- Inzerce -

Zápisky melomanovy 92

Meloman proti Chcimírům aneb Meloman alias Chciválku či Chciboj…

Tak se nám tu opět rozhořel boj za mír. Na Václavském náměstí stojí vedle sebe poslové míru s rudými hvězdami, symboly wagnerovců, zetkem, mnozí mají na zádech velkými písmeny „Chcimír“ a téměř všichni mávají českými vlajkami s takovou vlasteneckou vehemencí, že není cítit krev a vnitřnosti zabitých ukrajinských civilistů. (Tématu české vlajky jsem se již věnoval zde: https://www.hisvoice.cz/zapisky-melomanovy-80/ ). Spílají Ukrajině, že se brání, spílají naší současné vládě, že jí vojensky pomáhá, čímž drancuje naše daně a státní pokladnu. A z toho pramení naše sociální nejistoty, ba dokonce již bída, inflace, drahota, nejistý důchod atd. České mírové hnutí posílá na tribunu zapálených řečníků Josefa Skálu, stalinistu pevného jako skála, který byl před nedávnem odsouzen osmiměsíční podmínkou se zkušební dobou na pět let za popírání katyňského masakru, když zpochybňoval vinu Sovětů. A tak nakonec dav vyrazí ve svém vlasteneckém hněvu strhnout ukrajinskou vlajku, která visí na Národním muzeu! Považte, na NAŠEM Národním muzeu!

Co si myslet o takovém mírovém hnutí? Není to spíše hnutí nemocné mysli?

Jenže nic nového pod sluncem. Myšlenku světového mírového hnutí zneužili českoslovenští komunisté již v roce 1950, aby prosadili svoji nadvládu nad římskokatolickou církví a upevnili tak svoji totalitní moc.

Buduj vlast, posílíš mír je ukázková skladba reflektující duch tehdejší doby a nároky na skladatele. Na jedné straně Ždanovské teze, na druhé Nejedlého posedlost Smetanou.

 Pamatuju si, jak můj mladší bráška, byl ve druhé třídě ZDŠ, přišel domů celý ubrečený a stále štkal a do slz a nudlí drmolil s hrůzou sevřeným hrdlem, že bude válka. A že nás ty bomby všechny zabijou. To v mírovém, protiválečném boji zuřila hrozba jaderného konfliktu. Samozřejmě, viníkem byly Spojené státy. Bráška se nedal utišit, večer nebyl schopen usnout a stále vzlykal. Táta se naštval, druhý den šel do školy vynadat učitelce vlastivědy. A protože se k tomu nachomýtla i ředitelka a jala se svoji podřízenou hájit dokonce po stranické linii, táta se proměnil v běsnící sopku. Bylo ho údajně slyšet až do hospody Za větrem, která byla naproti škole přes ulici.

Za všechny válečné hrůzy mohli jen a pouze američtí imperialisté alias jestřábi z Pentagonu a jejich evropští nohsledi ze Západu, sdruženi v útočný pakt NATO. Další absurdita: tento pakt nevedl nikdy útočnou válku, natož bez mandátu Bezpečnostní rady OSN….

Zato Sovětský svaz byl vlastně něco jako Ten Nejvyšší, samotný Stvořitel míru v celém Vesmíru, Strůjce světa bez válek, Hráz míru. A je tu další absurdita – stačí strohé zmínky: Maďarsko 1956, Československo 1968 (a následná okupace), Afghánistán 1979-1989, Polsko mělo na počátku roku 1981 taky namále (že k plánované invazi nakonec nedošlo, bylo ale za cenu vojenského převratu Jaruzelskim).

V roce 1979, to jsem byl první rok na vojně, mně hrozil vojenský prokurátor. Měl jsem za sebou dvanáctihodinový výslech v úřadovně vojenské kontrarozvědky, kdy jsem odolal; nepřiznal jsem nic, co jsem neudělal, přiznal se k tomu, co jsem udělal, a to následně neodvolal. Plzeňský prokurátor patřil k těm nejvíc obávaným. Přiznám se, že jako táta čtyřměsíčního syna jsem dostal strach, protože tenhle prokouš nešel pod pět let za protisocialistické postoje. Kontráši navíc hrozili možností překlasifikovat je na vlastizradu. A to už bylo fakt vážné. A když jsem odmítnul nabídku ke spolupráci (hlavně pak po odchodu do civilu), dalo se předpokládat, že mne čeká ta nejhorší varianta. Skončil jsem nejdřív ve vojenské base v Klatovech, protože jsem patřil k tamnímu útvaru. Dostal jsem jedenadvacet ostrých. A bylo mi jasné, že se to tam nahoře mezitím upeče. Co teď? Dostalo se mi do ruky Rudé právo (to v base mohlo být), kde jsem narazil na výzvu novin, aby se široká veřejnost literárně projevila na téma Mír. A tak jsem za mřížemi napsal protiválečnou báseň, tvrdě pranýřující americký imperialismus. Měl jsem štěstí, že zrovna byli strážným oddílem vojáci z mojí roty, takže jeden z nich tu báseň vloženou do dopisu (kromě jména jsem uvedl svůj útvar) na vycházce podal na poště A považte, moje báseň byla záhy otištěna! Z basy jsem byl náhle předčasně propuštěn a nastalo ticho, klid. Domníval jsem se, že to byl jen klid před bouří, až účinek té básně v Rudém právu odezní, ale prokurátor opravdu přestal již nadále existovat. Jenže to jsem netušil, že kontráši alias estébáci vymysleli jiný trest. Bylo mi to divné, že ačkoli každou neděli jsem svojí ženě psal dopis, od ní nechodilo nic… Ale to je už jiná kapitola.

Ještě jednu tehdejší mírovou absurditu mám v živé paměti. V roce 1983, kdy začaly být v Evropě rozmisťovány americké balistické střely Pershing II., vybavené jadernou hlavicí, konala se dobrovolně povinná mírová demonstrace dělníků, rolníků a pracující inteligence také v Mimoni; ano, ve městě, kterému se kvůli přítomnosti Střední skupiny sovětských vojsk čili okupačních vojsk, neříkalo mezi lidem jinak, než Mimoňgrad. Lid hrozil imperialistům, válečným štváčům z Pentagonu, a přitom měl doslova za zadkem sovětské SS-20. I když to dnes ruský Sputnik a někteří tzv. vojenští historici či odborníci u nás popírají. Z té doby také pochází tento již legendární vtip: „Maminko a tatínku, já se bojím Pershingů! Nic se neboj, milé dítě, SS-20 ochrání tě!“

Zleva i zprava, ve vzácné shodě, od Uralu po Londýn, od Vladivostoku po Havaj, všude se svorně demonstrovalo proti jadernému zbrojení Spojených států, o Sovětském svazu ani slovo. Nechápal jsem tuhle jednostrannost. Respektive jsem nechápal to, že sovětská propaganda dokázala zblbnout také intelektuály a umělce na Západě.

Kdo se ale nenechal ošálit, byl Marián Varga. V roce 1984 vydal první sólové album po rozpadu kapely Collegium Musicum, a to obsahovalo čtyřvětou suitu Antiwar Requiem. Deska s názvem Stále tie dni vyšla na značce Opus v nezvykle malém nákladu. Očekávala by se masivní podpora protiválečného díla, ale opak byl pravdou; nepřehánělo se to navíc ani s distribucí. Já měl to štěstí, že jsem dlel v té době na rekondičním pobytu v lázních Štós, odkud jsem si udělal výlet do Košic podívat se po nějakých deskách, které se v Čechách sháněly špatně (pokud člověk nebydlel v Praze, kde v Dlážděné ulici dlela prodejna Opusu). Tohle elpíčko v reakci na můj seznam slovenských hudebníků, o něž jsem měl zájem, vytáhla prodavačka zpod pultu, evidentně potěšena Vargovým posluchačem z Čech. Ona opatrnost patrně souvisela s odkazy na církevní motivy a avantgardní soudobou hudbu, jež „musely znít pro mnohé posluchače až nervoparalyticky“, jak se později vyjádřil jeden hudební kritik. Ta hudba se vskutku diametrálně lišila od všeho, co dosud Varga udělal. Režim onu čertovinu v tomto Vargově díle vytušil správně. Až později autor přiznal, že také pracoval s parodií fašistického a komunistického pochodu. „Chtěl jsem ukázat, že fašisti a komunisti i v hudbě používali stejné postupy,“ prohlásil Varga. „Jen škoda, v té aktuální době zůstala dobře utajenou deskou.“

Další absurdita. Bylo by jich víc, ale obávám se, že zatímco my, chcibojové a chciválku, tohle víme, chcimírům to nedojde.