Série koncertních alb Pavla Zajíčka a DG 307 je neustále opracovávaným kánonem, jenž s každou realizací ukazuje nové vnitřní souvislosti a příběhy.
Koncertních titulů najdeme v diskografii DG 307 přibližně tucet, tedy více než studiových alb. Zdaleka nejde jen o archiválie z dob dřevních a podzemních, značnou část nahrávek tvoří koncertní verze zvolna se vyvíjejícího a obměňujícího se repertoáru, který skupina sestavila převážně v devadesátých letech. Chtělo by se říci, že na jednu řadovku připadají dva živáky, je ale samozřejmé, že zmíněný poměr se proměňoval. V současnosti už nás asi žádná řadová novinka DG 307 nepřekvapí, koncertní záznam ale jistě může vyjít nejeden.
Nouzí o nejrůznější verze písní Křídlo anděla či New York – Praha – Paříž do budoucna trpět rozhodně nebudeme. V tomto ohledu se otisk DG 307 na první poslech příliš neliší od stopy, jakou za sebou na živých albech zanechávají rock stars, jež nikdy nezapomenou zařadit své největší pecky. DG 307 se ale přece jen snažili většinu koncertů něčím ozvláštnit a povznést nad pouhé přehrání základního repertoáru. Pravidelně zařazovali čísla ne nepodobná hudebním improvizacím doprovázejícím básnická čtení frontmana Pavla Zajíčka i jiné ve studiu nerealizované písně. O nejedno překvapení se postaraly i větší či menší změny v textech písní a modifikace kapelní sestavy. „Poexilová“ historie DG 307 by se dala hrubě periodizovat na období „hlavsovské“, „turnové“, „sukovské“ a „vtípilovské“, jednotliví členové se ale často navraceli, byli Pavlem Zajíčkem zváni na jednotlivá alba či vystoupení a divák před koncertem jen matně tušil, kdo z kapelního okruhu zrovna stane na pódiu.
Koncert od koncertu a album od alba se lišilo i to, jaké nástroje vedle svého hlasu rozezníval Zajíček. V devadesátých letech rád smyčkoval svůj hlas „kapesními“ klávesami Casio, jindy si ale nechal přivézt harmonium. Na některých koncertech použil klavírní struny či rozladěnou citeru, jinde údery či tření kovů. Významným nástrojem bylo echo, které pro svůj hlas používal velice často a které jeho pomalé deklamaci dodává výrazné, dramatické zabarvení.
(Koncerty se ale samozřejmě dají ozvláštnit i jinak. Když jsem DG 307 v den dosažení plnoletosti viděl prvně, prodávaly se místo papírových lístků hornické helmy typu želva. Škoda, že bez svítilen, atmosféra olomoucké Ponorky by byla ještě bezchybnější.)
Hledačům dégéčkovských live unikátů každopádně doporučuji tato alba: Koncert „Tvář jako Botticelliho anděl“ kvůli písni Hledal jsem ticho; na kazetě záznam v roce 1995 vydal Klub U svatého Jiljí C. O., byť pořízen byl v Jazz klubu Železná. Na CD Live – Divadlo na Zábradlí 17. 04. 2005 (Guerilla 2005) nalezneme jinde neslyšený Úvod a závěrečných Několik verzí jednoho příběhu. Magický město vyhořelo! (Guerilla 2008) nabízí v devítipísňovém tracklistu hned pět jinde nevydaných kusů: Posvátný místa, Uprostřed noci, Každej den něco jinýho…, Mlčenlivou bohyni z mramoru a Nejkrásnější místa tohoto světa. Na Květech podzimu – barvách jara (La Fabrika 2008) najdeme kromě Květů jara i tetralogii Čtyři roční období. Veřejná zkouška 07032009 / Public Rehearsal Praha – New York (Ears & Wind 2009) nabízí čtvery Doteky a Každej den něco jinýho, závěrečné Doznívání je zachycením atmosféry po vystoupení. Konečně V katedrálách ticha (Guerilla 2011) zazní Jednoho březnovýho večera roku 90, Duben, Svět falešných iluzí a Byl to…
Víc než sedm perel
Několik ukázek z výše zmíněného výčtu studiově nerealizovaných písní jsme před dvěma dny uvedli v Kardiostimulátoru. V další části tohoto textu se řadě koncertních záznamů chci věnovat z hlediska jejich celkového vyznění, nálady a kontextu. Jednotlivá alba se totiž výrazně liší zvukem i atmosférou. Kazeta Koncert „Tvář jako Botticelliho anděl“ například zachycuje zrod o rok mladšího studiového alba Kniha psaná chaosem (Globus 1996; reedice Levné knihy KMa / Kuře v hodinkách) v období, kdy řada písní teprve čeká na svůj finální tvar.
Koncert nahraný a vydaný (Indies Records) v roce 1999 se od svého živého předchůdce nemůže lišit víc. Mají-li DG 307 titul, který by se dal označit slovy „party album“, je to tento. Nahrával se ostatně na narozeninové oslavě guerillího Vladimíra „Lábuse“ Drápala, na níž byla skupina vítaným hostem a navíc dokonale „mezi svými“, jak ukazuje především bujaré finále. Repertoár tvořený především písněmi z Knihy psané chaosem a následujících chytlavých Siluet (Clavis 1998; Guerilla 2002) je hrán pilně koncertující kapelou, bigbítově odlehčen a zestručněn. Tehdy se na DG 307 dalo tancovat, dnes v tom cítím duch devadesátých let i ozvěnu toho, jak své písně ve stejné době nakopli a zestručnili obnovení Plastic People.
Ojedinělým počinem je záznam živého doprovodu k Murnauovu filmu Nosferatu (Guerilla 2004), kde Zajíček do krátkých instrumentálních „obrazů“ čte text improvizovaný na základě překladu mezititulků. Album, na jehož obalu je ze všech členů skupiny vyfocen – zato dvakrát – pouze hostující cellista Josef Klíč, bylo nahráno 16. října 2010 v pražském kině Světozor. Jde o poněkud monotónní kvapík, zaujme ale možností sestavit si ze Zajíčkových promluv a toho, co víme o filmu i Stokerově literární předloze, poměrně přesný děj. Album s názvem Nosferatu natočil a vydal nejeden klasik experimentálního rocku (Art Zoyd, Faust), tak proč ne DG 307? Jedná se o první živý titul, na kterém se představuje „mileniální“ sestava skupiny s houslistou Daliborem Pyšem, bubeníkem Přemkem Drozdem a baskytaristou Otou Sukovským. Studiově se uvedla albem Šepoty a výkřiky (Guerilla 2002, 2021), na němž je obohacena o navracející se členy starších inkarnací (houslista a kytarista Pavel Cigánek, bubeník Antonín Korb, klávesista, klarinetista a kytarista Josef „Bobeš“ Rössler), mezi nimiž nechybí člen nejvěrnější – violoncellista Tomáš Schilla.
Rok po Nosferatu vychází album Live – Divadlo na Zábradlí 17. 04. 2005. Širší sestava s trubkou Jiřího Alexy a – překvapivě – bicími Marcela Pindela (Sluníčko, Šántí, Původní Bureš) podává výkon, který lze nejlépe označit adjektivem „matný“.
Mnohem ostřejší a syrovější je záznam pořízený 15. října 1994 v klubu Jilská a vydaný v roce 2008 pod názvem Magický město vyhořelo! Pětičlenná sestava (ještě na jaře bylo Dégéček o dost víc – viz níže) na ploše téměř sedmdesáti minut nabízí devět písní pro sestavu, která zaručuje napětí snad už svou nespojitostí (violoncello, kontrabas, kytara, bicí) a převrácenou hierarchií – vedle hlasu se o místo v popředí důrazně hlásí právě bubny. Závěr alba patří vrtačce a pásce se štěkotem psa, kromě nich Pavel Zajíček rozeznívá i klavírní struny. Jednou se ale nečekaně ozve něžný klavír, jinou píseň Zajíček, který po návratu z New Yorku téměř výhradně recituje, překvapivě zazpívá – takových okamžiků na zde popisovaných deskách najdeme jen pár. U tohoto alba, z živáků DG 307 toho nejnaléhavějšího, jsem si znovu naplno uvědomil, jak zásadní roli v dramaturgii koncertních záznamů dokáže sehrát rozhodnutí o tom, zda ponechat nebo neponechat mezery mezi skladbami. Tady se Zajíček a spol. rozhodli dále zvýšit intenzitu posluchačského prožitku tím, že vsadili na bezešvost.
V témže roce vydané Květy podzimu – barvy jara, jež se staly zakladatelským titulem série koncertních záznamů z holešovické La Fabriky, představují tehdy aktuální reinkarnaci kapely, jíž do žil nový elán a tvůrčí esprit vlil Tomáš Vtípil. Myslím, že nepřeháním, přirovnám-li spolupráci tandemu Zajíček / Vtípil k fungování dvojici Nick Cave / Warren Ellis; druhý jmenovaný v obou případech bezvadně chápe tvůrčí rozpoložení a specifika svého slavnějšího partnera, citlivě je opečovává, obohacuje, podporuje svým univerzálním umem a bere na sebe kapelnické povinnosti. Vtípil i Ellis, kteří do „slavných kapel“ vstoupili zpočátku s ukázněnou nenápadností, jsou nadžánrově zdatní houslisté, a navíc do tvorby, jíž dominuje výrazný mužský hlas dovedou vnést i experimenty z oblasti elektronické hudby – slyšte jemný beat v úvodu Květů podzimu – barev jara. „Tomáš zachránil DG 307,“ řekl mi jednou Pavel Zajíček.
Vypalovaná Veřejná zkouška 07032009 / Public Rehearsal Praha – New York vyšla v limitované edici sta kusů, pořízena byla v domáckém prostředí v Brně. Pětičlenná sestava (Schilla, Korb, Cigánek, Vtípil, Zajíček) a poněkud lo-fi zvuk s „bolavou“ kytarou a hlasem dávají vzpomenout na Magický město vyhořelo!, zvláštní „ozvěnou“ je štěkot psa v závěru. Tentokrát pes nebyl na magnetofonovém pásku, ale mezi diváky. Album, jež je pohříchu ukrytým pokladem, by si zasloužilo důstojnou reedici v normálním počtu lisovaných disků, plechová krabička jako obal by mohla zůstat.
V katedrálách ticha se DG 307 ocitli na jaře 1994. Sedmdesátiminutové album je zkompilováno z koncertů v pražském Roxy a brněnském Divadle Bolka Polívky a představuje osmičlennou sestavu, kterou dal Zajíček dohromady s Milanem Hlavsou po vydání téměř duové comebackové studiovky Uměle ochuceno (Újezd 1992; přepracovaná a rozšířená verze Guerilla 2001). Silnou zbraní této inkarnace měly být dvoje bicí a dvoje klávesy. Hlavsa pro klapky odložil baskytaru, Veronika Hánová, zvěčněná na obalu záznamu, zdvojovala melodické linky svých houslí bezeslovným zpěvem. V písních, v nichž si Hlavsa a Zajíček ve studiu vystačili s automatickými bicími, znějí propletené figury dvou bicích souprav, v některých písních udá rytmus sólová repetice Korbových tympánů (vlastně jako když si pustíte automat a pak do něj začnete hrát). Působivý záznam je bohatý na jinde neslyšené kusy, mezi nimi i jeden právem zapomenutý – Svět falešných iluzí svou kombinací „chorálu“ a umělých klávesových zvuků ze všeho nejvíc připomene dobové skvosty typu Ameno Domine.
Pod albem Svobodná místa, nahraným v roce 2011 v pardubickém Divadle 29, je podepsána sestava Zajíček, Michal Nejtek a Ivan Acher, elektrickou kytaru rozeznívají střídavě dégéčkovský Ivan Manolov a Gary Lucas, někdejší člen Beefheartova Magic Bandu a Zajíčkův přítel z dob newyorského exilu. Páteří alba jsou znovuzhudebněné „klasické“ texty DG 307 a celek, zrodivší se jako tak trochu levoboček při přípravách programu pro vystoupení Zajíčka s Agonem (snad brzy vyjde na CD), působí poněkud sterilní jehlou spíchnutým dojmem. Jistou nespokojenost naznačují i vzpomínky zúčastněných, kolega Hocek to ale ve své recenzi slyší jinak.
Nespojitým dojmem působí o rok starší vinylové společné album DG 307 s Načevou nazvané Prolínání (Dinn 2010). Oba tvůrčí světy mají co nabídnout, jsou do jisté míry duchovně spřízněny a jejich vzájemný respekt je zcela namístě, oba jsou ale natolik vyhraněné, že záznamu chybí právě to, co si napsal na prapor.
Výkřik, moře, sirény a zvony
V přehledu zajíčkovských živých záznamů je třeba uvést i dvojici alb se shodným názvem Autorské čtení – na každém Pavla Zajíčka doprovázejí tři spoluhráči z DG 307. To první bylo nahráno v roce 2001 v pražském kostele U Salvátora a vyšlo Zajíčkovým vlastním nákladem pouhých dvaceti kusů s originálními výtvarnými dílky na místě zadních stran obalů. Zajíček ve dvou dvacetiminutových blocích nahrávky přečte lehce nadpoloviční většinu z devětasedmdesáti miniatur své sbírky Čas je výkřik uprostřed noci (Maťa 1999). Druhé CD s autorským čtením vzniklo o čtyři roky později na novopacké přehlídce Muzika Paka, vydáno bylo coby audiobonus DVD s divadelním představením Pustina (Guerilla 2017) a najdeme na něm téměř celou sbírku Zvuky sirén a zvonů (Nénie) (Vetus Via 2001).
Vzhledem k tomu, že v tisku ani online databázích téměř nejsou reflektována, chci zde zmínit ještě dvě CD Zajíčkových čtení, byť vzniklá v domácích studiových podmínkách. První nesamizdatové samostatné vydání sbírky z roku 1980 Roztrhanej film (Pulchra 2008) obsahuje dvacetiminutové CDR se čtením přibližně čtvrtiny ze stovky čísel knihy. Nahrávku pořídil a ruchy doprovodil Tomáš Vtípil – vzdálený šum ulice kontrastuje s „blízkým“ šustěním papírů. To, jak Zajíček při svých čteních až v reálné akci volí, který text právě přednést, známe z více záznamů, zde je tento akt tematizován a zdůrazněn. „Konkrétní“ ruchy, jimiž Vtípil Zajíčka doprovází, známe i z jiných čtení, maně mě napadá neoficiální záznam ze Zlína roku 2010. Jsou to jakési zvukové ilustrace, či spíše plátna zajíčkovských velkoměstských impresí.
A konečně je tu hodinový záznam z roku 2011, na němž Zajíček za doprovodu Tomáše Vtípila a Michala Kovala čte ze své rozsáhlé Knihy moří. CD podepsané jménem básníka i jeho kapely vyšlo coby příloha zmíněné sbírky (Pulchra 2011), načteno je zde čtyřiatřicet ze stovek čísel. Syrové, výrazně elektronické album vzniklo v improvizovaných studiových podmínkách u Zajíčka doma; k době, kdy do-it-yourself nebylo volbou ale nutností, tedy záznam odkazuje nejen texty napsanými v roce 1981 v göteborském exilu a použitím harmonia, jež DG 307 zařadili do svého instrumentáře již na konci sedmdesátých let.
Poutníci času
Nejnovější živé album DG 307 – záznam vydaný Guerillou pod názvem Poutníci snu – vyšlo v roce 2019 a obsahuje písně vesměs známé ze studiových alb. Podobně jako v případě koncertu z Divadla Na zábradlí jde o záznam sestavy s Daliborem Pyšem, Přemkem Drozdem a Otou Sukovským, pořízen byl ale o tři roky dříve, již v roce 2002, tedy přímo v době vydání Šepotů a výkřiků. Oproti divadelnímu vystoupení je záznam z jabloneckého klubu Na rampě rockovější, energičtější a více zaměřený na tehdy aktuální studiové album. Zazní zde hned devět z dvanácti písní z Šepotů, což je dobrá zpráva pro ty, které mrzí, že toto studiové album – podobně jako Kniha psaná chaosem – nevyšlo zrovna ideálně smícháno a masterováno, a chtěli by si program vychutnat v odpovídající sestavě a poněkud „živější“ podobě.
Pro úplnost, byť se v tomto textu onou dobou nezabývám, musím zmínit i koncertní archiválie DG 307 ze sedmdesátých let. Nejúplnější shrnutí dégéčkovských začátků najdeme na kompilaci Historie hysterie (Guerilla 2004), jež mj. zachycuje čtyři z pěti vystoupení první fáze skupiny. Box Svědek spálenýho času (Guerilla 2013), který je rozšířenou verzí legendární „dřevěné krabice“, kromě „studiových“ nahrávek programů Dar stínum, Pták utrženej ze řetězu a Torzo obsahuje úplná a nikdy neopakovaná koncertní provedení prvních dvou jmenovaných. Zájemce odkazuji na text, který jsem napsal pro booklet této reedice.
Zatímco u většiny rockových skupin je koncertní diskografie doplňkem k té studiové, u DG 307 je její role mnohem výraznější. Jsem proto zvědav na její další rozšíření. Koncertní záznamy totiž ukazují skupinu jako proměnlivé tělo tepající a dýchající kolem jedinečné páteře Zajíčkových textů a hlasu. Repertoár zvěčněný na studiových albech představuje vzhledem k poměru studiových a živých nahrávek v celkové diskografii skupiny pouze jednu z možností realizace, nikoliv kanonický obraz nepřipouštějící odchylky.
Dnes je Pavlu Zajíčkovi sedmdesát. Zkusme jeho dílo vnímat „živýma“ ušima.
PS: Na webu Guerilla Records www.guerilla.cz ještě dnes lze pořídit zajíčkovská alba s narozeninovou slevou.