Meloman obhajuje hudbu Jula Fujaka…
Ve dnech 20. a 21. srpna jsem se zúčastnil již počtvrté Hevhetia JazzBus & Showcase. Jde o setkání jazzových profesionálů z řad promotérů, manažerů a publicistů a prezentace hudebních souborů a osobností spjatých se slovenským vydavatelstvím Hevhetia. Tentokrát v Bratislavě, nikoli v Košicích jako v přechozích letech. Nejvíce zastoupení měla Česká republika, Slovensko a Polsko. Oba dny se také nesly ve znamení dvacátých narozenin sličné Hevhetie. Ostatně už jsem se o nich zmínil v Zápiscích č. 67.
Miluji ty desítky, ba stovky setkání nejen na profesní úrovni. Po roce se setkávám osobně s lidmi, kteří jsou i mými přáteli, ale většinu času jsme v kontaktu jen virtuálně přes sociální sítě. Rozhovory a polemiky mezi čtyřma či vícero očima pak zuří vlastně nepřetržitě; mezi koncerty, při obědě, večeři, v noci pak v hospodě u piva nebo vína. A letos zůstaly dvě polemiky nakonec třepotat se třaslavě i třaskavě ve vzduchu, byť jsem se je pokoušel chytit a sundat na zem. A obě se týkají jedné z nejpozoruhodnějších tváří Hevhetie, Jula Fujaka. Ostatně vloni jsem byl zaujat jeho přednáškou na téma tzv. sonické fotografie natolik, že jsem ji reflektoval též v Zápiscích zde. Tento vysoškolský pedagog na Katedře kulturologie FF UKF v Nitře, kde se zaobírá problematikou nezávislé kultury, postmoderního umění a kultury a semiotikou hudby, experimentátor, multiinstrumentalista a organizátor kulturního dění, uzavíral JazzBus & Showcase abstraktně kabaretním provedením svého autorského projektu transVAXitions! s uskupením kaleidoSONICope. Fujak zpíval, hrál na bicí a piano, spolu s ním stanula na pódiu pozoruhodná sestava instrumentalistů a divadelníků: kytarista Miloš Železňák, tenorsaxofonista Nikolaj Nikitin, Ján Boleslav Kladivo (elektronika, ruchy), Braňo Jobus (hlas) a Ivan Gontko (hlas a flašinet). Dadaistické divadelní kreace, existenciálně zatížený obrazový doprovod společně s hudebním projevem syceným volnou improvizací, jazzem, klasickou hudbou, minimalismem, ambientem a výrazně narativním písničkářstvím tvořily sugestivní syntetický útvar, za který by se nemusela stydět ani sanfranciská legenda The Residents. Proto mne překvapila bezprostřední reakce Miroslava Haľáka, jinak kunsthistorika a kurátora vídeňské galerie Belvedere, jež byla stroze negativní. Opravdu mne to zarazilo, ale už jsme se k tomu více nedostali. Bylo to pro mne o to nepochopitelnější, neboť Haľák právě s Fujakem spolu dokonce napsali knihu. Zove se Nepokoj vzdoru a věnuje se samorostlému kysuckému výtvarníkovi Rudovi Dičkovi. Před rokem jsem vedl s Fujakem zajímavý rozhovor, neboť i já měl jisté pochybnosti o tom, co vlastně chce svojí hudbou vyjádřit. Protože již velikán Leonard Bernstein byl kritický k současným aspektům domnělé schopnosti hudby vyjadřovat mimohudební obsahy (literatura, výtvarné umění apod.). Na druhé straně filmový režisér Andrej Tarkovskij považoval hudbu za nejdokonalejší formu uměleckého vyjádření skutečnosti. Fujak pracuje s tzv. komprovizací, což je výraz, který vymyslel on. Ten mi osvětlil takto: „V komprovizaci – jak už samotný pojem naznačuje – jde o kombinaci, resp. mutaci prokomponovaných částí a procesů s víceméně volnou improvizací. Symbióza, resp. vzájemná transpozice toho, co je nakomponované a improvizované v jedné kompozici, čili de facto komprovizaci, je už ověřená ve skladbách mnohých skladatelů 20. a zvláště tohoto století.“ Haľák se odmítavě vyjádřil též k preparaci klavíru, která v něm vyvolává negativní pocity. Často se setkávám s odsudky preparace, neboť ta prý popírá podstatu nástroje. Fujak nesouhlasí: „Jde přece stále o možnosti toho nástroje, které právě jiným přístupem k němu v interakci s jinými zvukovými objekty a nekonvenční artikulací či manipulací se mohou přímo dobrodružně rozšířit.“ Záznam z vystoupení je k vidění zde (facebook).
Toto vše je polemika, střet názorů poučených, byť subjektivních. Polemika, která posouvá naše myšlení o hudbě a její hodnocení dopředu. Ovšem rád bych také vyvolal polemiku nad knihou Dvadsať rokov Hevhetie, kterou napsal renomovaný hudební publicista Peter Motyčka. Smekám před jeho erudicí, s jakou pojal historii vydavatelství, díky němuž spatřilo světlo světa (mimo jiné) 280 hudebních alb. To, co mne zarazilo, se také netýká knihy. Jenže její součástí je 4CD s kompilací dle autora stěžejních nahrávek. Dá se ovšem říci, že v případě Hevhetie by každá kompilační varianta byla reprezentativní, ale to by v ní neměl chybět právě Julo Fujak. Umělci, který patří opravdu k těm stěžejním, neboť figuruje na jedenácti titulech se značkou Hevhetia, nenáleží jediná ukázka. Pro mne zcela nepochopitelné, to ať se na mne autor nezlobí. Když jsem vloni hovořil s Fujakem, řekl mi k Hevhetii toto: „Velmi si vážím naší dlouholeté vzájemné důvěry. Sudzina věřil ve mně a moje tituly hned od našeho prvního střetnutí, a i když jsem mu nabízel postupně dost různorodý materiál a diverzifikované projekty, všechny na vysoké profesionální úrovni vydavatelsky zastřešil. Známe se již od roku 2006, kdy projevil zájem vydat jako DVD můj hudebně intermediální wrestling/koncert transPOPsitions!, který jsem realizoval s legendárním komorním souborem The California EAR Unit v Red Cat Theatre v Los Angeles rok předtím.“ (O projektu jsme psali v HV 1/2007.)
Fujakova tvorba nemusí sedět každému, ale jeho umělecká poctivost a hledačství by mělo být ceněno. Také jsem k němu pár let hledal cestu. Ale nikdy jsem nepochyboval o tom, že patří do „zlatého fondu“ vydavatelství Hevhetia.
V okamžiku, kdy jsem dokončil tyto Zápisky, mi přišlo vyjádření od Miroslava Haľáka, o které jsem ho poprosil (stejně jako Motyčku, ale ten nereagoval), když nebyl čas naši polemiku dokončit. Nechávám příspěvek v plném rozsahu, protože je text nesmírně zajímavý a otevírá pro mne (a dozajista nejen pro mne) zcela nový pohled na avantgardní hudbu, jež nutí k zamyšlení.
Krátka poznámka k estetickej hypersenzitivite
Niekoľkokrát som musel čeliť otázke, prečo som tolerantnejší voči experimentálnym výtvarným než hudobným produkciám. Jedným z argumentov, ktorými zvyknem odpovedať, je dispozícia zmyslových orgánov. Kým oči vieme zavrieť a tým pozastaviť vizuálnu percepciu, uši sú vonkajším podnetom nemilosrdne vystavené. Ich otvorenosť je zdôraznená už anatomicky, permanentnou pripravenosťou prijímať vlny rôznych zvukových dĺžok a frekvencií. Zraniteľnosť prostredníctvom zvuku nie je zastaviteľná ani zapchaním uší, keďže máme dočinenia s mechanickým vlnením v látkovom prostredí. Intenzívny obrazový stimul môže samozrejme zanechať rozsiahle psychické následky, zatvorením očí má však väčšiu obrannú schopnosť ako voči prenikavému tlaku pulzujúceho na celú plochu nášho tela v podobe zvukových vľn. Osobne mám preto oveľa väčší pocit zraniteľnosti v prostredí „ohrozujúcich“ a neočakávaných hlukov ako v prostredí nepredvídateľných a rušivých obrazov. Ak je experimentálna hudobná tvorba zameraná na generovanie a reprodukovanie disonancií, kakofónií, alebo inak artikulovaných disharmónií, distribuuje svoje obsahy často prostriedkami, ktoré svojou intenzitou ďaleko prevyšujú akúkoľvek vizuálnu stimuláciu. Je pre mňa mimoriadne fascinujúce prenikať do hĺbok ideí a teórii týchto inovatívnych umeleckých prístupov, len nie som vždy schopný akceptovať ich formu, keďže táto, ako som sa pokúsil naznačiť, má schopnosť pôsobiť somaticky. Dobrodružstvo umenia nabáda k tomu, hľadať súznenie medzi našou „frekvenciou“ a vlnením prichádzajúcim k nám z von. Výsledok tohto dobrodružstva je však podmienené mnohými faktormi, ako napríklad subjektívny vkus alebo estetické preferencie, ktoré ale nijako nemôžu byť predmetom krátkeho zamyslenia.
Miroslav Haľák
01.09.2021
