Zápisky melomanovy 57

  

Meloman o hudbě v Terezíně.

Ještě než k nám přišel virus ze země, ze které si máme vzít příklad a která nám jako jediná pomohla, stihnul jsem svoji druhou přednášku v boskovickém Prostoru na téma Židé a hudba. O té první jsem psal v Zápiscích č. 55. Tentokrát se týkala tvorby tzv. terezínských autorů, a proto se jmenovala „Degenerovanou hudbou“ proti zkáze…

O židovském ghettu v Terezíně ví dnes dozajista každý gramotný našinec. Připomenu ale pár čísel. Terezínem v letech 1942–1944 prošlo na 140 000 lidí, z toho 15 000 dětí. Téměř každý čtvrtý přímo v ghettu zemřel. Drtivou většinu ostatních čekal v rámci „konečného řešení židovské otázky“ transport do vyhlazovacích táborů. Přežilo zhruba 4 000 lidí, dětí necelá stovka. Pamatuju si, že když jsem byl jako školák na exkurzi v Terezíně, nepadlo o Židech ani slovo; zato se skloňovali ve všech pádech komunističtí hrdinové protinacistického odboje. Nikdo jiný jakoby neexistoval.

Navzdory úděsným životním podmínkám a v pachu smrti se Terezín stal centrem svobodné umělecké tvorby; hrálo se divadlo, bujel kabaret, prováděly se opery a oratoria, pořádaly koncerty, komponovala se nová hudba, psala a recitovala poezie, vydávaly se kulturní časopisy, malovalo se. Umění, hlavně hudba, se provozovala v tělocvičnách, půdních prostorách, před domy. Snad nikdy předtím nedošlo kdekoli na světě k tak obrovskému kulturnímu kvasu, který už asi nebude mít ani obdoby. V to vlastně doufejme! Byť tvrdím, že kultury není nikdy dost.

Proč tomu tak bylo? Říšské vedení se rozhodlo udělat z Terezína vzorové ghetto, aby tak zakrylo pravé úmysly, jak hodlají naložit s židovskou populací. Proto se stala kulturní a umělecká aktivita oficiálně podporovanou činností vězňů. Do Terezína tak byla záměrně deportována většina židovských umělců z Protektorátu, Německa a vlastně z celé tehdy okupované Evropy. Po konferenci ve Wannsee, na které se 20. ledna 1942 definitivně rozhodlo o totální genocidě Židů, nacistické vedení tábora zlhostejnělo ke kulturní činnosti vězňů, protože ti mohli žít tak dlouho, jak rychle stačily nově budované pece krematorií ve vyhlazovacích táborech zpopelňovat těla. To byl též důvod, proč v polovině července téhož roku předali organizaci vnitřního života v ghettu do rukou židovské samosprávy. Vězni tak tvořili nejsvobodněji v celé Velkoněmecké říši. Směla se tu dokonce provádět díla zakázaných židovských skladatelů Mahlera, Schönberga, Hindemitha, Zemlinského, Busoniho, Schulhoffa, Weilla, Křenka, Mendelssohna-Bartholdyho, všech těch autorů, totálně zdehonestovaných na výstavě „Degenerované umění“ v roce 1937. V ghettu neplatil ani zákaz tzv. zvrhlého umění, ať už jazzu či umělecké avantgardy.

A pak už jsem ve své přednášce představoval jednoho terezínského skladatele za druhým. Ty autory, o nichž nám komunisté ve své ideologické hlouposti nehorázně mlčeli. Naštěstí v roce 1981 vyšla v edici Jazzpetit (č. 8) Jazzové sekce kniha „Hudba terezínského ghetta“ publicistky a badatelky Ludmily Vrkočové, takže se mi tak hned po vojně otevřel úžasný hudební svět. Jenže ten výtisk, který se ke mně různými cestami dostal, skončil nakonec v rukou StB. Tehdy mi vyhrožovali, že bych taky mohl skončit v uranových dolech. Byli to ale nějak málo informovaní estébáci; já už několik měsíců na uranu dělal. Dobrovolně.

Viktor Ullmann, Gideon Klein, Hans Krása (dětská opera Brundibár nesměla samozřejmě chybět), Pavel Haas, Karel Reiner, Rudolf Karel, o těch všech jsem se zmínil a hlavně pouštěl ukázky z jejich hudby zkomponované pod bičem hákového kříže. Neopomněl jsem Karla Ančerla, jenž v Terezíně premiéroval mimo jiné úchvatnou Studii pro smyčcové nástroje Pavla Haase.

Co říci závěrem? Nechám promluvit jednu z mála přeživších vězňů, Alici Herz-Sommerovou: „Musím říct, že na Terezín nemám špatné vzpomínky. Poněvadž jsem optimista. Není na světě nic tak špatného, vždycky je tam něco dobrého. S tím se musí počítat. A můžu říct, že jsem byla šťastná, když jsem věděla, že budu večer hrát. Protože to obecenstvo, co přišlo – hlavně staří a zoufalí lidi. My jsme z toho žili. My jsme skoro nejedli, ale ta hudba nás držela. Nás a ty lidi. Ta nám dala sílu, abychom mohli dál.“