- Inzerce -

Zápisky melomanovy 81

S Vladimírem Mišíkem a Etc… na okraji.

Nedávno spatřilo světlo světa díky vydavatelství Galén album, kterým se alespoň z malé části splácí obrovský dluh vůči Mišíkově kapele Etc… Je příznačně nazváno Na okraji (1976–1978). Právě v těchto letech byla Mišíkova kapela na vrcholu svých instrumentálních sil, neboť naprosto jedinečným způsobem hrála tehdy sice módní jazz-rock, ale v jejím pojetí nešlo v žádném případě o kalkul. Prostě se v kapele sešli výjimeční muzikanti, ať už to byli Jan Hrubý, Vladimír Padrůněk, Jiří Jelínek či František Francl. Tato retrospekce obsahuje třináct instrumentálek a písní, z nichž devět vychází na hudebním nosiči zcela poprvé.

Mezi lety 1976–1978, kdy u nás opravdu mohutně bobtnal jazz-rock, se Mišíkovy písně dělily o koncertní čas s instrumentálkami, jež nás, posluchače, doslova válcovaly. Však jsem na Etc… jako student příbramské průmyslovky s naší partou beatniků chodil; v uraňáckém městě a jeho okolí hrála tahle skvělá kapela často, a koneckonců ani do Prahy to nebylo daleko. A taky jsme čas od času zavítali s batohy plnými kuželek do jednoho opuštěného mlýna mezi Příbramí a Dobříší, kam ale stále proudila elektřina, kde muzikanti pilovali právě instrumentálky. Houslista Hrubý, basák Padrůněk, kytarista Jelínek a bubeník Jaroslav Vondrák (posléze Jan Noha) tady hráli ty svoje fláky jako třeba Než spadla klec, Duhová kulička, Mlýn či pasáže z Biografu; jednou z něho udělali půlhodinový gejzír toho nejúžasnějšího jazz-rocku, jaký jsem kdy slyšel (Miles Davis, John McLaughlin, Chick Corea, Billy Cobham a všechny tyhle světové hvězdy mi prominou…). Mohly za to možná i ty kuželky; mezi pivem cinkal totiž také rum. Ten uvolňoval nejvíc. Muzikanty i posluchače. Tady v tomhle rudném kraji se tuzemák pil ostatně i z půllitrů…

Když jsem v září 1976 přišel do Příbrami, na Náměstí VŘSR (dnes 17. listopadu) stála zbrusu nová bronzová socha Klementa Gottwalda, již zakoupilo město za tučnou sumu 540 600 Kčs. Však to bylo dílo akademického sochaře Břetislava Bendy, který byl znám především ženskými akty. U této sochy jsme se scházeli s holkama a při kytaře jsme zpívali Kryla, Katapulty a Mišíka… Veličenstvo kat, Anděl, Bratříčku zavírej vrátka, Půlnoční závodní dráha, Hlupák váhá, Stříhali dohola malého chlapečka, Proč ta růže uvadá, Jednohubky, to byl základ našeho repertoáru. Dokud nás hlídka VB neposlala pryč. Někdy mírně, občas tvrdě, když nevzali v potaz přítomnost dívek. Poté jsme byli nuceni skončit v jedné (či vícero, když byla středa, den osvobozený od povinného samostudia) z šestatřiceti hospod, jež jsme měli na cestě k internátu…

O prázdninách, 25. srpna 1978, mi přišel domů (Nový Bor) telegram, abych okamžitě přijel do Příbrami na pohřeb. Že zemřel náš velký kamarád. Náhle, tragicky. Jméno uvedeno nebylo. Měli jsme se sejít zase u sochy Gottwalda. Se sevřeným hrdlem jsem z nádraží běžel až tam. Jenže socha už nestála. Ležela s utrženou nohou a rozervanými slabinami, náměstí bylo skoro prázdné, tedy až na esenbáky. A naši partu, která měla co dělat, aby se nesmála. Tím velkým kamarádem, co tragicky zemřel, byl myšlen právě rudý vrah (jak Gottwaldovi říkali moje babička a táta). Jeho pohřeb pak proběhnul v lese za Zdaboří, kde možná ještě dnes leží v mechu velká pěticípá hvězda z kuželek…

Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem
(jak zní dvojverší, jež v Mišíkově písni s textem Kainarovy básně Stříhali dohola malého chlapečka chybí)

A další vzpomínka se vyrojila. V roce 1982 byl Mišík s Etc…na vrcholu slávy. Byli jsme obdařeni dalšími písničkovými perlami, z nichž ta největší se jmenovala Variace na renesanční téma alias Večernice. Na kapelu chodily masy lidí napříč generacemi, což komunistické kulturtrégry notně dráždilo. Zvláště, když si Mišík vlastně dělal, co se mu zlíbilo. Takže se čekalo na záminku. A ta se naskytla v roce 1982, kdy se měla natáčet třetí deska: nedodržení programu vystoupení. Během koncertu v pražské Lucerně byl totiž mimo program promítnut studentský film o Mišíkovi, a to ještě na obrovské trenýrky. Nejdříve přišel zákaz na dobu neurčitou, takže natáčení desky bylo tudíž odloženo. Následně StB Mišíkovi nabídla spolupráci výměnou za zrušení zákazu, kterou zpěvák rezolutně odmítl. Takže přišel zákaz na určito, čili nafurt, až do zapomnění. Ale my nezapomněli. Patřil jsem mezi ty jeho fanoušky, kteří pod rouškou tmy chodili po ulicích s barvou a štětcem a psali ono „Nechte zpívat Mišíka!“ To už jsem fáral na uranu; po návratu z odpolední jsem vyrazil na svoji svatou misi a podařilo se mi načmárat protest dokonce na budovu Okresního výboru KSČ v České Lípě; byla zbrusu nová, dokončená rok předtím v Arbesově ulici.

Často si kladu otázku, kde mohli být Mišík a Etc…, nebýt komunistů. Dozajista by vydávali každý rok album, jedno lepší než druhé, jezdili po velkých zahraničních festivalech a klubech, stáli na jednom pódiu s jazz-rockovými i rockovými superskupinami a prestižní světový tisk by psal, že svěží hudební vítr vane z Československa, srdce Evropy… Nebo přeháním?