pasáže, a to chce už pořádnou dávku spolupráce a interakce, aby se útvar nerozpadl! Suita je navíc sycena experimentální fúzí soudobé komorní hudby od post-romantismu, přes Pärta ke Stockhausenovi, s moderním jazzem počínaje Stanem Getzem, přes cool-jazz či hard-bop až k free-jazzu, konče současnou jazzovou avantgardou.
Vystoupení tria Brötzmann/Swell/Nilssen-Love se pak už vymykalo všemu, co za poslední dvě desetiletí v Hradci Králové zaznělo. Z toho koncertu jsem měl strach, protože takový free-jazzový kalibr tady vybuchl naposledy v roce 1995 na prvním ročníku Jazz Goes To Town, kdy začal v přeplněném Klicperově divadle hrát soubor Art Ensemble Of Chicago a skončil před téměř vyprázdněným hledištěm. A považte – nejenže nikdo zaplněný kinosál neopustil, ale ještě byli Peter Brötzmann, Steve Swell a Paal Nilssen-Love odměněni bouřlivými ovacemi! Přece jenom vkus domácích jazzových posluchačů vyzrál a stal se otevřenějším. A najednou se pro ně poslech téhle absolutně bezmezné hudby proměnil ve vzrušující, dobrodružný výlet! A v uvědomění si, že free-jazz je v podstatě amalgámem všeho, z čeho vzešel jazz. Včetně Afriky a New Orleans.
Naopak švýcarský sextet Hildegard Lernt Fliegen přenesl posluchače v sále Filharmonie do zcela jiného světa, a to mezi dadaisty do curyšského Cabaret Voltaire, kam zavítal z budoucnosti Frank Zappa.
Dělo se toho během těch pěti dnů, které jazzem otřásly snad každým koutem Hradce Králové, opravdu hodně. Druhý ročník vlastně přepsal jazzovou mapu města. A připravil posluchače na další boření jazzových zdí a hranic, zmnožení horizontů.
Foto: Patrick Marek
