Zkouška sirén – Tár

  

Hudba na hraně mezi ústředním tématem a kulisou k vzestupu a pádu

Filmů, v nichž by hrála ústřední roli vážná hudba a které by zároveň měly mainstreamové ambice, není mnoho. Po Formanově Amadeovi v 80. letech to byla třeba Záře Scotta Hickse v dekádě následující a snad sem můžeme zařadit aktuální snímek Il Boemo Petra Václava. Pozornost světových médií teď ovšem poutá režisér Todd Field s filmem Tár, jenž od své zářijové premiéry již sklidil řádku festivalových ocenění a o němž se mluví jako o horkém kandidátovi na Oscary. Do českých kin přijde film v brzké době; následující text snad neprozradí nic, co by divákům zmenšilo budoucí zážitek.

Hlavní hrdinkou je Lydia Tár a hned v úvodu je nám předložen dlouhý seznam jejích úspěchů v roli skladatelky i dirigentky. Spíše mimochodem se také dozvíme o jejích zkušenostech s etnomuzikolgickým výzkumem v Amazonii. Lydia je něco jako rocková superstar přesazená do vážnohudebního prostředí. Létá soukromými tryskáči po světě, věnuje se nadacím na podporu dirigentek, vydává memoáry a do toho se svou manželkou vychovává dceru. Je představena jako génius s nemalou dávkou arogance, manipulátorství i přecitlivělosti. Film začíná v momentě, kdy jako první žena v čele Berlínské filharmonie stojí na vrcholu kariéry, který má symbolicky korunovat kompletní nahrávkou symfonií Gustava Mahlera. Už chybí jen ta pátá. Postupně se začínají odhalovat skrytá a temnější zákoutí hrdinčina života a ukáže se, jak rychlá dokáže být cesta z vrcholu do propasti.

Film lze rozebírat z mnoha stran. Dosavadní chvály směřují hlavně k hereckému výkonu Cate Blanchett v titulní roli. Ta všechny hudební pasáže sama diriguje (jen za berlínské zaskakují drážďanští filharmonici), případně odehraje na klavír a jednou i zazpívá s akordeonem. Především však svým výkonem pozornost stahuje k ústřední postavě coby víru, kolem nějž se vše točí a který také dokáže ke dnu stáhnout ty, kdo se dostanou příliš blízko. Film můžeme číst jako komentář ke hnutí MeToo, fenoménu „cancel culture“, záludné dynamice sociálních sítí, k mocenským vztahům v rámci institucí. Do jaké míry je to ale film o hudbě?

Na první pohled a poslech je jí tu plno. Velkou část dialogů tvoří rozhovory lidí, kteří klasickou hudbu milují a dokonale se v ní vyznají. Porovnávají se detaily provedení symfonií i vnímání času v hudbě. Scény z orchestrálních zkoušek jsou prošpikovány komentáři k jemným nuancím v partituře. Aby bylo vše odborně správně, přizval režisér (a zároveň scénárista) jako konzultanta Johna Mauceriho, muzikologa, dirigenta a hudebního publicistu. Přesto vše se nelze zbavit dojmu, že hudba tu slouží jako kulisa. Puntičkářsky propracovaná, barvami hrající, ale přeci jen kulisa. Kdyby se film přesadil do jiného oboru, změnilo by se něco?

Lydia Tár je představena jako skladatelka i objednavatelka nových děl a zároveň dirigentka, která se věnuje klasickým velikánům, jako je onen Mahler či Edward Elgar. Nabízí se tedy vidět ji coby sjednotitelku dvou, často vzájemně nekomunikujících pólů dnešního světa západní vážné hudby. O její skladatelské činnosti se ovšem nedozvíme téměř nic, kromě fragmentů skladbičky, nad níž se občas zamyslí doma u klavíru, a improvizovaného vyřvávaného popěvku proti sousedům, který společně vymysleli Cate Blanchet s Toddem Fieldem. Soudobá hudba jinak dostane ještě na necelou minutu prostor ve scéně, kdy Tár se studenty dirigování pracuje na kompozici Islanďanky Anny Thorvaldsdóttir (aby se pak debata stejně stočila k Bachovi). Trochu jiný druh soudobé kompozice pak zazní v závěrečné části filmu – zde ale nebudu prozrazovat podrobnosti, abych nenarušil efektní vyznění oné scény.

Stejně macešsky jako s kompoziční tvorbou titulní hrdinky je ve filmu zacházeno s hudbou, kterou pro něj složila Hildur Guðnadóttir. Ta v posledních letech sklízí s tvorbou pro filmy a seriály (např. Joker, Černobyl) velké úspěchy. Pro Tár napsala hudby poměrně dost, jak dokazuje album souběžně vydané na značce Deutsche Grammophon. To obsahuje několik verzí skladby For Petra, z níž kousek slyšíme i ve filmu, i třívětou eponymní kompozici. Ta je podle tvrzení skladatelky i režiséra také slyšet v některých pasážích. Pokud ano, je to tak potichu, že i při opakovaném soustředěném poslechu filmu jsem nebyl schopen odlišit ji od ruchů prostředí. Podle rozhovoru vytvořila skladatelka také hudbu, kterou si herci pouštěli při natáčení, aby získali správné naladění a rytmus. Takže její práce je možná  více vidět než slyšet. Při komponování pro film je samozřejmě třeba počítat s tím, že ledacos spadne pod střihačský stůl (viz smutný příběh hudby Alexe Northa ke Kubrickově 2001: Vesmírná odysea). Na to, jak často je Hildur Guðnadóttir při propagaci filmu zmiňována, tu ale Gustav s Edwardem urvali skoro všechen prostor.

Zmíněný John Mauceri v minulém roce vydal knihu The War on Music – Reclaiming the Twentieth Century. Ta je zajímavá i sama o sobě, z některých pasáží v ní můžeme usuzovat o tom, jaký pohled na hudbu autor zastává a jaký možná během konzultací zlehka importoval do Fieldova scénáře. Coby dirigent se Mauceri dlouhodobě věnuje skladatelům, kteří emigrovali z Evropy do Spojených států po nástupu nacistů k moci. V úvodu své knihy pak píše o rozporu mezi velikostí díla těchto skladatelů a nedostatkem pozornosti, již se jim dostalo v nové vlasti. Přitom by podle něj měla být amerikanizace Kurta Weilla či Ericha Korngolda důvodem „hrdosti a zvědavosti“. Mauceriho psaní o hudbě, stejně jako Fieldův film pracují s myšlenkou, že vážná hudba je v první řadě záležitostí velikánů – komponujících i interpretujících – k nimž ostatní vzhlížejí. A u velikánů přece nepřekvapí, že občas překračují společenské normy – jako třeba skuteční dirigenti Charles Dutoit a James Levine, jejichž problematické chování v minulých letech vyšlo na světlo právě v souvislosti s MeToo a o nichž se ve filmu Tár jeden fiktivní starší dirigent zmiňuje téměř soucitně. Není nakonec nejsilnější spojnicí mezi filmovým příběhem o moci či jejím zneužívání a vážnou hudbou skutečnost, že konzervativní a hierarchii ctící ekosystém klasické hudby je pro takové situace obzvláště výživnou půdou?

Film Tár si rozhodně pozornost zaslouží. Mimo jiné i proto, že kolem zmíněných společenských témat postupně spřádá atmosféru zlehka hororovou, s nenápadně znejišťujícími drobnostmi. Výborně se tu pracuje s ruchy a i zdánlivě marginální zmínka o etnomuzikologickém výzkumu protagonistky v Amazonii se ukáže být součástí skládačky, stejně jako snadno přehlédnutelné detaily při švenkování kamery po vydesignovaném bytě dirigentčině.