- Inzerce -

Zápisky melomanovy 27

Táto, zdálo se mi o tobě. Je to sice už třiadvacet let, co jsi odešel tam, odkud není návratu, ale jsi se mnou skoro každý den. Poslouchám hudbu stále tak náruživě jako kdysi a chybí mi tvoje přítomnost. Ty naše hádky nad (ne)smyslem free-jazzu či soudobé hudby, nebo naopak nadšené sdílení třeba Ellingtona jedním společným dechem. Zdálo se mi, jak sedíš pod naším mohutným ořešákem, já naproti tobě s diktafonem a natáčím tvé vyprávění o životě za války a v padesátých letech: atentát na Heydricha (stačilo málo, a nemusel jsem vůbec na světě být), Pražské povstání, vojenská služba na Pražském hradě v době smrti Jana Masaryka, pracovní tábor… A jazzové opojení. Swingová horečka!

Bohužel to byl jen sen. Když jsi těžce onemocněl, sliboval jsem ti, že tvoje vyprávění budu zaznamenávat, že tvoje paměť nezemře s tebou. Věděl jsem, že tvoje vyprávění je jedinečné, cenné, ale nějak jsem si odmítal připustit, že bys mohl nebýt. A pak jsem si jednou v předvečer víkendu, kdy jsem měl přijet po nějakém čase domů, připravil svůj diktafon, abych ho nezapomněl vzít s sebou. Panoval krásný letní čas, cítil jsem se bezstarostný a těšil se, jak ti udělám radost.. Probudil mne zvonek. Bylo ráno, ale ještě ne čas ke vstávání. Za dveřmi stála máma, oči plné slz. A já už věděl, že jsem v životě prošvihl další věc…

V tom snu jsi zase vyprávěl o jedné vpravdě legendární swingové kapele v Praze za protektorátu. Často jsi o ní pěl oslavné ódy, a přiznám se ti, že jsem jim příliš nevěřil. Zvláště tomu, že se díky ní hrál v Praze za války be-bop, který se ve Spojených státech teprve rodil. A velmi těžce, protože většinou posluchačů v kolébce jazzu byl nepochopen a odmítán. To slovo RYTMUS bylo pro tebe magické, vždycky se ti oči rozzářily, když jsi jej vyslovil. Tak se ona skupina jmenovala a k němu přidávala jen dvojčíslo z příslušného letopočtu. Začalo to Rytmem 42.

Popisoval jsi jejich hudbu podobně expresivně, jako Jack Kerouac v románu Na cestě, který jsi nikdy nečetl. Chystal ses k tomu to léto před třiadvaceti lety. Předčítal jsem ti z té knihy ukázky, jež se týkaly jazzu, abych vyjádřil obdiv ke tvé schopnosti vyjadřovat slovy hudbu. Ale stále jsem nevěřil tomu, že se v Praze ve čtyřicátých letech hrál tak progresivní jazz. Považoval jsem to za důsledek tvého okouzlení vzpomínkami na mládí, kdy čas malin nezralých sládne čím dál více s přibývajícími roky. A pokusem zachytit nezachytitelné… “Pak se objevil Charlie Parker, který si jako kluk v dřevníku svý mámy v Kansas City jazzoval na sflikovaný saxofon mezi kládami, cvičil za deštivých dnů a pak vycházel ven a koukal na swingující kapelu Basieho a Bennyho Motena včetně Hot Lips Pageho a ostatních. Charlie Parker, který opustil domov a přišel do Harlemu, kde potkal šíleného Theloniouse Monka a ještě šílenějšího Gillespieho – Charlie Parker, který se v raných dobách opile motal do kolečka, když vyhrával. Byl jen o něco mladší než Lester Young, taky rodák z KC, a přitom ten zasmušilý svatý blázen představuje celou historii jazzu: poněvadž ještě v dobách, kdy zvedal tu svou plechovou troubu pěkně vysoko a vodorovně od pusy, byl naprosto největší, a jak si pak nechal narůst vlasy a zlenivěl a sešel, sklesla mu fajfka pěkně na půl žerdi a tak to šlo pořád dál a dneska, kdy nosí na botách tlustý podrážky, aby necítil chodníky života, opírá si tu plechárnu něžně o hruď a vytrubuje do ní suché a chladné parádičky, aby se neřeklo. To jsou děti bopu a americké noci.”   

Neměli jsme tehdy k mání archivní nahrávky. Ale nyní už vím, že v Praze foukali opravdu takoví borci, jak jsi je vykreslil: trumpetista Dunca Brož a saxofonista Čeněk Stuchlý, neuvěřitelní improvizátoři, na piano válel Vladimír Horčík, s kontrabasem se mazlil Jan Hammer, za bubny a hbitýma rukama byl skryt Marek Vrba, po hmatníku kytary se proháněl Václav Irmanov. Po válce přešli ke swingujícímu akordeonistovi Kamilu Běhounkovi a do kapely Swing Stars, aby v roce 1947 Rytmus opět vydupali ze země. Ale jen do roku 1949. Po emigraci Brože a Stuchlého museli existenci ukončit. Když je slyšel americký producent a hledač talentů John Hammond, který dva roky po válce navštívil Československo, byl kapelou Rytmus nadšen a chtěl je vyvézt do Ameriky. Jenže přišel Únor 48… (Na scénu vstoupí tato legendární jazzová persona v souvislosti s českým jazzem ještě jednou. A tzv.Vítězství pracujícího lidu opět osudově zasáhne.)

Z předcházejích dvou ukázek je bez jakýchkoli pochybností slyšet be-bop jako řemen. A jak je možné, že právě ve středu Evropy začalo tlouci takto divoké jazzové srdce možná ještě dříve, než ve Spojených státech? Paradoxně za to mohl nacistický zákaz tancování, jenž přišel po stalingradské porážce. Kralující swing se z tanečních zábav přenesl na koncertní pódia. To mělo za následek zvýšení kvality interpretace a upřednostnění improvizace před tanečním rytmem a melodií. Otevřel se prostor pro téměř virtuózní improvizovaná sóla a také vliv tradiční evropské hudby, protože vše americké bylo zakázáno. Takže vedle eruptivního be-bopu se začaly projevovat i prvky pozdějšího cool-jazzu, jenž tvořil protipól. Zde dokonce prokomponovaná zvukomalebnost hrála roli hlavní… A i to se objevilo v hudbě kapely Rytmus, hlavně po válce…  

Když jsem ti, tati, v roce 1982 přinesl elpíčko pod názvem Jazzové klávesy Jiřího Verbergera, jež Supraphon tehdy milostivě usmrknul, byl jsi štěstím bez sebe. Chodil jsi na něj, když v kavárně Metro hrával s Janem Rychlíkem ve skupině Blue Music. Byl také členem různých sestav okolo Emila Ludvika. Swing jako žiletky! Když ho ve 47 roce uslyšel John Hammond, označil ho jako největší jazzové překvapení. Jakmile se vrátil do New Yorku, začal připravovat Verbergerovi americké turné. Věřil, že bílý černoch z Prahy může konkurovat největším americkým hvězdám jazzového piana. Uplynulo pár měsíců a Jiří Verberger si mohl o Americe již jen nechat zdát.

A třeba díky této ukázce jsem již začal tušit, že kvality našeho jazzu za války nezveličuješ:

Dnes bychom mohli poslouchat jazz tvého mládí hodiny. Jenže to bych se asi nikdy nenaučil o hudbě mluvit. A potažmo psát. Snad to má nějakou cenu. Ne každý měl to štěstí na tátu…