- Inzerce -

Zkouška sirén: Osamělé dítě

Claude Vivier a jeho vynalezený jazyk

Na letošní Mezinárodní den žen, tedy 8. března, se v budově hamburské Elbphilharmonie konal koncert London Symphony Orchestra pod taktovkou Barbary Hannigan. Večer otevřela část z Bachova Umění fugy v úpravě Luciana Beria následovaná Bergovým Houslovým koncertem a Haydnovou Smuteční symfonií. Závěr koncertu patřil kompozici pro soprán a komorní orchestr Lonely Child a vokálně-hereckou sólistkou byla Aphrodite Patoulidou. Autor skladby, Kanaďan Claude Vivier zároveň onoho večera měl neveselé výročí. Právě o čtyřicet let dříve, 8. března 1983, byl nalezen mrtev v jednom pařížském bytě.

Narodil se v Montrealu 14. dubna 1948 neznámým rodičům, přesné datum i místo narození jsou ovšem nejisté, protože novorozeně záhy, snad ještě týž den, putovalo do sirotčince. Dvouletého Clauda adoptovala nepříliš bohatá katolická rodina Vivierových, v níž zažil sexuální zneužití od strýce. Později nastoupil do katolické internátní školy a kontakty s adoptivními rodiči ukončil. V osmnácti letech přiznal svou homosexuální orientaci, což vedlo k vyloučení ze školy. Během studií jej vedle hudby zaujalo studium latiny a řečtiny. I později se rád a snadno učil novým jazykům včetně balijštiny, významně ho ovlivnily cesty po Asii během 70. let. A snad právě zde jsou kořeny důležité složky jeho tvorby.

Claude Vivier bývá obvykle spojován s termínem „spektrální hudba“ (o ní psal detailněji Miroslav Pudlák), ovlivnilo jej i studium mimoevropských kultur, především indonéského gamelanu a hudby japonské. Vedle kreativní práce se zvukovými barvami a využívání akustických zákonitostí je to ovšem právě zájem o jazyk, co se táhne jako spojující vlákno Vivierovou hudbou. A vedle řečí skutečných to je také experimentování s jazykem, který si sám vytvořil.

Již jeho první vokální dílo, Ojikawa, které Vivier napsal ještě jako konzervatorista roku 1968, pracuje s imaginárním jazykem a tento fenomén alespoň v nějaké míře najdeme ve všech jeho vokálních skladbách. Ve většině jeho kompozic se jazyk vynalezený mísí s texty v jazycích běžných. Výjimkou je Bouchara (1981) pro soprán a komorní orchestr, v níž najdeme jen tři „skutečná“ slova, konkrétně vlastní jména Dino, Marco a Buchara. Ta odkazují k Dino Olivierimu, dirigentovi, jemuž je skladba věnována, Marco Polovi, jímž byl Vivier celoživotně fascinován, a k městu Buchara, významnému bodu na takzvané Hedvábné stezce na území dnešního Uzbekistánu.

La-i nou ka rè sho no yo da go mi mi pe sa ko

Rè Bouchara yo lei Bouchara lei

do mi do rè do dè ka la ma no djè ro djè

ka yo to ro pi lè ka Rè nou Rè

Byť je Vivierův vymyšlený jazyk občas spojován s hudebními obrazy vzdálených zemí, nejde o orientalistické pošklebování se cizosti, jaké můžeme najít v lidové tvořivosti. Vznik a sytém Vivierova „langue inventée“ rozebral před několika lety muzikolog a skladatel Bryan Christian, který ukázal, že Vivier kombinoval surrealistickou techniku „automatického psaní“ s chápáním jazyka jako systému s určitými pravidly, že pro něj byla řeč stejně tak zvukomalebným prostředkem i zdrojem struktury. (Bryan Christian: Automatic Writing And Grammelot In Claude Vivier’s “Langue Inventée” Tempo, Vol. 68, No. 270, s. 15-30).

Přechody mezi vynalezeným a skutečným jazykem jsou ve Vivierově hudbě často plynulé. Ve skladbě Zipangu (1980) se titulní slovo, původně historické čínské jméno pro Japonsko, rozpadá do slabik a vynalezených novotvarů.

„Zi pan pan pan gu gu Zipangu pan pan pan gu Zipangu Zipangu yosh pan gu gu gu Zipangu yo“

V již zmíněné kompozici Lonely Child (1980) najdeme pasáže, které znějí jako něžná ukolébavka, od nichž se sólistka vydává do krajů neznámých významů. Viviera můžeme vidět jako titulní osamělé dítě, které si musí ukolébavky zpívat či alespoň představovat samo a které se skrze jazyk srozumitelný jen jemu vydává pryč z nepřátelského světa.

„Dadodi yo rrr-zu-i yo a-e-i dage dage da è-i-ou dage dage ou-a-è dagè dadoudè dagè dagè dagè“

Osmého března 1983 se měl Vivier účastnit debaty o quebecké hudbě společně s belgickým muzikologem Harrym Halbreichem (jinak též expertem na hudbu Bohuslava Martinů). Když se v domluvený čas neobjevil a nebyl nikde k nalezení, pronikla do bytu policie a našla mrtvého se stopami po noži i dušení. Vrah byl brzy dopaden a ukázalo se, že měl krátce před tím na svědomí smrt dvou dalších homosexuálů.

Po skladatelově smrti byla v jeho pozůstalosti objevena partitura jeho poslední skladby Glaubst du an die Unsterblichkeit der Seele pro vypravěče, sbor, syntezátory, bicí a elektroniku. Navzdory srozumitelnému a sugestivnímu názvu pracuje i tato kompozice s texty v jazyce vynalezeném skladatelem. Ten se opět prolíná s textem běžným, francouzsko-německo-anglickým, v tomto případě až podezřele odrážejícím skutečné události, kdy již o několik týdnů dříve byl Vivier napaden mužem, s nímž se seznámil v baru:

„Tehdy se můj zrak v náhodném pohybu zastavil na mladém muži se zvláštním a ohromujícím magnetismem. Nemohl jsem si pomoct a dlouho jsem na něj hleděl. Nemohl jsem od toho mladíka odtrhnout oči. Zdálo se mi, jako by se přede mnou ocitl na celou věčnost. Tehdy ke mně promluvil. Řekl: “Tohle metro je docela nuda, co?” Nevěděl jsem, co odpovědět, a řekl jsem, téměř v rozpacích, že jsem měl oči vykulené: “Ano, docela.” Mladík si tedy zcela přirozeně přisedl vedle mě a řekl: “Jmenuji se Harry.” Odpověděl jsem, že se jmenuji Claude. Pak, aniž by se jakkoli jinak představil, vytáhl z tmavého černého saka dýku, pravděpodobně koupenou v Paříži, a vrazil mi ji do srdce.“

A jako komentář k popisovanému setkání zpívá tenor: „na ko yesh mè fa yeu so ma / tiet ke no ro si / na yo chie“.

Vynalézání nových jazyků a jejich využívání v hudbě či na pomezí hudby a poezie má dlouhou historii. Nová slova do svých kompozic vymýšlela Hildegarda von Bingen, dadaisté, hravě k jazyku přistupoval György Ligeti ve svých Aventures. Na Vivierově přístupu je ale jedinečné, jak jazyk využívá coby můstek mezi světy. V jeden okamžik jsme ve voze pařížského metra, abychom pak plynule přešli do neznámého světa imaginace. Vivierův vynalezený jazyk má svou vnitřní logiku, přesto jej nelze přeložit a možná právě díky tomu dokáže nejlépe popsat ty části lidské zkušenosti, které se vzpírají racionálnímu pochopení.