Martin Nitsche a filozofie skrze sluchátka
Sluchátka jsou již pár dekád nepominutelnou součástí naší zvukové zkušenosti. Čím menší jsou jejich rozměry, tím jsou všudypřítomnější. I mne provázely po mnoho let téměř denně, ať již do nich proudila hudba z telefonu, dříve z discmana a ještě dávněji z kazetového walkmana. Byť mi sluchátka sloužila především k tomu, abych si hudbu užíval nerušen okolním světem, ten svět si do nich a skrze ně nacházel cestu různými způsoby. U starších, hůře izolovaných modelů se při jízdě tramvají stalo elektromagnetické pole slyšitelnou složkou hudby a stejně tak při nástupu mobilů se ve sluchátkách hlásil příchozí hovor výhružným pobzikáváním pár vteřin před tím, než telefon zazvonil. Kromě toho samozřejmě zvuky venkovního světa pronikaly v různé míře dovnitř a smíchaly se s hudbou – občas tak dobře, až jsem věřil, že do ní patří. Díky sluchátkům se okolní svět stal doprovodným vizuálem k mému poslechu, takže ona představa o uzavření se před světem byla dále narušena. Když jsem narazil v knihkupectví na drobný svazek, jehož první kapitola nese název Sluchátková zkušenost, můj zájem byl pochopitelně probuzen. Ona kapitola je případovou studií, v níž se díváme na ještě ne zcela probuzeného člověka cestujícího ráno do práce, běžícího odpoledne parkem, večer uklízejícího nádobí do myčky a usínajícího při sledování seriálu v počítači. Ve všech případech sluchátka vytvářejí hranice soukromého prostoru, který ale zároveň ovlivňuje vnímání toho, co je za nimi.
„Sono-fenomenologie je fenomenologie fenomenologie,“ prohlašuje Martin Nitsche, jenž je tvůrcem onoho novotvaru a autorem stejnojmenné knihy, která vyšla počátkem tohoto roku v nakladatelství Karolinum. Nese podtitul „O tom, co se fenomenologie může naučit popisem zvukových prostředí“ a ona kapitola o zakoušení světa s nasazenými sluchátky v ní slouží coby odrazový můstek k důkladnému zamýšlení nad povahou našeho vnímání. Autor, jinak pracovník Filozofického ústav Akademie věd, vychází z fenomenologie, což je proud filozofie založený ve své moderní podobě prostějovským rodákem Edmundem Husserlem. Pro filozofické laiky (tedy i pro mne) lze shrnout, že fenomenologii zajímá, jak se věci projevují v našem vědomí a vnímání.
Jedním z autorů, k nimž se Martin Nitsche odkazuje, je japonský muzikolog Shuhei Hosokawa. Ten v roce 1984, tedy jen pár let po uvedení technologické novinky na trh, napsal studii The walkman effect (vyšlo v časopise Popular Music, Vol. 4, s. 165-180). Hosokawa se rozhodl jít proti dobovému trendu pohoršení nad posluchačstvem izolovaným do sluchátek a snažil se tento způsob vnímání pochopit. Hledal způsob, jímž se autonomní prostor posluchačovy hlavy propojuje s vnějším prostorem, v němž se tato hlava přesouvá. Hosokawa si všímá toho, že s při pohledu na člověka kráčejícího kolem nás s walkmanem víme jistě, že dotyční cosi poslouchají, ale netušíme, co to je. Jako by nasazením sluchátek dávali najevo, že mají tajemství, o něž se ale nepodělí. Takže sluchátka ovlivňují vnímání nejen toho, kdo je má na hlavě, ale také lidi v okolí.
Pro Nitscheho je zvuk zajímavý dvojmo. Zaprvé to je jedna kategorie oněch věcí, fenoménů, které nás obklopují a které naše vědomí zpracovává. Zadruhé je zvuk svou specifičností problémem, díky němuž lze lépe prozkoumat obecnější rovinu lidského vnímání a myšlení – proto ona „fenomenologie fenomenologie“. Nitsche tvrdí, že „fenomenologie se může od zvuku učit,“ nebo že „zvuky se chovají fenomenologicky“, tedy že metodologické problémy spojené se zvukem mohou posunout fenomenologii jako celek. Popisuje, jak se od vnímání zvuků dostáváme ke komplexnějšímu vnímání svého prostředí.
Jedním ze základních nástrojů fenomenologie je takzvaná redukce, kdy si máme vnímaný objekt takzvaně vyzávorkovat, tedy odříznout od něj všechny naše předsudky a vnímat jej pokud možno tak, jak se nám právě teď jeví. Nitschemu se fenomenologická redukce pěkně propojuje s redukcí akusmatickou, tedy chápáním zvuku jako objektu odděleného od jeho zdroje. S tímto pojmem přišel Pierre Schaeffer, zakladatel musique concrète inspirován údajnou metodou pythagorejců, kteří naslouchali svému učiteli hovořícímu zpoza plenty, aby je nerozptyloval pohled na něj. Říkali si akousmatikoi. Na Schaeffera navazuje Schafer, tedy R. Murray Schafer, průkopník pojmu soundscape a oboru, jemuž se dnes říká ekomuzikologie. Skrze jejich myšlenky nás kniha vede k zájmu o vnímání zvuků ne jako izolovaných objektů, ale jako prostředí, skrze něž se pohybujeme, ať již se sluchátky, nebo bez nich. Sleduje se zde fenomén označovaný jako vrstvení, tedy proces, v němž se do vnímání zvuků propisují naše očekávání, psychické stavy, paměť, aktivita, jíž se aktuálně věnujeme, místo, kde se nacházíme. Nitsche se v rozhovoru pro Filozofický podcast přiznává k potřebě vytvářet nové termíny, pracuje také s pojmem sonické ekvilibrium. Tím označuje vztah mezi námi a zvuky, jež vnímáme. Tím, že zvuky prožíváme, si uvědomujeme sami sebe v něčem jiném. Sono-fenomenologie nepředstavuje snadné čtení a netroufám si říci, že jsem si byl schopen udělat v autorových myšlenkách definitivní jasno. Jde o důkladnou filozofickou práci, k jejímuž dobrému pochopení budete potřebovat si často dohledávat jména a pojmy. A také se do ní začítat opakovaně. Dobrým autorským tahem je závěr v podobě sono-fenomenologického jedenáctera, tedy bodového shrnutí. To má sice rovněž daleko k popularizačnímu jazyku, ale lze se nad ním lépe soustředit na jednotlivé argumentační kroky. A konečně nejlepším shrnutím fascinující publikace jsou její úvodní slova: „Zpět ke zvukům samým!“
Martin Nitsche: Sono-fenomenologie. O tom, co se fenomenologie může naučit popisem zvukových prostředí.
Nakladatelství Karolinum, 2025