Kdo má nárok na reggae a tibetské mísy?
Restaurace a kulturní centrum Brasserie Lorraine ve švýcarském Bernu má již více než čtyřicetiletou tradici. V pondělí 18. července se tam konal koncert, na němž za původně plánovanou kapelu zaskočila narychlo domluvená náhrada v podobě místní skupiny Lauwarm. Její styl je výrazně ovlivněn jamajským reggae, někteří členové mají na hlavě dredy nebo nosí oblečení inspirované Afrikou. Po začátku koncertu za pořadateli přišlo údajně několik diváků, kteří vyjádřili svou nespokojenost s tím, že hudbu spojovanou s černošskou kulturou hrají běloši, kteří si zároveň přivlastňují její vizuální prvky v podobě účesů a oblečení. Koncert byl předčasně ukončen, pořadatelé se na svých stránkách omluvili za „kulturní necitlivost“ a oznámili, že 19. srpna uspořádají veřejnou debatu na téma „kulturní apropriace“. A kanóny kulturních válek byly naládovány. Ve většině médií včetně některých českých se opakuje stručný popis události spojený s konstatováním, že „aktivisté“ si vynutili ukončení koncertu. A tady začínají otázky. Jakkoliv jsem se snažil pátrat, nikdo se k oněm stížnostem, jež vedly k ukončení produkce, nehlásí. Podle vyjádření kapely proti němu dokonce přímo na místě většina diváků protestovala. Pořadatelé se vyjadřují mlhavě a na sociálních sítích vypnuli diskuzi. Šlo o nějakého obzvláště úporného potížistu, který je k rozhodnutí dotlačil? Rozhodli se sami, že jim prezentace Lauwarm vadí? Nevíme a kdo ví, zda se to dozvíme při slibované diskuzi.
Ať již za tím byl kdokoliv, jde o podobně bizarní a nesmyslné rozhodnutí, jako když skladatelce Mary Jane Leach pořadatelé zrušili koncert, protože při přednášce o hudbě Julia Eastmana vyslovila názvy jeho skladeb obsahujících slovo „nigger“. Více o případu jsem psal minulý rok.
Tvrdit, že někdo nesmí hrát hudbu určitého žánru, protože nepochází z kultury s daným žánrem spojené, je nesmysl. Většina hudby, která nás obklopuje, je produktem mezikulturního míchání. Česká dechovka se hraje na nástroje, jež do Evropy doputovaly s armádou osmanské říše, cimbál na Moravu přišel z Číny. Reggae se zrodilo spojením jamajského hudebního stylu zvaného mento s rockem importovaným z USA a ten zase vzešel z mixu černošské hudby a bílého country. V případě Lauwarm pak houpavé jamajské rytmy získávají nový rozměr díky zpěvu v bernském dialektu.
Pokud by šlo „jen“ o hudbu, bylo by vše možná jednodušší. Hudba ale nikdy nejsou jen tóny, patří k ní společenský kontext, v němž ony tóny znějí. A proto má smysl se přeci jen nad oním nepěkným souslovím „kulturní apropriace“ zamyslet. Dnes se ozývá stále častěji, nejde ale o novou myšlenku. Jednou z prvních vlaštovek v tomto směru byl příspěvek britského umělce a teoretika Kennetha Coutts-Smithe na kongresu Mezinárodní asociace výtvarných kritiků v roce 1976. Text nazvaný „Some General Observations on the Concept of Cultural Colonialism“ je důkladnou procházkou dějinami umění, během níž se ukazuje, jak se s ekonomickou a politickou dominancí západního světa zrodil pohled, podle kterého je kultura celého světa chápána jako bufet, z něhož si lze libovolné prvky vyzobávat bez ohledu na jejich původní kontext nebo funkci. Coutts-Smith nevolá po zákazu přebírání inspirace z jiných kultur, ale tvrdí, že je třeba si nad ním přinejmenším klást jisté otázky. Je v pořádku, že si společnost kolonizující bere artefakty společnosti kolonizované a zkrášluje si jimi své domy? Je v pořádku, že se evropská avantgarda inspirovala uměním „primitivních národů“? V hudbě, kde historicky vzájemné přelévání vlivů ze strany na stranu fungovalo vždy, je odpovídání na takovéto otázky pochopitelně složité. Současná kultura, zvláště ta s předponou pop- pak navíc obvykle kladně hodnotí jakékoliv spojování kontrastů a fúze nesourodostí.
Není nikterak těžké se na nějaké otravné tázání zcela vykašlat. Případy, jako je ten z Bernu, jsou vzácné, a nezdá se, že by hrozila vlna prosazující „pro bílé pouze Mozarta.“ Pokud člověku tázání připadá smysluplné, nabízí se dostatek nuancí, aniž by bylo nutné stát se kulturním inkvizitorem. Jeden domácí a jeden mezinárodní příklad pro ilustraci:
Populární houslista Pavel Šporcl natočil v letech 2008 a 2014 dvě alba s romskými hudebníky a s repertoárem z části vycházejícím z romské hudby, zčásti z populárních melodií podaných „v cikánském stylu“. Tento termín odkazuje k vinárenským kapelám populárním od konce 19. století a mezi majoritou často chápaným jako „ta pravá“ romská hudba. Šporcl, stejně jako někteří recenzenti toto sousloví používají a zjevně nevadil ani redaktorce webu Romea, která s interpretem vedla rozhovor. V něm se objevují klišé, která Šporclův projekt posiluje. Romové jsou prezentování jako skupina disponující mimořádnou hudebností, která je odlišuje od ostatních. Jejich hudebnost je navíc „spontánní a vášnivá.“ Když chce neromský hudebník získat tyto kvality pro sebe, vypůjčí si romskou cimbálovku a snaží se napodobit příslušný výraz. To vše se pak kondenzuje v televizní provedení písně z filmu, jenž stereotypní vidění Romů posílil na mnoho generací. Mimochodem s hudbou od neromského skladatele. Je to kýč? Jistě. Je to apropriace menšinové kultury ze strany většiny, která kromě muzikality Romům pozitivní charakteristiky nepřiznává? Bezpochyby. Mělo by se to zakázat? Ne. Je na tom něco pozitivního? Muzikanti z Romano Stilo si (doufejme) spravedlivě vydělali a Šporclovo publikum si dopřálo pocit, že přece není rasistické, když si dokáže u takovéto hudby dupat do rytmu.
Tak jako se romských hudebníků drží nálepka spontánnosti a emocionality, spojuje se s asijskými kulturami očekávání „duchovního rozměru.“ Jeho zvukovým symbolem se staly tibetské mísy, které v nejrůznějších velikostech můžete pořídit v obchodech s esoterickou výzbrojí, většinou doplněné slovy o „tradičních meditačních pomůckách, které se používají už tisíce let“, tajemství slitin a harmonizování čaker pomocí jejich vibrací. Ve skutečnosti nejsou doklady o tom, že by někdy v historii byly tyto předměty používány jinak než jako nádobí. Až někdy v průběhu 20. století, kdy cestovatelé ze Západu začali v Indii, Nepálu a Tibetu hledat své osvícení, došlo k přerodu z kuchyňského na duchovně-hudební objekt a prodejní artikl. Někteří antropologové se pokusili tento příběh zrekonstruovat, ovšem stále zůstává mnoho neznámých. Nejspíš si zájmu cestovatelů všimli někteří šikovní obchodníci v Nepálu a severní Indii a sami začali duchovní omáčku šířit. Pravděpodobně první nahrávku, na níž tibetské mísy znějí, natočila newageová dvojice Henry Wolff & Nancy Hennings v roce 1971.
Může vypadat paradoxně, že ve Spojených státech i jinde na Západě dnes prodávají kovové mísy sami Tibeťané a nijak svým zákazníkům nerozmlouvají představy o jejich duchovním významu či léčivých účincích. Můžeme to ale chápat jako strategii využití stereotypů ve svůj prospěch v situaci, kdy tibetští uprchlíci mají omezené možnosti výdělku. Touha bohatých bělochů po symbolu tisícileté duchovní tradice, jakkoliv fiktivním, pak může být aspoň trochu užitečná.
Bude zajímavé sledovat, zda se kauza Lauwarm nějak vyvine. Neméně zajímavé ale je přemýšlet o tom, jak se do vzájemného ovlivňování hudebních kultur promítají mocenské vztahy mezi nimi.