Přítel a muzikant David Kollar o hudbě a době…
Prešovský kytarista, skladatel a krotitel elektronických duchů a démonů David Kollar je, troufám si tvrdit, mým dobrým přítelem. Byť se face to face vidíme jednou, dvakrát za rok. V této souvislosti blahořečím Facebooku, díky němuž mohu s Davidem udržovat čilý kontakt. Nepatřím k těm pokrytcům, kteří Facebook kritizují a hledají na něm jen to špatné, ale to jim nebrání využívat ho každý den a skoro celý den. Facebook je dobrý sluha, pokud není pánem…
Ale tématem mých Zápisků nebude Facebook či kterákoli jiná sociální síť. David vydal v létě u Hevhetie svoji další knihu. Opět hluboce intimní. Tentokrát se neotevírá veřejnosti pouze on sám (jako tomu je v případě Zápisků), ale „nutí“ k otevření i svoje hudební kolegy, z nichž někteří jsou také jeho přáteli. Nebo alespoň umělci, kteří druhé nepovažují za rivaly a vetřelce. Titul knihy je přiléhavý: O hudbě a době. Přináší autentické rozhovory, které s nimi vedl v průběhu lockdownů přes emaily, mobilní telefon nebo chatováním. Původním záměrem nebylo ani zveřejnění v knize, rozhovory se odvíjely spontánně. Jenže postupem času se odkrývala závažnost situace toho kterého hudebníka, problematika filozofická, morální, sociální, společenská, uměnovědní, profesní. A David dostal nápad udělat z těchto mnohdy časosběrných dialogů knihu, jež by se stala zároveň zrcadlem jedinečné, unikátní doby. Která ale, doufejme, bude jednou minulostí. A snad i brzy. Tedy… pokud naší chybou de facto nesetrvá a nestane se trvalou realitou. Současné zmatení pojmů a chování značné části spoluobčanů tomu, obávám se, napovídá…
David je nesmírně pracovitý a nadaný muzikant. Pokaždé mne zaráží, jak si je nejistý v tom, co dělá, jak je v zajetí pochybností, zda to všechno snažení má nějaký smysl a uměleckou hodnotu. A také ho přepadá nejistota, zda se hudbou nadále dokáže uživit. Půldruhého roku trvající pandemie covidu-19 všechno ještě více znejistila, zrelativizovala. Někteří tvůrci propadli letargii a bezmoci, leckteří se ten strašný čas snažili využít k tvorbě a k realizaci projektů, o kterých by si za „normálních“ časů mohli nechat jen zdát. Jenže tato zvýšená aktivita, zdá se, je zatím v příkrém protikladu se sníženým zájmem veřejnosti, která jakoby zpohodlněla. Nebo zjistila, že umění, zvláště to živé, vlastně ani tak moc nepotřebuje, že se bez něj dá docela v pohodě žít. Stačí Netflix, HBO atd. Nezávidím to umělcům.
Proto jsme tu také my, publicisté, kteří by měli s ještě větším gustem zviditelňovat kvalitní hudbu a umění obecně. Jako třeba první z oněch čtrnácti osobností (a jednoho pozoruhodného zástupce veřejnosti, kterým je dlouholetý popelář ze Staré Ľubovny), izraelský hudební publicista polského původu Adam Baruch. Ten od roku 2001 provozuje internetový portál The Soundtrack of My Life, na němž zveřejnil již přes 6 800 recenzí jazzových, bluesových, rockových a experimentálních alb, jež si přečetlo dosud více než 12,2 miliónů čtenářů! Na otázku, co dál do budoucna, odpovídá: „Osobně plánuji pokračovat v psaní hudebních recenzí i za předpokladu, že budu jediný člověk na této Zemi. Psaní je pro mne formou sebevyjádření, kterou miluju a jistém smyslu mne nutí třídit vlastní myšlenky a dělat si sám v sobě pořádek.“ S tím se ztotožňuji i já. Aniž bych se s Adamem, kterého mimochodem znám osobně, jakkoli chtěl srovnávat…
Nemá smysl podrobovat Davidovu knihu rozhovorů kritickému rozboru. Co bych na ni měl kritizovat? Upřímnost? Jistou dávku sebezviditelnění? Formu, s jakou klade otázky? Samotné otázky? Nebo dokonce odpovědi? Co má ale svoji nezpochybnitelnou cenu, tak to jsou sdělení otázaných aktérů.
Americký bubeník Pat Mastelotto (King Crimson), který tvoří s Davidem úderné trio KoMaRa, uvádí se znepokojením, že „živit se hudbou je opravdu velmi těžké, a čím dál těžší. Hudba se stala příliš dostupnou, až ztratila svoji tržní hodnotu.“
Kytarista Trey Gunn (King Crimson, David Sylvian, KTU…) se během pandemie vrhnul usilovně nejen do nové tvorby, ale pustil se též do archivace analogových záznamů z celé svojí kariéry. „Některé pásky pocházejí ještě z roku 1978 a byly nahrané na čtyřstopém magneťáku. Digitalizace mi trvala šest měsíců.“ A dodal se smíchem: „Teď potřebuji dalších deset roků, abych to všechno poslechl, vyčistil a vydal.“
Neobyčejně hutně se vyjadřuje ikonická postava současného progresivního rocku Steve Wilson. „Je jasné, že žijeme v době, kdy se vyrábí tolik hudby jako nikdy předtím. Většina z ní je ale tuctová. Musíme si položit otázku, jak vlastně objevit zajímavou hudbu a unikátního umělce? Potřebuje právě teď svět další tuctovou prog-rockovou kapelu? Další obyčejné a nezajímavé hip-hopové seskupení? Ne! Každý týden vznikají desítky nových kapel a mají milióny zhlédnutí. Nerozumím od koho. V této tvorbě není absolutně nic. A právě v tomhle směru byli vydavatelé v minulosti určitým filtrem. V současnosti ale změnili strategii: čekají, dokud někdo dosáhne jistého stupně úspěchu na internetu a potom ho osloví. Je to úplně naopak a je to zlé. Přizpůsobujeme se sociálním médiím a požadavkům tuctových posluchačů.“ A poté dodává: „Velcí hudebníci většinu svého života riskují a poslouchají řeči o tom, jak to dělají špatně a jak by to měli dělat jinak. V době sociálních médií je hlas lidu desetkrát, ne-li víc silnější. Je to drsné. Nedokážu si představit, jak by na to reagoval třeba Miles Davis.“
Rakouský kytarový a elektronický mág Christian Fennesz hovořil o ztrátě motivace. „V kovidové krizi jsem pochopil jednu věc: inspiraci dokážu získat jen v jakési interakci se světem, ať už je jakýkoli. Když se ale nic neděje, inspirace nepřichází…“
Norský trumpetista Arve Henriksen, který s Davidem úzce spolupracuje od roku 2017 a podílí se také na jeho albech Illusion of a Separate World, Sculpting in Time a Unexpected Isolation, pociťuje potřebu mluvit o tom, jak pandemie narušila psychickou rovnováhu muzikantů. Třeba hlad po koncertním hraní, a na druhé straně pochybnosti o svých schopnostech. „Během své dlouhé kariéry jsem vypozoroval, že vysoké úrovně dosahuji tehdy, když hraju hodně koncertů. Tehdy se cítím na pódiu a před publikem komfortně. Nabývám pocitu, že je všechno v mých rukách. Během této pandemie jsem ale tento pocit ztratil.“
Norský kytarista Eivind Aarset míní, že je „specifickou kombinací optimismu a nedostatku sebevědomí“. I on se zamýšlí nad tíží uživit se hudbou: „Jak se hudbou uživit a budovat si kariéru, když infrastruktura distribuce hudby byla převzata nejprve nelegálními a potom i legálními piráty, jakými jsou například Spotify?“
Spotify zmiňuje také slovutný filmový skladatel Zbigniew Preisner. Uvádí fakt, že za milión streamů zaplatí tato služba majiteli nahrávky pouze cca 1 400 EUR.
Ale abych svoje nynější Zápisky zakončil pozitivně, ocituji francouzskou jazzovou hvězdu Erika Truffaze. Ten Davidovi dává radu, jež by se měla tesat do kamene: „Pokud hraješ, čím skutečně jsi, nemůžeš hrát špatně.“
