Zápisky melomanovy 62

  

Meloman jako dramaturg letošního ročníku HearMe!, festivalu improvizované a jiné hudby.

Byť jsem melomanem ponořeným do poslechu nejen jako zdroje zábavy, ale také v roli recenzenta a hudebního publicisty obecně, dramaturgem živé hudební události jsem se před nedávnem stal poprvé. Sice jsem už leccos organizoval, třeba za bolševika podzemní poslechy a autorská čtení, před dvěma lety pak na Osadě vycházejícího slunce tzv. Lestival tvůrčích přetlaků (psal jsem o tom zde), ale oficiální, renomovaný festival jako je HearMe! ani ve snu. Přesto jsem vloni v Pardubicích nabídnul Petru Vrbovi, otci tohoto putovního festivalu improvizované hudby, že letošní, osmý ročník, udělám v Boskovicích, v tamním Prostoru. Navíc tato kavárna, kulturní a komunitní centrum pro širokou veřejnost funguje pod hlavičkou pobočného spolku Unijazz Boskovice, který má s pořádáním festivalů a vůbec kulturních akcí zkušenosti. A ti že mi jistě pomohou. Souhlasil. A já od konce ledna začal oslovovat první potenciální vystupující. Jelikož je festival mezinárodní, chtěl jsem tam někoho ze zahraničí. Byly ve hře země jako Itálie a Norsko, jenže již v únoru začal řádit covid-19, a nakonec zbylo již jen Slovensko. Ale to „jen“ musím dát do uvozovek.

Ještě několik dní před vypuknutím festivalu jsem společně s Oldřichem Brzobohatým, který dobrovolně na sebe vzal funkci produkčního, uvažoval, zda to neodložit na pozdější dobu, až se situace vrátí do jakéhos takéhos normálu. Lidi totiž po první vlně pandemie téměř vůbec nechodili na živou kulturu, jako by ji přestali potřebovat nebo byli vystrašeni. Alespoň v menších městech, jako jsou právě Boskovice. Vzpomněl jsem si maně na okřídlenou větu uraňáků na šachtě Křížany IV., že „nejhorší smrt je z vyplašení“, ale co naplat. Doba nebyla příznivá. Báli jsme se nicotné návštěvnosti, jež by neodpovídala úsilí, které jsme na přípravu vynaložili, včetně plakátů a mohutného PR dokonce i v celostátních médiích, ale nakonec jsme to po konzultaci s Petrem Vrbou udělali v avizovaném termínu. A dobře jsme učinili, protože covid-19 a plukovník by nás už k tomu do konce roku, jak se zdá, nepustili. I když se tam nezpívá.

A tak přišel pátek 18. září. Po třetí hodině dorazila do Prostoru dvě auta s devíti muzikanty Pražského improvizačního orchestru a jejich vybavením. Měli dostatek času na zvučení i na poctivou zkoušku zbrusu nového programu sestaveného z kompozic amerického jazzového avantgardisty Anthonyho Braxtona. Jak známo, toto proměnlivé těleso je v podstatě rezidenčním souborem festivalu HearMe!, takže jsem byl nesmírně rád, že se v Boskovicích mohl P.I.O. prezentovat právě tímto projektem. Poté přijeli Pavel Hrubý a Jan Faix, kteří v duu měli večerní dvojkoncert zahájit. Nazvučení šlo také jako po drátkách (a to doslova), takže první festivalový večer mohl začít.

Přišlo sice jen patnáct platících posluchačů, ale o to více jsme si to užili. Oni, já i účinkující. Duo Hrubý/Faix nezklamalo, i když šlo o jejich první společné vystoupení na veřejnosti. Vsadil jsem na ně, protože oba hudebníky znám, i když každého zvlášť; byl jsem si jist, že jim to bude spolu fungovat i na pódiu, nejen v domácím studiu při nahrávání debutového alba Bezelstně (Polí5). To na festivalu dokonce křtili, a bylo mi ctí stát se kmotrem. Žádným šampaňským, ale boskovickou vodou.

Večer vyvrcholil díky P.I.O., který hrál Braxtonovy složité kompozice vskutku s vhledem, ponorem, nasazením, s chutí a náruživostí. Dá se směle říci, že v Boskovicích vystoupil něco jako AllStar Band tuzemské jazzové a improvizační scény s notnými přesahy do světa. Posuďte sami: Petr Vrba (trubka, elektronika), Marcel Bárta (altsax), Michal Wroblewski (tenorsax), David Dorůžka (kytara), Andrea LaRose (flétny, kontrabasová flétna), Vojtěch Procházka (piano), George Cremaschi (kontrabas), David Danel (housle) a Elia Moretti (bicí).

Sobota 19. září byla bohatší o jeden set a pokusil jsem se ji dramaturgicky nejen gradovat, ale také ukázat improvizovanou hudbu v celé její šíři, urazit cestu od čistě akustického zvuku přes dřevní free jazz po cele elektronickou hudbu.

Večer zahájilo duo Pavel Zlámal / Žaneta Vítová, čili saxofon a basklarinet vs. akordeon, navíc bez mikrofonů. Zlámal hojně využíval svého jedinečného mistrovství v cirkulárním dechu, Vítová s ním vedla dialog skrze celý nástroj i svoje tělo, často i perkusivně, příznakově i s táhlými výlevy. Byl to zážitek nejen zvukový, respektive hudební, ale též vizuální, a v mém případě i niterný. Toto vystoupení jsem s dovolením obou aktérů věnoval svojí ženě Alici Hrbkové jako dárek k jejím narozeninám, jež připadaly právě na tento den.

Po nich vystoupilo legendární olomoucké Free Jazz Trio, patrně nejdéle fungující jazzová kapela v srdci Evropy, jež za dva roky oslaví půlstoletí existence! Sice v nynější sestavě hraje již pouze jediný hráč, který si pamatuje začátky tria (u FJT v roce 1973 zpočátku hostoval), a to Josef Bláha (saxofony, klarinet, housle), ale to nic nemění na tom, že v Boskovicích vystoupila opravdová, nefalšovaná jazzová legenda. Poslední dekádu nehraje příliš často, takže o to byla moje radost větší, že se mi ji podařilo na festival dostat. S bubeníkem Petrem Večeřou (v kapele od roku 1976), baskytaristou Luďkem Zárubou (od 1986) a navíc ještě s dalším saxofonistou (hlavně barytonsax) Petrem Löfflerem, jenž s Triem válí od roku 2008. Nakonec se Free Jazz Trio Olomouc stalo vrcholem letošního HearMe!, což je názor většiny z festivalových návštěvníků, včetně pětadvaceti platících posluchačů. A to napříč generacemi! To byl opravdový, nezpochybnitelný triumf, jenž mne naplnil štěstím do poslední tkáně…

Festival uzavřelo česko-slovenské trio Data Koroptev s vybavením středně velké elektrárny. Dalo se dohromady teprve vloni v listopadu v Bratislavě pro vystoupení na festivalu Next. Trojice Ondrej Zajac (kytara, živá elektronika), Ondřej Ježek (elektronické čáry všeho druhu) a Václav Šafka, který bicí vyměnil za elektroniku a amplifikované objekty, stačila ovšem vydat zvukově dobrodružné album Grand Prix (na pozoruhodném peruánském labelu Superspace Records). Boskovické vystoupení potvrdilo jejich hledačství nových forem improvizované hudby.

A já, jako dramaturg, musím vyseknout hlubokou poklonu nejen Oldřichu Brzobohatému, bez něhož bych byl v mnoha záležitostech bezradný, ale také celému unijazzovému kolektivu za poskytnutí zázemí a další pomoc přímo při obou večerech. Smekám před výkonem zvukaře Pavla Vlacha, jehož si sami muzikanti nesmírně pochvalovali. Jsem moc rád, že z Přerova přijel kamarád a nadšený jazzofil, fotograf a videomaker Michal Sýkora. Také děkuju Janu Hejnovi z kavárny Prostor za skvělá vegetariánská jídla, jež pro muzikanty uvařil. Skutečně si pochutnali.