Meloman a ukrajinské obilí…
Nenakupujte mouku z ukrajinského obilí! Nepečeme z ukrajinského obilí! a další podobně formulované vlastenecké výzvy a nápisy kolují a množí se ve veřejném a internetovém prostoru. Začalo to v polovině dubna. I když naše příslušné kontrolní orgány nenašly na ukrajinském obilí (jehož dovoz mimochodem představuje pouhou jednu tisícinu naší produkce!) nic, co by škodilo našemu zdraví, hysterie nejen neustala, ale stupňuje se. Ať je za tím cokoli politického či ekonomického, je mi jasné, že to souvisí významnou měrou také s aktuální chcimírskou aktivitou; té se ostatně věnuju v předchozích Zápiscích.
Napíšu to přímo, nač chodit přes sedm zahrad: Je mi z toho trapno! Považuju to dokonce za šílenost, ujetost, totální vykloubenost… To už není pomýlenost, hloupost, ani naivita. To je tmářství, nenávist, xenofobie toho nejhrubšího zrna… V minulém století podobné výzvy a nápisy existovaly také, jen se týkaly Židů… to xenofobie metastázovala v to nejhrůznější: rasismus. A víme, probůh, jak to skončilo!
Ale je tu ještě další historická zkušenost, kvůli níž je tohle flastenectví tak obludné, tak odporné! Ano, Hladomor na Ukrajině ve třicátých letech minulého století. Hladomor v zemi, která byla považována nejen za sýpku Sovětského svazu, ale celé Evropy. Hladomor uměle vyvolaný Stalinem, aby potrestal vzpurné Ukrajince, kteří se vzepřeli násilné kolektivizaci. Dodnes se vedou diskuse, zda šlo o pouhý hladomor způsobený překotnou industrializací či přímo řízenou genocidu ukrajinského národa. I tyhle diskuse v souvislosti se sedmi až deseti miliony obětí (podle oficiálních ukrajinských zdrojů) považuju za zhůvěřilé. Vždyť to je mrtvé celé Česko!
A v hlavní roli opět ukrajinské obilí. Tehdy ale nebylo infikované, kontaminované a bůhví jak ještě napadené, naopak. Rusové se jím cpali jako nezavření. Ale hlavně jej odpírali Ukrajincům. Až vypuknul hladomor. Ten trval celkem sedmnáct měsíců, a to od jara 1932 do podzimu 1933. Analýza obsahu třiceti nařízení sovětské vlády vydaných v letech 1929–33 svědčí o tom, že ničivé podmínky pro vesnické obyvatelstvo byly vytvořeny vědomě. Čísla hovoří jasně. 81 % zemřelých hladem tvořili Ukrajinci. Vedení Sovětského svazu původně stanovilo, že Ukrajina musí předat státu více než šest milionů tun obilí. Z celkového počtu 14 milionů tun to byla téměř polovina. Nakonec se však sovětská komise, jejíž předsedou bylo Stalinovo kladivo Molotov, snažila zabavit všechno, aby tím zlomila ukrajinský odpor vůči kolektivizaci. Šílené je navíc to, že sovětské úřady nebyly schopny všechny úředně zabrané potraviny včas odvézt z Ukrajiny. Běžně se stávalo, že obyvatelstvo umíralo hlady, zatímco na vlakových nádražích se povalovaly tuny obilí, brambor, zeleniny, které tam uhnívaly, protože je neměl kdo odvézt ze země. Tyto hnijící hromady potravin byly přísně střežené, a kdokoli se k nim přiblížil, byl na místě zastřelen. Lidé se snažili krást ze státních zásob, které byly uloženy ve střežených skladech. Pokud byl někdo přistižen, byť jen s hrstí obilí, na místě byl popraven. Toto je v ukrajinském povědomí navždy uchováno jako tzv. zákon pěti klasů.
„Čím to všechno Stalin platí?“ ptá se hrdina filmu Pan Jones britský novinář Gareth Jones, když vidí zběsilou industrializaci Sovětského svazu. „Na jihu jsou to samá obilná pole. Obilí je Stalinovo zlato!“ dostane se Jonesovi zasvěcené odpovědi. Mladý novinář původně přijel do Moskvy, aby udělal rozhovor se Stalinem. Navzdory úředním orgánům a agentům, kteří ho hlídají, se mu podaří dostat na Ukrajinu. A o tom, co na vlastní oči viděl a jen taktak přežil, podal svědectví zbytku světu prostřednictvím knihy Eyewitness to the Holodomor (Očitým svědkem hladomoru). Tato kniha mimochodem inspirovala Orwella k napsání Zvířecí farmy.
Film Pan Jones polské režisérky Agniezsky Holland připomíná nejen tuto hrůznou politickou zvůli, která je dnes opět zlehčována, a dokonce znovu Kremlem překrucována, ale zároveň vypráví o odpovědnosti novináře, o novinářské odvaze a cti, dnes taktéž tolik dehonestované.
Hudbu k filmu zkomponoval skladatel Antoni Komasa-Łazarkiewicz (nar. ve Varšavě 12. března 1980). Již jako dvaadvacetiletý spolupracoval s režisérkou na snímku Julie na cestě domů (2002), tehdy ještě pod pseudonymem Anton Gross. Poté pro ni napsal hudbu ještě k filmům Jánošík – Pravdivá historie (2009) a V temnotě (2011). Skládá hudbu i pro další snímky polské i evropské kinematografie.
Tato skladba zazní v okamžiku, kdy Jones přijíždí poprvé do Moskvy. Kdy začíná pociťovat dusivou klaustrofobii a pocit mrazivé marnosti… (Mimochodem: V roce 1935 byl Jones při reportážní cestě po Japonci okupované části Mongolska unesen partyzány a 12.srpna, v předvečer svých třicátých narozenin, byl zastřelen. Později se zjistilo, že velitelem jednotky byl člen sovětské NKVD. Proto existuje podezření, že jeho vraždu zinscenovala sovětská tajná služba.)
Ukrajinská tragédie v podobě doslova apokalyptického hladomoru je sice již minulostí, ale je tu další; tentokrát smrt na Ukrajinu přinášejí ruské tanky, rakety, bomby, dělostřelecké granáty a kulky.
V roce 2003 delegace členských států Organizace spojených národů vydala společné prohlášení u příležitosti 70. výročí hladomoru na Ukrajině. Poprvé v historii OSN byl hladomor z let 1932 až 1933 označen za tragédii ukrajinského národa. Je dobře, že mezi pětadvaceti evropskými zeměmi, které Prohlášení podpořily, byla také Česká republika.
Senát i Poslanecká sněmovna České republiky prohlásily v dubnu 2022 ukrajinský hladomor za genocidu. A protože brutální ruská agrese na Ukrajině je doprovázena masivní dezinformační kampaní a snahou překrucovat dějiny, je takový akt připomínat skutečnou, tj. zločineckou podstatu hladomoru velmi důležité. Přesto už jsem narazil na sociálních sítích s vážně míněným (a bohužel početným) názorem, převážně mezi chcimíry, že si to Ukrajinci vymysleli. Ale také leckteré hlasy, což mi rozum nebere vůbec, naopak volají po repete hladomoru…
Jedna z největších tragédií ukrajinského národa se samozřejmě promítá do hudební tvorby současných skladatelů. Jedním z nejsugestivnějších děl je bezesporu Ukrajinské Requiem z roku 1993, jehož autorem je osmdesátiletý Jevhen Stankovyč, od roku 2005 předseda Svazu skladatelů Ukrajiny. Toto dílo pro symfonický orchestr, sbor, sólové hlasy, housle a recitátora bylo zkomponováno na slova Dmytra Vasyljovyče Pavlyčko. Tento ukrajinský básník, antropolog, novinář, diplomat, překladatel, vysokoškolský pedagog, literární kritik, scénárista a politik zemřel letos 29. ledna ve věku 93 let.
Ukrajinské Requiem bylo uvedeno také ve Spojených státech, a to na Kalamazoo Bach Festivalu v Chicagu v roce 2018. A sklidilo obrovský úspěch a vlnu sympatií s ukrajinským národem.
Letos vyšlo CD pod názvem Requiem for Holodomor Victims, kde Stankovyčovu rozměrnou skladbu interpretuje Symfonický orchestr Ukrajinského rozhlasu, Ukrajinský národní akademický lidový sbor, sbor Dumka, Nina Matviyenko (lidový zpěv), Anatolii Hlazyrin (bas), Halyna Zikrata (soprán), Anatolii Bazhenov (housle) a Bohdan Stupka (recitace). Pod taktovkou Yevhena Savchuka.
Já ale nabízím koncertní provedení se Lvovským filharmonickým orchestrem. Takto zní Rekviem pro ty, kteří zemřeli při hladomoru.