Jak znějí ohlasy rituální hudby v současné litevské kompozici, elektronice a improvizaci?
„V Americe a západní Evropě se nedávno lidé pokoušeli znovu vytvořit rituální podmínky, za nichž může být spontánní communitas, řekněme, vyvolána. Beatnici a hippies se pomocí eklektického a synkretického užívání symbolů a liturgických činů vybraných z repertoáru mnoha náboženství a „mysl rozšiřujících“ drog, „rockové“ hudby a blikajících světel snaží navázat mezi sebou „absolutní“ spojení. Doufají a věří, že tak budou schopni jeden k druhému proniknout prostřednictvím „derèglement ordonné de tous les sens” v něžné, tiché, uvědomělé vzájemnosti a ve vší konkrétnosti. Druh communitas, o nějž usilují kmenové společnosti ve svých rituálech a hippies ve svých „happeninzích“ není příjemná a bezpracná družnost, jež denně vzniká mezi přáteli, spolupracovníky a kolegy. Hledají proměňující prožitek, který jde ke kořenům bytosti každého člověka a v těchto kořenech nachází něco hluboce společného a sdíleného.“ (Turner 1969, česky 2004, s. 135)
Takto popisuje Victor Turner v jednom ze základních antropologických děl, The Ritual Process: Structure and Anti-Structure (česky vyšlo jako Průběh rituálu), snahy tehdejší mladé generace na Západě o dosažení stavu, který je přítomný v rituálech různých kultur na celém světě. Ve své práci Turner, jehož hlavní výzkumnou oblastí byla africká Zambie, popisuje communitas jako stav, kdy se všichni zúčastnění stávají součástí společenství nespoutaného společenskými konvencemi a strukturami, stavu jednoty. Nastává to v takzvané liminární fázi rituálu, v okamžiku, kdy je člověk skrze rituál vytržen z běžných vazeb ke světu a společnosti a nachází se takříkajíc na prahu (latinsky limen), tedy „ani tady, ani tam.“ A hudba, jak Turner zmiňuje, dosažení takovýchto stavů často napomáhá.
Proč takový obsáhlý úvod? Litevské Hudební informační středisko před nedávnem vydalo kompilaci Between Music and Ritual, na níž najdeme sedm děl současných litevských skladatelek a skladatelů, která podle kurátora kompilace spojují jisté rituální kvality. Pro českého či moravského posluchače je to tím zajímavější, že oním kurátorem není nikdo jiný než Vítězslav Mikeš, někdejší redaktor našeho časopisu, současný dramaturg Filharmonie Brno a neúnavný propagátor pobaltské a především litevské kultury, za což byl v roce 2018 odměněn řádem od litevské prezidentky. (Více o jeho aktivitách v našem starším rozhovoru.) Coby člověk z venku a zároveň znalec scény tak byl pověřen sestavením kompilace, v jejímž doprovodném textu píše spíše v náznacích o rituálních kvalitách současné litevské hudby. Podívejme se trochu blíže na to, jak nás poslech jednotlivých děl může dostat do stavu vytržení z běžných životů.
U úvodní položky je souvislost zřejmá. Bronius Kutavičius se v řadě svých děl obrací k pohanské minulosti Litvy a čerpá z obřadních prvků dosud dochovaných v tamní lidové hudbě. Dvoudílné oratorium Z kamene Jatvěhů (1983) odkazuje ke kmeni, který žil v Pobaltí do 13. století a zanechal po sobě jen několik slov. Ta jsou základem první části skladby, jejíž osou je rytmus vyťukávaný kameny. Na něj se nabalují výkřiky a zvuky různých lidových nástrojů – pastýřských trub, vrbových píšťalek nebo citery kanklés. Druhá část vychází z lidové písně, z níž je vybudován hypnotický a uklidňující mnohohlas. Jeho kořeny můžeme hledat v tradiční litevské formě lidového zpěvu zvané sutartinés, což je druh vícehlasu vytvářející zdánlivě nekonečné propletené linie, jakýsi folklorní minimalismus. Více se o této hudbě můžete dozvědět zde.
Vytržení z běžného vnímání skrze hudbu, jež působí jako neustávající proud, může poskytnout i kompozice The Colour of Water (2017) od skladatelky Justė Janulytė. Sólový saxofon se v ní setkává s komorním orchestrem, aby vytvořili jakousi paralelu k vodě, která nemá vlastní barvu, ale odráží vše kolem sebe i pod sebou. Namísto ostrých rytmů tu je jemnější pulzace vibrata, přelévání akordů a zvukových odstínů, přičemž účinek je neméně silný. Podobnou cestu skrze zvuky z jiného světa volí i Antanas Jasenka, jenž stvořil nahrávku Cinematic přímo pro tuto kompilaci. Zvukové prostředky jsou ovšem kontrastní. Zasněné akordy a melodické fragmenty elektrického piana jsou omotány vesmírnými elektronickými zvuky a ozvěnami, přičemž celková estetika trochu připomíná psychedelii šedesátých let, tedy onu scénu zmiňovanou Turnerem v úvodním citátu.
Hudba coby součást rituálu bývá nepřekvapivě spojována s minimalismem, jak ho od 60. let formovali američtí skladatelé jako Terry Riley nebo Steve Reich. Zde má k jejich repetitivnosti a pozvolným proměnám nejblíže Dominykas Digimas a jeho as it came into my little attic (2019). Nezastavitelný proud rozložených klavírních akordů pod prsty Marty Finkelštein je podkladem pro čtení z deníku Jonase Mekase, litevského, ve Spojených státech působícího průkopníka experimentálního filmu. Vzpomínka, kterou předčítá Yiorgis Sakellariou, se týká komplikovaného vztahu k hudbě ve filmařově dětství.
Další tři položky v kolekci ukazují vazbu mezi hudbou, zvuky a rituálem z jiného úhlu. Zatímco transovní rytmy nebo zvukové kontinuum mají účastníkům pomoci dosáhnout onoho liminárního stavu „mezi světy“, zde jako bychom slyšeli ty, kdo již práh překročili a dosáhli změněných stavů vědomí. Všechny tři také spojuje pozornost k jazyku a lidskému hlasu jako možnému zdroji magie. Justina Repečkaitė našla pro svou kompozici Designation and Expulsion podklady v textech lidového léčitelství a bylinkářství, které rozložila na fonémy v podání mužského a ženského hlasu doprovázeného perkusemi. KNUS (2020) s podtitulem hudba pro sluchátka stojí na hraně mezi kompozicí a improvizací. Tvůrci jsou Jūra Elena Šedytė (hlas) a Simonas Nekrošius (nástroje vlastní výroby) a výsledek jejich interakce připomíná reportáž z místa, kde právě spiritistické médium komunikuje se zásvětím. I závěrečnou nahrávku bude nejlépe poslouchat ve sluchátkách. Hlavní roli ve Whispered January (2019), již vytvořili Arturas Bumšteinas a Viktorija Damarell, má hlas ve své nejintimnější poloze – šepotu, zatímco zvuky těžko identifikovatelného původu jen dokreslují, o čem je řeč. Text pochází z knihy Roberta Filliou, filmaře, básníke a sochaře, Whispered Art History z roku 1963. Popisuje zde onen slavný okamžik, kdy před milionem let kdosi upustil suchou houbu do nádoby s vodou a dal tím vzniknout umění.
Současná doba společným rituálům nepřeje. Naštěstí zbývá hudba, skrze niž si můžeme příslušné stavy navodit alespoň ve vlastní hlavě a tím se symbolicky napojit na ostatní tam venku.
Více o kompilaci Between Music and Ritual si můžete přečíst na stránkách litevského Hudebního informačního střediska. Ukázky si můžete poslechnout v pořadu Kardiostimulátor na Rádiu 1.