Dva zvukové zážitky bez amplifikace a hranice zvukové pornografie
Barva zvuku je tím, co na hudbě vnímáme nejbezprostředněji. Dříve než naše vědomí začne přemýšlet o rytmu či melodii, dostaneme mnohem silnější informaci skrze barvu a intenzitu zvuku. Není divu, že leckterá hudba je zajímavá právě pro svůj zvuk. To mi potvrdily dva nedávné koncertní zážitky, které oba spojovala absence mikrofonů a reproduktorů. V rámci zahajovacího koncertu Respect Festivalu se v Paláci Akropolis konal koncert posunující dramaturgické zaměření od tzv. world music k moderní kompozici. V první polovině vystoupil finský hudebník Aki Rissanen s nástrojem Omniwerk, což je cembalo doplněné motorizovanými kolečky rozeznívajícími struny na způsob niněry. Tam amplifikace byla nezbytná, abychom si vychutnali improvizace na motivy renesanční, barokní i moderní hudby. Pak ale mikrofony zmizely a místo nich nastoupily dudy. Dudy skotské a bretaňské rozeznívá v projektu 8 Pipers for Philip Glass Erwan Keravec, jehož dlouhodobým zájmem je zapojování tohoto tradičního nástroje do kontextu soudobé hudby (komponovali pro něj Eliane Radigue i Heiner Goebbels) či freejazzu a volné improvizace. Glassovy skladby Two Pages, Music in Fifths, Music in Contrary Motion a Music in Similar Motion vznikly všechny v roce 1969 a představují jeho verzi minimalismu ohlodaného na kost a soustředěného na drobné proměny melodických motivků hraných v strojově ubíhajícím proudu. Glass je hrával se svou skupinou kombinující elektrické varhany a dechové nástroje s využitím amplifikace jako důležité složky výsledného účinku, jenž se blížil intenzitě rockových koncertů. Keravec a jeho spoluhráči dosáhli stejného účinku i bez zesílení. V úvodní Two Pages se dudáci přidávali postupně a když svůj nástroj rozezněla hráčka na nejvýše znějící, sopraninové dudy, prostor sálu byl zvukem zaplněn zcela hmatatelně. Aby toho nebylo málo, přidali se po chvíli čtyři hráči na bombardy (bretaňská verze hobojů) stojící na balkóně. Jednotlivé kompozice se lišily kombinováním hlasů (jednohlas, protipohyb, paralelní pohyb, dlouhé prodlevy v basu), ale konstantní puls, a především pronikavý zvuk osmice plátkových nástrojů vše slil do jednoho nemilosrdného masivu. Hodinová masáž balancovala na hraně mezi příjemným a iritujícím, tím silnější otisk v paměti zanechala.
Orchestrální vážná hudba se bez amplifikace obejde poměrně často, následující zážitek však rozhodně vyžadoval přímý poslech bez technologických výpomocí. Hudbu Rakušana Georga Friedricha Haase si pražské publikum mohlo užít již několikrát, ve vydatnější míře minulý rok, kdy byl rezidentním skladatelem programu Prague Offspring. Letos se Pražské jaro stalo třetím místem provedení jeho velkolepé kompozice 11 000 strun. Její vznik inspirovala návštěva Petera Paula Kainratha, ředitele souboru Klangforum Wien, v jedné čínské továrně na klavíry, přesněji v její testovací hale, kde do stovky klaviatur bušily stroje. Onen výrobce pak poskytl padesátku pianin, která Haas nechal rozestavět do kruhu kolem publika a naladit tak, že jsou jednotlivé nástroje od sebe odladěné vždy o dva centy, tedy o rozdíl lidským uchem téměř nerozeznatelný. Pokud však takto malinko přeladěných klavírů máme padesát, poskládá se nám podivuhodné zvukové spektrum. V hale Forum Karlín ke klavírům usedla padesátka dobrovolníků, vesměs studentek a studentů, doplněná pětadvaceti členy souboru Klangforum Wien. Roli dirigenta zaujaly obrazovky s ukazateli času a počítačově synchronizované tablety s partiturou. Publikum v sále i na balkonech bylo plné očekávání. První akordy kombinující smyčce, celestu a harfu znějí jak něco od Debussyho, něco přes dvě minuty se přelévají a přebarvují, načež se z hlubin klavírů začne linout hromové bouření, které díky prostorovému rozmístění rozechvívá celý sál. Klastry v přeladěných klavírech vytvářejí zcela neakusticky znějící zvukové iluze a hned od počátku vyvolávají vzpomínky na Ligetiho hudbu v Kubrickově Vesmírné odyseji. Jen je vše díky prostorovému rozprostření a hlasitosti ještě intenzivnější. Klavírní souzvuky se pak postupně proměňují v rejstříky varhan a ve spoustu dalších věcí. Po první čtvrthodině je jasné, že Georg Friedrich Haas je mistrem svého hudebního jazyka, že jej dokázal vycizelovat do formy, jež je posluchačsky vděčná, a přitom detailně propracovaná. Jak ale uplývají další minuty, ukazuje se, že cílem kompozice je právě toto, tedy ohromit posluchače a pak je ohromit ještě jednou a ještě. Zvukové vlny se zdvihají a klesají, vracejí se v proměněných odstínech, ale vždy se stejným efektem. Postupně proplouváme okouzlujícími zahradami témbrového čarování, zvonky, hra smyčcem na činely, víření velkých bubnů, vše ladně a plynule přechází jedno v druhé. Pár posluchačů odchází v průběhu koncertu, někteří vypadají, že jim intenzivní zvuková lázeň nedělá úplně dobře. Většina je ovšem znatelně vtažena. V posledních minutách nasazuje armáda klavíristů rukavice, aby si nerozdrásala klouby při dlouhých a vášnivých glissandech z jednoho kraje klaviatury na druhý. V šedesáté šesté minutě vše doznívá a následuje všeobecné aplaudování interpretům i přítomnému autorovi.
Poté, co odezněly poslední tóny, přemýšlím, jak vyhodnotit to, čím jsme právě propluli. Nepochybně šlo o brilantní ukázku kompozičního řemesla a umění ohromit. Zároveň se nemohu zbavit pocitu, jež ve mně vyvolávají některé nahrávky new age a který by se dal shrnout do hesla „bylo to krásné a bylo toho hodně“. Opakované naplňování a uspokojování posluchačského očekávání jako by bylo hlavním motivem pro vznik díla.
Jinou, možná poněkud neuctivou paralelu nabídl text jednoho z Haasových studentů, který vyšel před časem v New York Times. Zmiňuje v něm, že název skladby může odkazovat k celkovému počtu strun oněch padesáti klavírů, ale také k románu Guillauma Apollinaira z roku 1907. Ten v češtině vyšel pod názvem 11 tisíc prutů aneb Rychtářovy lásky (překlad Aleš Pech, 2000 Concordia) a jedná se o bezuzdnou pornografickou jízdu, v níž žádná deviace nezůstane nevyzkoušena a kde hlavní hrdinové putují od orgie k orgii přes Francii, Rumunsko až na dálný východ během rusko-japonské války. Titulních prutů se dovolává hlavní hrdina při vychloubání se ve věci svých mileneckých schopností: „Nepomiluji-li se s vámi dvacetkrát po sobě, nechť mě ztrestá jedenáct tisíc prutů.“ A ony pruty v rukou japonských vojáků se na konci knihy stanou pro hrdinu také popravčím nástrojem, jemuž kráčí vstříc s hrdě vztyčenou hlavou i údem.
Georg Friedrich Haas v posledních letech otevřeně hovoří o svém zájmu o praktiky označované jako BDSM. Spojovat jeho hudbu s explicitní erotikou jen na základě toho by bylo příliš laciné a u většiny jeho dřívějších kompozic by mě to ani nenapadlo. 11 000 strun ovšem s pornografií dle mého sdílí onu přímočarou snahu o silný zážitek dosahovaný spolehlivě fungujícími cestami a opakovaný až do vyčerpání. Nic to nemění na faktu, že dvakrát naplněná koncertní hala byla očarována. Zároveň se ale díky tomu ukazují hranice podobně velkolepě koncipovaných projektů.