Ještě v době nouzového stavu si na své první koncertní turné vyjel Brno Contemporary Orchestra. Na sedmi hotelových štacích provedl sedm skladeb, mezi nimi světovou premiéru kompozice Plastic Meat od Josefa Klíče. Imaginární setkáni Mejly Hlavsy s Frankem Zappou, které vznik skladby inspirovalo, se odehrálo v prezidentském apartmá brněnského hotelu Cosmopolitan.
Není to poprvé, kdy Brno Contemporary Orchestra využil likvidační situace, ve které se už přes rok potácí hudební život. Minulý rok v dubnu – tedy na samém počátku české koronakrize – vytvořil BCO malý festival, jehož první dvě části tvořily streamy starších nahrávek. Na třetím online koncertu nazvaném Quarant(a)ena zaznělo šest skladeb, z toho tři světové premiéry napsané pro specifické podmínky, v nichž orchestr nemůže sedět pohromadě, hráči se vzájemně neslyší a vidí na sebe jen částečně. Souhra pochopitelně, a především koncepčně občas vázla. Hrála se mimo jiné Hudba pro rozprášený orchestr od Pavla Zlámala: ta by mohla být sloganem celého koncertu, který právě s narušenou komunikaci záměrně pracoval.
Letošním konceptem nazvaným Do Not Disturb vyslal BCO sám sebe na pseudoturné po prázdných hotelech, ve kterých je už delší dobu dostatek času i místa na akce, které by se jindy podařilo zrealizovat jen s velkými obtížemi. První paradox sedmidílného projektu spočívá už v tom, že se pro nahrávání a filmování sedmi koncertů našel prostor v ubytovacích zařízeních, kde za normálních okolností nejsou žádné provozní pauzy a jakýkoliv zásah do nepřetržité přítomnosti hostů i personálu představuje problém.
Hotely představují specifické budovy, které obyvatelé města znají většinou jen zvenku. BCO se v projektu Do Not Disturb možná i proto rozhodl nespoléhat se jen na hudbu, ale klást větší důraz i na filmovou podobu záznamů jednotlivých koncertů, která vznikala ve spolupráci s platformou pro performativní umění Terén. Nejpodstatnější složkou celého projektu ale i tak zůstala hudba a koncept jako celek. V zásadě je docela obtížné vytrhávat z kontextu celé akce jednotlivé události, které zapůsobily v sedmidenní navazující sérii od 15. do 21. března jako hudebně-filmový seriál, při jehož nahodilém sledování více vystupuje do popředí nevyrovnanost osamocených dílů.
Jedinou premiérou, která vznikla přímo pro Do Not Disturb, je Klíčova kompozice Plastic Meat. Omezení, která se stala součástí běžného života, ovlivnila už délku samotné skladby – autor ji podle vlastních slov napsal na všechen notový papír, který měl ještě doma. Naštěstí mu nedošla náplň do propisovačky a drobně vypomohly i repetice, takže celková stopáž činí asi 5’40”.
Samotnému vzniku Plastic Meat předcházela představa Mejly Hlavsy a Franka Zappy, kteří se spolu setkali při svých turné nad nevalným hamburgerem v motorestu Rohlenka. Oblíbená zastávka řidičů na dálnici z Olomouce do Brna zahájila provoz koncem 80. let v kraji bitvy u Slavkova – hromadný hrob tehdejších vojáků byl nalezen při pozdější stavbě přilehlé provozovny McDonald. Celé místo je po všech stránkách dostatečně bizarní, aby k sobě podivné setkání – nebo alespoň myšlenky na něj – přitáhlo.
Osud chtěl ovšem jinak a provedení Plastic Meat se nakonec odehrálo v prezidentském apartmá hotelu Cosmopolitan v brněnském Bobycentru. Změna vynucená provozními okolnostmi ale nebyla nijak na škodu ani koncepčně – celý komplex Bobycentra dnes představuje podivný pomník divokého kapitalismu 90. let, v jehož útrobách nacházely útočiště navoněné megadiskotéky, občas Jazzfest, poliklinika i supermarket. Ovšem kdy jindy než v konjunktuře raných devadesátek by se měli Hlavsa se Zappou potkat a proč ne právě v hotelu – proč zrovna v Brně už je jiná otázka. Zappa by ostatně kvůli své předčasné smrti ani nestihl Bobycentrum navštívit – zemřel v prosinci roku 1993, kdy se komplex otvíral.
Důležitější než spekulace nad možným ovšem je, že skladba sama nemíří k realitě, ale ke zcela smyšlené možnosti. Titul Plastic Meat v sobě kombinuje název kapely Plastic People of the Universe, který je ostatně inspirovaný první skladbou Zappova alba Absolutely Free, a dalšího Zappova alba Uncle Meat. To vznikalo koncem 60. let přibližně ve stejné době, kdy se formovali Plastici.
Ke spekulacím nad setkáním Hlavsy se Zappou se tedy nabízejí spíš jiné otázky: co by s Plastic People bylo v otevřenější společnosti, kde se za rock’n’roll aspoň nechodí do vězení? Začali by pod Zappovým přímým vlivem víc pěstovat techniku a cizelovat zvuk? Nebo by ještě tvrdošíjněji plnili funkci psychedelického hřebíku rýpajícího do společnosti, která se pokládá za víceméně zdravou? Jinými slovy: byl by jim Zappův workoholismus a manažerství tak cizí, že by se ještě víc drželi linie svých oblíbených Fugs? Skladatel Klíč, soudě podle Plastic Meat, sází pravděpodobně na to, že by si Hlavsa se Zappou především rozuměli.
Kompozice Plastic Meat je napsaná pro flétnu, fagot, trubku, trombon, smyčcové kvinteto a bicí (malý buben, velký buben a zvony). Přerývaný kontrabasový tón na úplném začátku se patrně odkazuje na instrumentálku Uncle Meat: Main Title Theme, která Zappovo dvojalbum zahajuje, nad ním se ale rozvine téma, které se k Plastikům hlásí stylem i zvukem kabešovské violy.
Po většinu doby se nelze ubránit dojmu, že hrají nejméně dvě kapely najednou, i když na sebe strhává pozornost melodie flétny.
Melodii potom v přímočařejším módu bez krátkých meziher přebírá trubka.
Po návratu motivu violy se rozjede kontrastní část skladby s kvaziminimalistickými smyčci a zappovským střídáním taktů zdůrazněném fagotem. Skladba však stylově tíhne spíš k Plastikům.
Plastic Meat se vrací opět na začátek k viole a ústřední melodii, kterou tentokrát hraje flétna a fagot. Kromě bubnů se ozývají i zvony a vzdechy evokující Zappovo The Torture Never Stops. Skladba narozdíl od mučení v tomto místě končí.
Turné Do Not Disturb neopustilo okres Brno-město: začalo v hotelu Continental provedením Kyvadla času od Zbyňka Vostřáka – připomínka málo hraného skladatele byla sama o sobě skvělá, violoncellové sólo hrál protagonista této Partitury a provedení Josef Klíč. Následující den se série posunula do Hotelu Grand, kde BCO provedl Amnesii od Martina Burlase. Kompozičně i interpretačně to byl hodně silný začátek, který pokračoval v hotelu Barceló skladbou Herzmerz od Michala Wróblewského. Operetní autor Leo Fall se poté dočkal provedení několika svých melodií v úpravě Maria Buzziho, hrálo se v bývalém hotelu Padowetz: hudba jako do meziválečného kabaretu není vůbec špatná, ale provedení postrádalo styl. Pozdravy trúfalým časom od Miroslava Tótha hrál BCO minulý rok jako jednu ze světových premiér již zmíněného koncertu v Divadle Na Orlí, tentokrát se s nimi přesunul do hotelu Grandezza. V šesté části se setkali Mejla s Frankem a sedmá část turné ukončila v hotelu Santon, který navzdory názvu vypůjčenému ze slavkovského bojiště stojí u Brněnské přehrady. Hrály se Organizace od Pavla Zlámala. Na vzniku filmů se scénáristicky a režijně podíleli Anna Babjárová a Martin Svobodník. Celý seriál je stále dostupný na YouTube.
Do Not Disturb playlist: