Hold metropoli válkou zasažené země.
Když před rokem začala válka, kyjevský tvůrce elektronické hudby Heinali (Oleh Shpudeiko) svou zemi neopustil a snaží se nadále spolupodílet na jejím kulturním životě. Vystoupením ve lvovském leteckém krytu zahájil řadu benefičních streamů, na aktuálním albu Kiyv Eternal do svých krátkých skladeb vplétá terénní nahrávky, jež během poslední dekády ve městě, jež mu bylo domovem sedmatřicet let, pozachycoval. Své album koncipoval jako rozloučení s místem a časem, které se již nikdy nevrátí, nikdy nebudou stejné, zároveň jako objetí městu, které jako by – jak píše v doprovodné poznámce – po skončení první vlny útoků „ožilo, dýchalo“.
Terénní nahrávky Heinalimu slouží jako jedna z ingrediencí jedenácti tracků a jde o záznamy městských sounsdcapes i třeba hlášení v tramvaji číslo 14. Vedle nich tu zní řada prskavých ruchů, vše ale podmalovávají pseudoorchestrální rejstříky, jež odkazují k „závažnosti“ klasiky i meditativnosti ambientu, jenž může posloužit jako omluva rudimentární / naivistické kompoziční propracovanosti. Velice často se zde jedná o ruchy opentlené repetice, což Heinali skutečně působivě využije až v závěrečných třech skladbách – nejdelší Night Walk, titulním kusu a závěrečné, bolestně ustřižené Codě.
Kyjev jsem nikdy nenavštívil, nevím tedy, zda album zachycuje genia loci a předává jej dál, nebo jej zachycuje jen pro samotného tvůrce. Do jaké míry má působit (auto)terapeuticky? To musí posoudit někdo jiný. Mým uším zní hudba, již Heinali tvoří, jako ukázkový zástupce žánru, jenž si bere ze zdánlivě neomezených možností digitálních technologií a chce promlouvat na vážná témata. (Mám-li v hudbě beaty, jsem producent a tvořím track, pracuji-li bez nich a rozostřeněji, jsem skladatel elektronické hudby.) Heinaliho album, jež vyšlo na bandcampu i na žlutém vinylu, doporučuji milovníkům darkwave, temnějších kliků a katů, nehladivého ambientu – a třeba těm, jež zaujalo dílo italského Giulia Aldinucciho.
To, co doprovodné materiály deklarovaly jako nejzávažnější aspekt díla, mi nahrávka bohužel nezprostředkovala; působí na mě jako univerzální soundtrack ke smutnění na libovolné téma. Možná jsem to v ní ale pouze nenašel. A možná se ve svém vzdychání mýlím a v některých situacích je dávka patosu namístě.
Heinali: Kyiv Eternal
Injazero (https://heinali.bandcamp.com)