Tři koncerty naplnily sedmnáctý ročník festivalu soudobé světové orchestrální hudby Hudební fórum Hradec Králové. Zaznělo sedm kompozic věhlasných skladatelů současnosti, a to v českých premiérách; jedna byla dokonce v premiéře evropské.
Vystoupila čtyři domácí tělesa – Janáčkova filharmonie Ostrava, Martinů Voices, Orchestr BERG a domácí Filharmonie Hradec Králové – a v sólových partech klavírista Daniel Wiesner, houslistka Carolin Widmann a hráč na bicí nástroje Colin Currie. Nedílnou součástí koncertů v sále Filharmonie Hradec Králové byl jako v předchozích ročnících světelný design Jaromíra Vlčka a scénický tanec v choreografii Adama Halaše.
První dějství: strhující pohyb a emoce
V podání Janáčkovy filharmonie Ostrava pod taktovkou Kaspara Zehndera (jinak šéfdirigenta domácí Filharmonie) a sólistů, klavíristy Daniela Wiesnera a německé houslistky Carolin Widmann, zazněly ve čtvrtek 4.listopadu Klavírní koncert švýcarského skladatele Dietera Ammanna a Houslový koncert č. 2 Jörga Widmanna, mimochodem bratra houslistky Carolin.
Šedesátiletý Dieter Ammann se pohybuje také na scéně improvizované hudby; od raných osmdesátých let jako trumpetista, klávesák a baskytarista hraje třeba ve freefunkové úderce Donkey Kong’s Multi Scream, spolupracoval také s jazzovými progresivisty Eddiem Harrisem a Peterem Brötzmannem. Studoval ovšem soudobou kompozici, včetně absolvování mistrovských kurzů u Wolfganga Rihma a Witolda Lutosławského. Svoje kompozice píše dodnes obyčejnou tužkou na notový papír, což je o to pozoruhodnější, že jeho hudba je neobyčejně zahuštěná energií a zvukovými orgiemi. Jako člověk s ekologickým myšlením se pokud možno vyhýbá cestování autem či letadlem, takže není divu, že svůj jednovětý Klavírní koncert (Gran Toccata) věnoval „lidem, kteří s bdělou myslí v zájmu trvale udržitelného rozvoje méně konzumují.“ Komponoval ho plné tři roky. Aktéři královéhradeckého provedení plně dostáli skladatelova záměru hudby jako přírodního živlu, bez jakýchkoli šablon a omezení. Celé těleso pulsovalo, rytmizovalo, včetně smyčců a klavíru. Když sólový nástroj osaměl, doslova chrlil záplavu tónů, občas zazněla exploze strun. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že slyším dokonce freejazzového divouse Cecila Taylora! Proud hudby se nepodobal lávě, ale ohni, který se šinul dopředu s větrem o závod. A proměňoval se, střídavě probarvoval, žhnul a propaloval. V této souvislosti bych rád vyzdvihnul smyčce, jež zvládly s bravurou nejen rytmické a výrazové krkolomnosti, ale ponory de facto až spektrální. Dechy, zvláště pak žestě, byly ale někdy málo průrazné, tudíž utopené. Také celistvý orchestrální zvuk trpěl občas zahlceností, ale tyto nedostatky se ukázaly jako marginální. Nijak totiž nerozmělňovaly energetický tok, jenž se z pódia valil na místy až zaskočené publikum.
Osmačtyřicetiletý Jörg Widmann je navýsost uznávaným skladatelem; třeba v roce 2018 byl třetím nejhranějším současným skladatelem na světě. V centru jeho hudebního myšlení jsou zvuky, nikoli tóny, není mu cizí ani hluk tvořený tradičními nástroji, v mnoha skladbách používá rozšířené techniky. Třívětý Houslový koncert č. 2 z roku 2018 je toho důkazem. Skladbu věnoval svojí sestře Carolin, která ji premiérovala v srpnu téhož roku v Tokiu s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem pod taktovkou samotného autora. Houslová virtuozita interpretky udivovala i v Hradci Králové. V první větě nazvané příznačně Jedno hledání znějí housle atonálně, mimo svůj přirozený zvukový rejstřík, jako by teprve objevovaly samy sebe, přičemž orchestr neví, co na to říct. Občas houslistka přidá nesmělý hlas v náznaku melodie. Posléze se sólový nástroj a orchestrální smyčce dostávají do vzrušujícího kontrastu. Běhal mi mráz po těle, když stály takto proti sobě třeba sólové pizzicato ve vysokém rejstříku a nejhlouběji ponořené kontrabasy. Druhá, nejdelší, a tudíž stěžejní věta, příznačně pojmenovaná Romance, je pod nadvládou jímavých, éterických a romanticky melodických sólových houslí, obalených střídavě líbivými, posléze dramatickými orchestrálními barvami, posléze až burácivými a burcujícími. Sólové housle doslova rozkvétaly emocemi, city, představovaly pro mne ženský element, ještě ten dívčí, natěšený, plný snů a očekávání, zatímco orchestr ten mužský, robustní, byť občas zjihlý. Poslední věta Mobile vystupňuje skrze přesvědčivou virtuozitu sólistky ženskou vášeň, životní elán, naplnění snů a plánů, splynutí s mužskou silou v komplexní sílu lidského bytí jako takového. Životodárného, rvavého, jedinečného, nesmrtelného…
Druhé dějství: Smrt a vykoupení
Ve čtvrtek 11. listopadu zazněly v podání Martinů Voices a Orchestru BERG pod taktovkou Lukáše Vasílka dvě kompozice americké provenience – Pašije děvčátka se sirkami Davida Langa a V nepaměti Sarah Kirkland Snider.
Dodnes si pamatuji, jak na mne v dětském věku zapůsobila Andersenova pohádka Děvčátko se sirkami. Na jedné straně nezměrný smutek, beznaděj, zoufalství, což ve mně vyvolalo na nějaký čas až nenávist k dospělým; na straně druhé mne zbavila strachu ze smrti, která dostala podobu barevného, hřejivého snění a naděje. A toto vše se v Pašijích děvčátka se sirkami, verzi pro komorní sbor a čtyři sólové hlasy (2008), podařilo vyjádřit Langovi. Záměrně jsem nečetl pozadí vzniku tohoto žalozpěvu, oceněného mimochodem Pulitzerovou cenou. Věděl jsem ovšem, že z patnácti čísel se v sedmi (sudých) odvíjí děj z Andersena, osm (lichých) je rozjímavých, volně převzatých z Bachových Matoušových pašijí. Paralela mezi umíráním chudé dívenky a Kristovým umučením je očividná, a také zamýšlená. Oba po smrti vystoupí k Bohu, utrpení ústí do věčnosti a lásky. Jako minimalistovi se Langovi podařilo v opakovaných hudebních sekvencích v podobě dráždivého střídání výzev o slitování i odsudků nevšímavosti a lhostejnosti otevřít dostatek prostoru k posluchačově osobní citové odezvě, jež může ale bolet. A výkon sboru (sedm žen a šest mužů), místy lehce doprovázeného bicími nástroji, zaslouží absolutorium. Nechyběla citová křehkost, vášeň, meditativnost, a to do všech nuancí. Dokonce i frázování evokující roztřesenost zimou. Pohybová fantazie Elišky Vavříkové a Anny Šefrnové v choreografii Adama Halaše nekopírovala, nebyla doprovodná, ale naopak rozvíjela vlastní příběh plný dívčího snění, víry ve vítězství života do posledního dechu. Do poslední zápalky. Druhou postavou, jež se na pódiu objevila v okamžiku dívčina umírání, byl anděl. Ten jí ale nedokázal pomoci; měl jsem dokonce pocit, že o něm dívka ani neví. Toto v kontrastu s hudbou umocňovalo neobyčejně hluboký prožitek. A já cítil především drásavý smutek. Přesně tentýž z mého dětství. Mrazivý. Snění a naděje mne tentokrát minuly. Přesto, nebo právě mne provedení Langových Pašijí děvčátka se sirkami silně zasáhlo.
Nejinak tomu bylo ve druhé půli večera, kdy Orchestr BERG v plné síle s částí sboru Martinů Voices interpretovaly vybraných deset částí kompozice V nepaměti (2014) autorky Sarah Kirkland Snider. Tento cyklus písní zazněl ve verzi pro tři hlasy, komorní orchestr a elektroniku z roku 2017. Nedílnou součástí byly promítané ilustrace a videa Nathaniela Bellowse, autora textů písní, respektive zhudebněných básní. (Díky české premiéře této skladby jsem mohl pro sebe objevit další neobyčejně zajímavou osobnost, jíž tento newyorský prozaik, básník, vizuální umělec a písničkář bezpochyby je.) Tři vokální party si propůjčuje devět zpěváků a zpěvaček v proměnlivých sestavách. Oscilují mezi klasickou polohou a výrazivem muzikálovým až rockovým. V úvodním Preludiu zní výrazně cinematická hudba, kraluje mužský zpěv s chlapeckým pelem. Začíná dobrodružné objevování krajiny za domem, kde autor trávil dětství, zmámen tajemnem a rozjitřen prvním setkáním s odvrácenou stránkou života. Tudíž opět téma smrti. Ale tentokrát zastřené rozšířeným vnímáním onoho neznáma, té nepaměti, jež nakonec způsobuje duševní zranění. A chlapec sám sebe začne drásat. Řeka je synonymem smrti, do přírody se uchýlí dívka s rozhodnutím skončit se svým životem, stodola je dům duchů, nechybí záhadný cizinec, hrubá civilizační síla promění čistoskvoucí labuť v krvavé cáry masa a peří, tedy atributy romantismu jako krve dětství a mládí. Skladatelka svojí hudbou pomáhá definovat viděné a tušené, ale skrze jiný úhel vidění, nikoli striktní zvukovou popisností. Rozburácí se bicí nástroje, hudba zmagmatizuje, střídavě vybuchuje a noří se často do minimalistického spodního proudu. K barevné orchestrální a dramatické cinematičnosti se přidávají samplované zvukové obrázky, které mnohdy prostupují celou hudební masou; jako je tomu třeba ve třetí části (Stodola), kde zní éterický dívčí zpěv a cembalo, či hlasy přírody v desáté (Povídálci). Orchestr BERG hrál šťavnatě, očividně s chutí, zkušeností, zaujatostí takovou hudbou. Výraz byl proto plastický a zcela setřel možné švy mezi vážnou a populární hudbou, což byl samozřejmě i skladatelčin úmysl. Taková hudba je pak srozumitelná širší škále posluchačů. Díky dramaturgii Hudebního fóra tak může leckterý návštěvník filharmonických koncertů vejít do nevyčerpatelného a dobrodružného světa soudobé hudby.
Třetí dějství: Živoucí hudba, umírající planeta
Hudební fórum Hradec Králové 2021 uzavřel v úterý 16.listopadu třetí koncert. V podání Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou bývalého dlouholetého šéfdirigenta Andrease Sebastiana Weisera zazněly tři pozoruhodné kompozice, jedna v evropské premiéře.
Poprvé v Evropě byl uveden Koncert pro bicí nástroje, který v roce 2019 zkomponoval americký skladatel a sám výtečný perkusista Andy Akiho (*1979) přímo „na tělo“ skotskému virtuosovi Colinu Curriemu. A ten jej také v Hradci Králové provedl. Každá ze tří vět pracuje s jinou bicí sestavou. V první větě si sólista vystačí s keramickými miskami na rýži, jež si v obchodech čínské čtvrti v New Yorku otestoval za nelíčeného zájmu personálu. Musel dát do kupy třináct tónových výšek jedné oktávy. Ty jsou doplněny ocelovou pánví. Orchestr chrlí jakési koláže minimalistických fléten, pizzicata houslí, brumlání kontrabasů a řízných žestí. Opět se potvrzuje, že hradecké žestě byly a nadále jsou chloubou královéhradeckého tělesa. Druhá věta je prošpikována lyrizující marimbou. Zprvu vévodí cinematicky barevné smyčce, lahodně melodické. Poté dojde k orchestrálnímu vzedmutí, hutnému, intenzivnímu, žestěmi korunovanému. V mezihře pak Currie nechá rozeznít dětské piano, jež evokuje africkou mbiru. Dlužno poznamenat, že všechny předchozí části byly nemahlerovsky aplaudovány publikem. Třetí, závěrečná věta je opravdovým vyvrcholením skvělého koncertního díla. Sólista zde hraje na vibrafon, zvonkohru, malý blanozvučný bubínek a buben s nožním pedálem. Jeho výkon je vskutku strhující a orchestr nezůstává pozadu. Ten minimalisticky perlí, rytmizuje, hraje jako o život, přičemž ani na okamžik neztrácí dech. Neméně šťavnatý je též při zvukomalbě, která nesklouzává ke křečovitosti ani unylosti.
Po přestávce přichází ke slovu legendární minimalista Steve Reich. Hudba pro ansámbl a orchestr z roku 2018 je po jedenatřiceti letech jeho první orchestrální dílo. Autor se inspiroval Bachovým Braniborským koncertem č. 5, který je postaven na kontrastu skupiny sólových nástrojů a orchestru. V případě Reichovy skladby je ansámbl rozšířen na dvacet hudebníků, orchestr pak tvoří smyčce (s výjimkou hráčů u prvních pultů kolem dirigenta) a trubky. V pěti na sebe bezprostředně navazujících větách se nemění tempo, ale průběžný tep udávaný dvěma klavíry. Rytmický tah umocňují pětistrunný kontrabas a baskytara. Proměnlivá dynamika, zvuková vypjatost i zlyričtění místy připomínají Art Zoyd (zvláště pak jejich opus magnum Phase IV). Zprvu jsem měl pocit, že v pomalejších pasážích orchestru dochází dech, ale vzhledem k tomu, co následovalo, to byl s největší pravděpodobností záměr. (Porovnával jsem to s nahrávkami jiných těles, dostupných na internetu, abych se ujistil.)
Večer vyvrcholil skladbou Sustain (2018) taktéž amerického skladatele Andrewa Normana (*1979). Titul kompozice (Udržet) je odvozen od udržovacího pedálu klavíru, který vyřazuje z činnosti soustavu dusítek, takže s každou zahranou notou volně vibrují všechny struny nástroje. Toto ztvárňuje orchestr s mnohonásobně dělenými smyčci. Norman si v této kompozici představuje, jaké bude vnímání hudby za sto let, zároveň se snaží zachytit zrození i vyhynutí jak na planetě Zemi, tak ve vesmíru. Norman do svojí skladby vtělil svůj nezměrný smutek z lidské lhostejnosti a destruktivity. Opakuje desetkrát stejnou hudbu, pokaždé však rychleji. Každé nové uvedení ohlásí akord hraný dvěma nestejně rozladěnými klavíry. Poslední část naznačuje totální zkázu, přičemž poslední gesto představují němé tahy smyčců. Tahle skladba by se dala označit jako prubířský kámen kvality každého filharmonického tělesa. A Filharmonie Hradec Králové obstála na jedničku. Smyčce se převalují, noří, opět vynořují, společně s dechy evokují prostorový pohyb, místy dokonce spektrální a plazmatické plochy, zvuková masa se střídavě zahušťuje a vzápětí prozařuje impresemi, drsní, kdy třeba až hysterické smýkání po strunách způsobuje bezmála fyzickou bolest. A jak se ony nápory postupně zkracují, zhušťují a nabývají na intenzitě, slyšel jsem z pódia filharmonického sálu dokonce nefalšovaný freejazzový uragán! Z tohoto až vražedného vyklenutí se pak orchestr doslova zřítí do ticha. Ačkoli jsem něco takového očekával, neboť to vzhledem k tématice bylo logické, zasáhlo mne to plnou silou. Bez osvobozujícího vydechnutí…
Protože nic z toho, co hudba znějící na Hudebním fóru Hradec Králové vyjadřovala, si nemůžeme jen tak odfajfkovat z našeho kulturního kalendáře. Taková hudba by pak byla zbytečná a zahlušila by ji (a nás) nakonec narůstající masa líbivého populismu a myšlenkové pohodlnosti útočící ze všech stran.
Hudební fórum Hradec Králové, 4.–16. listopadu 2021, sál Filharmonie Hradec Králové