6 km od civilizace /12/ Jestliže Londýn, pak „IF“

  

51°31’0.76″N, 0° 8’34.76″W *

 

* GPS souřadnice doporučuju „copypastnout“ do Google Earth. Nebo i někam jinam, ale přijdete tím o onen půvabný zoomový přílet z vesmíru na konkrétní místo na planetě. 

 

LRG Bus
 

 

Houslistka Angharad Davies vymyslela formát improvizačních setkání „IF“, patrně proto, že se jí zdálo, že hostující zahraniční hudebníci se v Londýně jenom koncertně mihnou a na diskuze, delší hraní nebo zkoušení různých impro strategií, už nezbývá čas.

Proto zorganizovala sérii mítinků, kdy zpravidla den po oficiálním koncertě, se s projíždějícím hudebníkem na turné, sejde několik domácích londýnských improvizátorů k neformálnímu hraní jen sami pro sebe.

 

Když jsem v roce 2006 přijel poprvé do Londýna hrát v rámci série MOPOMOSO, kterou už od počátku devadesátých let organizuje kytarista John Russell, byl legendární klub „Red Rose“, v severní části města, těsně před zavřením. Majitel starého divadla s interiérem polepeným starými plakáty anglických komiků mnoha generací, ještě nechával proslulou improvizátorskou sešlost běžet, ale všechno už signalizovalo stav před rozsáhlou rekonstrukcí a další koncerty se poté přesunuly blíže středu města do klubu Vortex.

Přesto se tu nakonec sešlo poslouchavé publikum a náš set s veteránem téhle scény Stevem Beresfordem proběhl překvapivě hladce, jakobychom spolu hráli odjakživa. Moje obavy, že se naše přístupy k improvizaci nebudou překrývat vzaly za své hned na samém začátku a vydali jsme se na cestu jakéhosi zmutovaného soundtracku k dřevnímu sci-fi filmu – tak mi připadaly zvuky, ke kterým mě Steve za pomocí svého bizarního setupu, složeného ze dvou primitivních Yamaha samplerů, lo-fi efektorů a neskutečné skrumáže dětských hraček, ponoukal. Nenechal jsem se dlouho prosit a pamatuju si, že jsem použil i techniku, do kterých normálně na živo nejdu – naslepo vystřelované cut-upy z diktafonu, položeného na kontaktním mikrofonu. Nepoužívám ji příliš, protože výsledek je značně nepředvídatelný, zvuk často připomíná právě komiksové výkřiky kreslených postaviček, prohnané přes několikanásobné zkreslení. Tady to ovšem funguje hezky.

Jeden z krajanů po koncertě uznale prohodí: „Konečně vím, jak to v přímém přenosu zní, když startuje kosmický koráb!“

Steve má na gentlemanské tváři lišácký úsměv. Zjevně, stejně jako já, něco podobného neočekával a to se, myslím, cení.

 

LRG Palacky Beresford

 

 

Krátké období schizmatu EFI x EAI

 

Londýnská improvizátorská scéna je i ve srovnání s jinými metropolitními neuvěřitelně rozsáhlá a pojímá několik generací.

Tichou revoluci, o které se v improvizátorských kruzích prý ovšem jen šeptalo, způsobil v roce 2005 článek Clivea Bella, který v časopise Wire, publikoval text, nazvaný „New London Silence“ a pro tento nový přístup k improvizaci do něj vyčlenil několik hudebníků, kteří v té době rozvíjeli přístup na pomezí ticha se spoustou drobných zvukových detailů.

Ať se Mark Wastell, Rhodri Davies, Phill Durrant a Angharad Davies bránili této nové nálepce jak chtěli, poukazováním na to, že oni přece často spolupracují se všemi generacemi hudebníků a jejich nynější průzkum zvuků není v žádném případě kritikou předešlých fází vývoje scény, jakési „schizma“ bylo nastíněno a všichni se s ním museli v té době vyrovnávat po svém.

Možná i proto se v „IF“ sérii vedle sebe objevuje tolik rozdílných hudebníků všech generací jako jakási tichá omluva za tohle neplánované vymezení.

Názvosloví obou protichůdných tendencí v improvizované hudbě přelomu tisíciletí je značně košaté, ale pro přehlednost můžeme říci, že „maximalističtější, robustnější“ styl bývá označován jako EFI (Europian Free Improvisation) a jeho minimalistická, vyprázdněná obdoba pak jako EAI (Electro-acoustic Improvisation). Pro zájemce uvádím výběr z myriády dalších názvů ke googlení tak, jak se postupně objevují na fanouškovských diskusních fórech: non-idiomatic music, free improvisation, reductionism, lower case impro, britprov, Taomud, New Complexity … ten seznam by při troše hledání mohl pokračovat, ale proč?

 

V roce mé první návštěvy Londýna byl centrem veškerého improvizátorského dění malý obchůdek „Sound 323“ na Archway Road, kde majitel stejnojmenného labelu, Mark Wastell, prodával téměř kompletní kolekci cd, která v daném žánru vycházela (opravdu si neuvědumuju, že by existoval label, jehož diskografii by tu neměli) a zároveň pořádal kultovní koncerty v mini sálku v podzemí. Ty měly exkluzivní dramaturgii a často díky erudici pořadatele představovaly to nejaktuálnější, co se právě na scéně dělo.

Bohužel, jak se ukázalo během mé návštěvy, přijel jsem právě v období zlomu, kdy se veškerá tato zásadní místa stěhovala do středu města: Mark mě zavedl do malinkatého sálku, o kterém jsem slyšel tolik vyprávět a ten byl teď plný krabic s cédéčky. V dalších letech obchod zakotvil v klubu, který je v současnosti velmi aktivní – v Café Oto.

 

„IF“ poprvé

 

 LRG If1

 

Poprvé jsem se zúčastnil setkání „IF“ v roce 2006, kdy jej hostil rozsáhlý starý loft, zařízený jako grafický ateliér, v londýnské části Omega Works. Budova v továrním komplexu, postavená na muřích nohách. Jdu do patra, kvůli bloudění v londýnském periferním metru poněkud opožděně, a tady na mě už čeká diskusní kroužek hudebníků: Dominic Lash (kontrabas), Benedict Drew (laptop), Steve Beresford (hračky a ozvučené předměty), Angharad Davies (housle), Phill Durrant (housle) a Seymour Wright (saxofon).

Dlouze vybaluju svůj objemný nástroj a zatímco jej smontovávám dohromady, ostatní diskutují o strategii, kterou je nutné při improvizaci takhle velké skupiny zvolit. Jenže, jak se zdá, všeobecný souhlas je i po delším dohadování v nedohlednu a proto pro tentokrát začínáme hrát bez konceptu.

Hudba v tom mrazivém ateliéru kolísá od velmi hlasitých jakoby unisono hraných částí až po děravé pasáže na pomezí ticha, do kterého syčí plynové topení. Jednotlivé sety jsou proloženy velmi uvolněným vzpomínáním na podobná setkání v sedmdesátých letech (Beresford) a množícími se návrhy, která londýnská místa by mohla být vybrána pro příště.     Nakonec se asi po dvou hodinách rozhodneme skončit, protože všem mrznou ruce.             Z každého takového setkání je pořizována nahrávka, která je ovšem, při zpětném poslechu, mnohem méně důležitá než samotný proces a jeho okamžitá kritická reflexe.

 

Druhé „IF“

 

LRG If2

 

 

Moje druhé setkání s „IF“ o tři roky později probíhalo v naprosto jiné atmosféře a to především díky exkluzivitě místa v samém centru města: tentokrát Angharad využila profesorského angažmá Steve Beresforda na Westminster University a setkání uspořádala právě ve zdejší malé posluchárně.

Vybavuje se mi především zevrubná bezpečnostní prohlídka u vchodu, kdy musíme se svými bizarními nástroji všichni projít bezpečnostním rámem (na věčné vysvětlování, co že to s sebou vlastně v kufru táhnu jsem si už víceméně zvykl – nejjednodušší je říct, že se jedná o divadelní rekvizity). Pak starobylými chodbami, neskutečným labyrintem do vypolstrované místnosti, které vévodí jeden velký oválný stůl, kolem kterého se usadíme a trochu rozpačitě se pozorujeme, protože toto je velmi neobvyklé rozesazení pro improvizační seanci – vidíme jenom horní půlku spoluhráčů, malinko jako na konferenci.

První set je vlastně takovou rozpravou ve zvucích – jako bychom se navzájem zdravili zvláštním esperantem, vysvětlovali si postupně proč jsme vlastně tady.

Pak si vzpomenu na chaotický workshop ve Vídni, kdy jsme nebyli schopni ukočírovat osmičlenný improvizující orchestr a navrhnu štafetový systém, který se do kruhu perfektně hodí, a který tenkrát vymyslel programátor Klaus Filip: hráči sedící vedle sebe hrají vždy duo do té doby, než se jeden z nich odmlčí a nahradí jej soused ob jedno místo. Duo tak putuje po kruhu a po nějakém čase je možné ten striktní koloběh rozvolnit, několik hráčů si může dát tiché znamení a přes stůl si domluvit trio nebo kvartet, popřípadě někdo chvíli hraje sám.

Tento jednoduchý recept funguje ve větších skupinách, kdy hrozí zvukový chaos, překvapivě dobře – často připomíná jakousi kompozici v reálném čase: střídání sestav imituje předem promyšlené změny temp nebo zvukových témbrů.

Diskuze ve vytlumeném akademickém sále neproudí až tak volně, proto se rozhodneme po několika pokusech přesunout do nejbližšího baru na večeři.

Tady se ptám na onen tichý rozkol, který se udál před lety a který je teď, zdá se zapomenut.

Ač „nové londýnské ticho“ nebylo plánováno jako kritická reakce, přesto je rozdíl ve zvuku a celkové atmosféře obou „generačních“ přístupů k improvizaci poměrně markantní.

Jestliže první generace britských improvizátorů (Derek Bailey, Evan Parker) reagovala na free jazz a svým způsobem se k němu vymezovala, druhá pak (Steve Beresford, Peter Cusack, John Russell, David Toop …) rozvíjela její jazyk do té míry, až se z něj stal určitý idiom, který generace Marka Wastella odmítla jenom pasivně převzít: (Wastell říká: „ … vždycky musíš hledat něco nového, nemůžeš jenom opakovat to, co už je svým způsobem ukončeno. Nechtěl jsem v tomhle smyslu hrát „karaoke“ improvizaci. Hrát cover verze Dereka Baileyho.“

  Je ovšem v řádu věcí, že po jistou dobu museli hudebníci vyzkoušet onen spontánní přístup, který o mnoho let později, rakouský ultraminimalista Radu Malfatti nazval sarkasticky „gabbiness – ukecanost“. Přístup, kdy hudebník vypouští v rychlém sledu za pomocí notné dávky virtuózních technik hry na nástroj, téměř vše, co jej k danému tématu napadá. Musel být nutně prozkoumán takříkajíc do poslední mrtě.

Reakcí na tuhle přehuštěnost byla naopak strategie, ve které, podle mého mínění, probíhá stejný postup v hlavě hudebníka, ale do hry se dostává technika, pomocí níž se hráč pokouší v reálném čase vybírat to, podle něj, podstatné, třeba i za cenu ztráty kontinuity.

Důležitým faktem se zdá být ta skutečnost, že hodně zvuků a improvizačních postupů je z minulých dekád natolik známých, že je hráč nemusí už dnes přehrávat celé, ale může citovat jen jemné „odkazy“ na ně a ty umísťovat v pečlivě zvažovaných proporcích do ticha.

Ostatní doplní, jak si představuju, posluchačova historická zkušenost, na kterou se, možná naivně, spoléhá.

EFI věří, že když se řekne téměř vše, posluchač si sám vygeneruje to podstatné. EAI naopak vychází z předpokladu, že tentýž posluchač si z vybraných akcentů, obklopených drolivým prázdnem, složí svůj celek, který mu osobně dává smysl.

Pro přehlednost samozřejmě zjednodušuju, ale věřím, že oba zdánlivě protichůdné principy mohou docela pohodlně existovat vedle sebe.

Ač se hudební publicisté, diskutéři na speciálních internetových fórech a částečně i majitelé labelů snaží mnohdy celou improvizační scénu rozkouskovat do různých podnoží a protichůdných tendencí, Londýn je příznačné místo, kde můžeme naše subjektivní putování po domnělých centrech téhle hudby zakončit. Místní scéna je totiž natolik různorodá, že spolkne představitele jednotlivých podsměrů, přežvýká je v kotli každovečerních seancí v nesčetných klubech a je vlastně nemožné z tohoto kvasu vyseparovat jasnou převažující tendenci.

To možná lze až při zpětném pohledu, ale stejně, jak říká japonský experimentátor Otomo Yoshihide: „Ten nejzajímavější okamžik v hudbě nastává, když jedno převažující „hnutí“ skončí a nikdo po nějakou dobu neví, co se bude dít, které další jej bude následovat“.

……………………………………………………………………………………………….

 

Končím tedy tímto náš nesouvislý seriál, který, jak tušíte, nemůže být kompletním průvodcem, protože jsem chtěl psát jenom o zemích, které jsem osobně navštívil. Mohl bych sice popsat i města, která možná nespatřím, ale protože jsem se s jejich residenty potkal jinde, mám pocit jako bych tam vlastně byl (Tokio, Lisabon, Oslo, Sydney). Jenže to bych musel fabulovat ještě více než v tom, co mi uvízlo v paměti a nechci, abyste to slyšeli. Už takhle tam je obsaženo šest nebo sedm nepřesností (kdo to určí?).

Děkuji všem, kdo seriál četli (a komentovali) za pozornost.

Uvidíte-li na svých cestách muže s těžkým kufrem, klidně se dejme do řeči!

 

Přehled předchozích dílů:

6 km od civilizace (1) Úvod – “Hudba starého muže”
6 km od civilizace (2) Barcelona, „Mínim“ 2004 

6 km od civilizace /3/ Barcelona, „Música á Metrònom“ 2005 

6 km od civilizace /4/ Barcelona – byty, ateliéry, patia, lofty 2008 

6km od civilizace /5/ Vídeň – anketa „Město, hudba“

6km od civilizace /6/ Vídeň – Tak daleko!

6km od civilizace /7/ Berlín – poprvé v reálném čase

6km od civilizace /8/ Lublaň – festival „Osebno – kolektivno

6 km od civilizace /9/ Berlín – Echtzeitmusik: sebedefinice jedné scény

6km od civilizace /10/ Hull  – „seeds &bridges“: něco, co je dobré

6 km od civilizace /11/ Londýn – anketa „Město, hudba“