29. června před sto lety se narodil básník Josef Kainar. Veřejnoprávní média toto výročí vzala na vědomí poměrně hojně a já, meloman, jsem samozřejmě též vzpomínal. Ne že bych velkého básníka znal osobně či jeho dílo studoval odborně, ale Kainarova poezie mne provází životem již někdy od 8. třídy. A pak přišel Mišík a všechno se to dalo do pohybu. Ale popořádku.
Byl jsem na druhém stupni základní školy snad jediným klukem, který měl rád poezii. Zúčastňoval jsem se různých recitačních soutěží na všech možných úrovních, ale měl jsem štěstí na rozumné pedagogy. Nikdy jsem nemusel být součástí kulturní vložky. Snad proto, že jsem nebyl pionýrem. I ten Tesařík, co dvakrát propadl, byl pokrokovější než já. Ale ten zase nerecitoval. Chodil jsem pilně do knihovny a v oddělení poezie jsem býval většinou zcela sám. A pak udeřil do mé rozdrásané pubertální duše blesk z čistého, byť hrozivě zataženého nebe: Lazar a píseň, Kainarova sbírka z roku 1960. A v ní báseň Jaký to s ním bylo… “No ale právě dyž to nejlíp umí,/dyž nohy nehlídá/a v hlavince mu zněj/vznešený myšlenky/jak ňáký hvězdný splavy,/najde se kamínek,/najde se beznaděj,/zašeptá horečka,/či suchý stýblo trávy,/von padne, a už nevstane./Trošku se zaprášilo.//A velkej bude světa soud,/esli směl takhle upadnout/a jaký to s ním bylo.” Stalo se mi přesně to, o čem později mluvil Vladimír Mišík v souvislosti s Kainarovou poezií; totiž při čtení těch veršů okamžitě a sama od sebe naskakovala melodie. Zpíval jsem si tu báseň jen pro sebe, v lese pak naplno, a pokaždé se mi zjevila trochu jiná melodie.
Pak se objevila první deska Vladimíra Mišíka s Etc, kde písničky Stříhali dohola malého chlapečka a Obelisk vybuchly v mém životě jako atomovky. Když jsem odcházel po dvou letech ze studií na příbramské geologické průmyslovce, věnovala mi paní profesorka českého jazyka na památku elpíčko Obelisk, které zrovna vyšlo. Bylo celé kainarovské. V Melodiích z raných 70. let, jež můj táta odebíral, jsem se vzrušením četl o albech, ze kterých se za pár let staly legendy, neboť je komunistická moc zakázala: Kuře v hodinkách kapely Flamengo a Město Er Michala Prokopa s Framus Five. Na kompilaci Obelisk byly z těchto zapovězených pokladů ukázky. Od té chvíle jsem po nich toužil, jak jen může meloman toužit po nějaké desce!
Uplynulo osm let a já vešel do obchodu Supraphon na Vinohradské třídě, kde prodávala přítelkyně mého strýce. O polední přestávce mne zavedla do skladu, ke kterému přiléhala komůrka. Tu odemkla a rozsvítila. Byla plná regálů s deskami. Nic zvláštního, vedle ve skladu jich bylo stokrát víc. Ale tohle byl poklad! Tady byly ukryty desky, jež musela s nástupem normalizace stahovat z prodeje. Byly tam též vydavatelské počiny Gramofonového klubu. Panebože! Julie Driscoll, The Byrds, The Cream, Blood, Sweat & Tears, Ornette Coleman, Miles Davis, Charles Lloyd, Jimmy Smith, Roland Kirk atd. Než tak učinila, tak si je prostě koupila s tím, že je vykázala v tržbách, a schovala je pro strýčka Příhodu. A nyní jsem si mohl koupit cokoli, na co mi budou peníze stačit. A stačily mi na jedenáct elpíček. A mezi nimi Kuře v hodinkách a Město Er. A také Generace souboru C&KVocal.
Při nejbližším poslechovém sejšnu u mne doma jsme se pak až do běla hádali o tom, kdo udělal Rám příštích obrazů lépe. Já se stále přikláním k C&K Vocalu, ale obě verze jsou úchvatné. A navíc Flamengo bylo přece jen dřív. Porovnejte sami:
Vybavila se mi také hodinová kazeta, kterou vydal Ladislav Zajíček v roce 1985: Sekce mladé hudby pro Afriku. Prodávala se členům Sekce MH a výtěžek šel na pomoc hladovějícím v Etiopii a dalších afrických zemích, kde zuřil hladomor. Pamatuji si, že na kazetě byly např. písně Vladimíra Merty, Michaela Kocába, také jazzová skladba Emila Viklického, ale hlavně Petrem Skoumalem zhudebněná a interpretovaná Kainarova báseň Dítě začíná vidět. Pochází ze sbírky Osudy již z roku 1947. Jedna z jeho nejsugestivnějších. Nikde jinde, pokud vím, tenhle písničkový skvost nevyšel. A když kazeta přestala hrát, již jsem tu píseň nikdy víc neslyšel. Neměl ji ani Petr Skoumal. V září 2014 jsem mu psal, proč ji znovu nenahraje. Už mi nestačil ani odepsat… “Pro dnešek lesklé maličkosti,/nazítří hrozby z komína,/a pozítří už slunce za utěrkou/bude ti chodit po tvé jemné pleti/jako zažloutlý brouk.//Po brouku přijde pára koní,/za koňmi kočár, samota./Zvyknou si, zvyknou, používat si tě,/děťátko, cesto s právem veřejnosti/i všeho skrytého…”
A Město Er? Bylo opravdu tak výjimečné? Právě, že bylo, a vlastně si ho mohu vychutnat naplno až nyní, ve zralém věku, poučen usilovným poslechem soudobé vážné hudby. Devatenáctiminutová titulní skladba z přelomu let 1970-71 není obyčejnou rockovou svitou. V aranžmá byla (možná poprvé v celosvětovém kontextu) použita v rockové hudbě dvanáctitónová, dodekafonická řada! A nejpozoruhodnější na tom je fakt, že autorem tohoto průkopnického činu byl Petr Hannig! Ano, onen normalizační hitmaker, který se svým Maximem určoval po celá 70. a 80. léta tvář československé populární hudby ruku v ruce s Kroky Františka Janečka!
Jen na okraj:
Jak jste vnímal revoluci v listopadu 1989? (otázka Parlamentních listů, rok 2014)
“Já věděl ze zahraničí, kam to s kulturou půjde, takže jsem necinkal. Za bolševika mohli všichni a jen pár jich nesmělo. A teď je to tak, že v rádiu hraje šest interpretů a ostatní se tam nedostanou. To platí i o televizi a médiích.” (odpověď Petra Hanniga)