Nechává Allen Ravenstine na nové čtyřdesce táhnout hudbu fikcí?
„Zvolna“ je pro čtveřici krátkých alb, nebo spíše delších EP, ideálním tempem konzumace. Navzdory povětšinou střídmé stopáži v sobě tato dílka ukrývají rozlehlé časoprostory, jejichž hudební působivost se jeví být zažehnuta a předehřáta nehudebními inspiracemi – beletrií a obrázky s výrazným potenciálem snění. Sugestivnost kompaktních disků, které se ke mně díky radostem spojeným se zasíláním zboží přes hranice Evropské unie, taky dostávaly dosti zvolna, začíná u obalů, jež navzdory běžnému rozměru čtyřpanelového digipacku skýtají iluzi dobrodružných knížek. Signály z vesmíru, palmy na větrném pobřeží, ulity podmořských bytostí, osamělý chodec v modravém smutku metropole… to, co do knížek tolik vtahuje, byť v jiném „rámu“ si často vyslouží mávnutí rukou coby spotřební, banální, kýčovité.
Letos dvaasedmdesátiletý Allen Ravenstine, spoluzakladatel celevelandských postbeefheartovských prepunkerů, netradičně tradičních a neromanticky romantických Pere Ubu, který s hudbou na desítky let seknul, aby se stal pilotem a napsal román, se k analogovým syntetizérům, jimiž čtrnáct let pořádně okyseloval rudimentární thomasovské písně, před pár lety vrátil coby sólista toužící po ambicióznějších realizacích. Na šest let starém albu The Pharoah’s Bee, v jehož recenzi nabízíme i podrobnější historii Ravenstineova comebacku, se snažil být maximálně úsporný a jednotlivé zvuky v rámci kompozic nabízet co možná nejodděleněji od ostatních. Následující Waiting for the Bomb odvíjející se od Ravenstineova dětství během studené války mělo ambice stát se rozmáchlou freskou, trpělo ale jistou přeplácaností. Rozdělit nové – předloňské a loňské – ještě rozsáhlejší dílo The Tyranny of Fiction, vydané péčí značky Waveshaper Media, do čtyř částí byl rozhodně šťastný rok. Čtyři, to je množina s dohledatelným počtem vzájemných provázaností, s uskutečnitelnými možnostmi proměn a vývoje, s potenciálem jisté napínavosti, s definovanými dramaturgiemi jednotlivých podmnožin.
Obaly jednotlivých digipacků – souhrnné dvojalbum nelze doporučit, neb se v něm z důvodů kapacity vinylové desky mohutně krátí a stříhá – naznačují podivuhodný sestup z výšin vesmíru, reprezentovaných schématy a piktogramy rádiové a satelitní komunikace, přes mořské pobřeží i hlubiny, v nichž pohlédneme do nitra temnomilných obyvatel, až k osamělému odcházení kamsi pryč, kam už nejede eskalátor. Sestup k introverzi kontrastuje s aranžérským vývojem cyklu. „Vesmírné“ EP Electron Music je zvukově nejúspornější, následující pobřežní Shore Leave a podmořský Nautilus se zahušťují, městská Rue du Poisson Noir je vrstevnatá, nejdelší, nejdůkladněji provrtaná žánrovým eklekticismem. Přibývá počtu skladeb – od pěti po jedenáct – i hudebníků je na konci víc než na začátku; na všech dílech se kromě Ravenstinea (modulární syntetizéry, hlasy, klávesy) podílí ještě William Blakeney s digitálními syntetizéry, klávesami, kytarou a baskytarou. Postupně přibývají živé nástroje – zatímco vesmír je propípán, na bulváru se nešetří dechy ani smyčci.
Naznačené pohyby a posloupnosti jsou samozřejmě zčásti přiznaně žánrové – první EP si vychutnává hudebně-filmová klišé o vesmíru. Lze v nich ale najít i obraz subjektivní perspektivy – vzdálené se jeví prázdněji než to nejintimnější, jež je také nejvrstevnatější, skýtá nejvíce detailů, zároveň je ale nejnáchylnější k entropii a kolážování zažitého. Nenápadným dílkem koláže Tyranie fikce, která se kromě amerických studií nahrávala i v Barceloně, Římě a Německu, a evropskou estetiku na několika místech zdařile zprostředkovává, je přitakání sanfranciským Tuxedomoon, kteří se v osmdesátých letech stali těmi nejsugestivnějšími ambasadory upršené evropské melancholie.
Po stránce zvukové je ale místa a času stále dost. Ruchy analogové syntézy, mellotronové podkresy i náladové motivky křídla si kolem sebe vždy udržují auru ticha. Hifista by řekl, že jednotlivé stopy jsou v soundstagi příkladně separovány, u Ravenstinea ale nejde jen o prvotřídní mix a mastering, ale o bytostnou vlastnost jeho hudby již při kompozici, jež pracuje s těmi nejzákladnějšími prvky, zdařile se vyhýbajíc okouzlení primitivismem i minimalistické umanutosti. Snění se neuspěchává.
V čem tedy spočívá tyranie fikce a v jakém vztahu k ní je autonomie hudby? Je možné říci, že si doprovodné ilustrace vynutily svůj hudební obsah? Že do jeho porézního zvuku otiskly svou poezii? Každé ze čtyř EP ve výrazném obalu ukrývá mikropovídku, jež spíše zamlžuje to, co je zřejmé na první pohled. Citace z těchto mikropovídek jsou leckdy použity coby názvy písní nebo poetický text na zadní straně obalu, často ale jako by tyto citace prchaly z jednoho EP na jiné. Prchá s nimi hudba, nebo zde probíhá „jen“ hra se slovy? Neodlučitelnost kompozice a jejího názvu je bažinatá krajina, kde konce nedohlédnout a obezřetnou slušností je nezacházet badatelsky příliš daleko.
Průzkumníci knihoven, šatníků a druhých měst, zbystřete.
