Jak Harriet Padberg hledala průnik textu, hudby a matematiky.
Po staletí se v prostředí církevních institucí rozvíjela nová hudba, kláštery a chrámy umožňovaly skladatelům rozvíjení nových technik a zvuků. Až ve dvacátém století se situace proměnila a katolická církev se změnila v ochránkyni starých forem, kde většinou dominují mrtví mistři, či jejich živí napodobovatelé. Když v polovině 50. let Karlheinz Stockhausen pojal myšlenku na čistě elektronickou kompozici pro chrám sv. Petra v Kolíně nad Rýnem, tamní arcibiskup údajně prohlásil, že reproduktory do kostela nepatří. Skladba Gesang der Jünglinge si tak premiéru odbyla v sále kolínského rozhlasu. Necelých deset let po této premiéře vzniklo ovšem dílo, které alespoň symbolicky katolickou církev s progresivním přístupem k hudbě opět propojilo.
Harriet Padberg se narodila roku 1922 v americkém Saint Louis. Po studiích hudby se stala řádovou sestrou v náboženské společnosti Society of the Sacred Heart of Jesus založené původně ve Francii, ale velmi vlivné ve Spojených státech na poli vzdělávání i sociální práce. Druhou její vášní vedle hudby byla matematika a v této oblasti se rovněž začala vzdělávat. A právě její disertace obhájená roku 1964 na Saint Louis University je v jistém smyslu pozapomenutým revolučním počinem v oblasti, jíž se dnes běžně říká umělá inteligence.
V oblasti využití počítačů v hudební kompozici se vývoj rozjel již v 50. letech dvacátého století. Ve své sérii textů pro HIS Voice se tomuto fenoménu z různých stran věnoval Daniel Kvak, připomeňme tak jen, že za klíčové dílo bývá považována Illiac Suite for String Quartet, kterou Lejaren Hiller a Leonard Issacson nechali vzniknout na počítači ILLIAC I roku 1957. Právě Hiller vedl v následujících letech s Harriet Padberg korespondenci a zmiňuje ji krátce i ve svém spise The Computer and Music z roku 1970.
Disertace Harriet Padberg nese název Computer-Composed Canon and Free-Fugue a velká část jejího textu je tvořena počítačovým kódem a jeho vysvětlováním. Od Hillera a dalších raných experimentátorů s počítačovým generováním hudby se její přístup liší a je v jistém ohledu bližší dnešním, stále populárnějším generátorům. Zatímco její předchůdci pracovali s čistě číselnými parametry, na jejichž základě byla hudba generována, Padberg zajímal vztah mezi textem a sekvencemi tónů. Inspiraci si vzala z Nedokončené fugy J. S. Bacha z cyklu Umění fugy, v níž je do not zakódováno jméno B-A-C-H. Ve své disertaci pak odkazuje na další evropské skladatele, kteří takto do hudby ukrývali svá i cizí jména, ať již šlo o Weberna či Schumanna. Ve své práci vytvořila sytém propojující písmena abecedy s jednotlivými tóny a dále z kombinací souhlásek a samohlásek vyvozující rytmické vztahy. Podle toho, kolikrát se písmeno opakuje ve frázi, je navíc určena jeho transpozice do různých oktáv. Aby propojení tónů s písmeny lépe zapadalo dohromady, zvolila tónový systém rozdělený na dvacet čtyři stupňů a došla tak k hudbě mikrotonální. S využitím programovacího jazyka FORTRAN pak vytvořila několik kompozic, v nichž se potkal odkaz barokní polyfonie s vlivem dodekafonických a seriálních kompozic, které v té době na amerických univerzitách našly řady významných zastánců, např. v Miltonu Babbitovi a dalších.
Systém, který Harriet Padberg vytvořila, umožňoval generování hudby z textů, v podstatě obdobu dnešních obrazových či zvukových generátorů, jako jsou Stable Diffusion či SUNO. Vztah mezi textem a hudbou je v jejím případě samozřejmě jiný, ale zájem o převod mezi verbální a hudební komunikací tu již je nastolen. A na rozdíl od převážně technicistních motivací svých předchůdců neopomíjela tvůrkyně rozměr duchovní. Ve své disertaci uvádí výběr textových ukázek, které využila coby vstupy pro generování hudby. Najdeme tu věty z Chaucerových Canterburských povídek, Shakespearova Kupce benátského, papežskou epištolu, fragmenty básní od Eliota i Tennysona, slavné Kennedyho zvolání „Neptej se, co může udělat tvá země pro tebe…“ a také začátek modlitby Otče náš.
V závěru disertace se také Padberg zamýšlí nad smyslem svého snažení. Uvědomovala si jasně, že hudba takto vygenerovaná není posluchačsky vstřícná a že může působit chladně a odtažitě. Viděla však budoucnost optimisticky: „Jak hudba, tak matematika mají schopnost objevovat a vytvářet řád nebo odrážet řád, hudba v konkrétním zvuku, matematika konceptuálním způsobem. V důsledku toho není nelogické se skrze řád nalezený v matematickém myšlení dívat k umělecké tvorbě. Lepší porozumění prvnímu z nich může vést k hlubšímu porozumění druhému. Zdá se tedy, že hudba komponovaná počítačem nabízí jedinečný přínos pro dvacáté století. Jejím prostřednictvím je umožněn vznik skladby, v níž se forma a obsah mohou shodovat. Možná, že dvacáté století je blíže, než si myslíme, k okamžiku, který si představoval Platón, „když všechny snahy dosáhnou bodu vzájemného spojení a souvislosti a začnou být považovány za jeden celek.“
Myšlenky, nimiž Harriet Padberg přišla, ve své době nezarezonovaly a její hudební výstupy byly odbyty jako „nepříliš zajímavé, protože jde o hudbu příliš překvapivou, příliš nahodilou, příliš nepředvídatelnou“. Ke zvukové realizaci svých algoritmů použila počítače firmy IBM, nejprve model 1620 a následně pokročilejší 7072. Ty však záhy zastaraly, takže na rekonstrukce či pořízení nahrávek nedošlo. Ona sama přesunula pozornost k muzikoterapii a práci s mládeží, čemuž se věnovala až do své smrti v roce 2014. Teprve v poslední době si její práce všimli badatelé na poli umělé inteligence a ti převedli její program do jazyka python. Tuto verzi si můžete stáhnout a vyzkoušet si, jak myšlenky Harriet Padberg fungují na textu dle vaší volby.
https://github.com/bgenchel/PyPadberg
Jak znělo mikrotonální ladění, jež pro svou tvorbu vymyslela, si můžete poslechnout zde.
Autor je pracovníkem Etnologického ústavu AV ČR.