Možnosti, úspěchy i limity setkávání operních hlasů s DJskou scénou.
Idea propojení elektronické hudby a opery, případně operního zpěvu, není nová, a to dokonce ani u nás. Projekt OPERAVE, který spolek RUN OPERUN uvedl v rámci feministického festivalu Venušiny dny 24. dubna, se však podařilo přiblížit ke správnému interpretačnímu klíči, jak takový žánrový hybrid (slovo používám bez jakéhokoli negativního zabarvení) správně, či spíše úspěšně interpretovat. Úvodem by bylo dobré zmínit i to, že toto představení ostatně spolek neuváděl poprvé; má za sebou již několik úspěšných produkcí, včetně té na festivalu Rock for People v roce 2024.
K tomu je dobré poznamenat dvě zásadní věci. V první řadě je třeba si uvědomit, jak silný náboj nese i průměrná operní árie, na rozdíl od průměrné elektronické skladby. Aby vedle sebe mohly fungovat, je nutné složit či produkovat dostatečně kvalitní, zvukově objevnou a emocionálně vypjatou elektronickou hudbu, která by sama o sobě obstála na etablovaných klubových scénách. Je tedy zapotřebí zapojit mistry z oboru, kteří by kvalitou svých kompozic měli šanci alespoň ustát emoční náboj, jenž produkci propůjčili operní skladatelé. Jednoduše řečeno, prosté „tuc-tuc“ vedle árie Casta diva prostě nemá šanci uspět – nefunguje ani árie, ani rave, celek se rozpadá a vina je následně a paradoxně připisována operní složce.
Ve druhé řadě je třeba zajistit, aby úroveň DJs, operních zpěvaček či zpěváků i zvuku byla vyrovnaná. Jedině jejich dokonalá symbióza je schopna tento žánr unést po dobu celého vystoupení, chcete-li setů. Slabina jednoho z těchto článků se okamžitě promítne do celkového výsledku, jak se bylo možné přesvědčit i během OPERAVE pořádané spolkem RUN OPERUN ve Venuši ve Švehlovce: zásadní slabinou produkce 24. dubna byla nedostatečná zvuková aparatura v sále. Z pohledu zvukové praxe je přitom u takového typu hybridního projektu klíčové, aby systém zvládal současně dva extrémně odlišné požadavky: přesnou a stabilní reprodukci rytmické elektronické složky s důrazem na nízké frekvence a transienty, a zároveň dostatečně jemné, transparentní přenesení lidského hlasu včetně jeho dynamických nuancí a artikulace. To obvykle znamená kontrolu dynamiky a ideálně i vícezónové ozvučení prostoru, aby nedocházelo k tomu, že basová složka překryje vokální spektrum, nebo – a to hlavně – že v sále bude slyšet, jak se mezi sebou návštěvníci a návštěvnice baví, což se během tohoto představení bohužel stávalo.
Elektronika sice zásadně narušuje několik tradičních pilířů opery: orchestr přestává být centrálním nositelem zvuku a je nahrazován hybridním zvukovým designem, jednotný akustický prostor se rozpadá do fragmentované, multiperspektivní struktury a lineární narace často ustupuje nelineárním, asociativním formám vyprávění. Zároveň však otevírá nové výrazové možnosti – umožňuje pracovat s extrémním dynamickým rozsahem od téměř neslyšného šepotu až po fyzicky působící subbasové frekvence – a to jak s lidským hlasem (díky nazvučení), tak v elektronické složce suplující orchestr. Navíc rozvíjí koncept akusmatického zvuku a přirozeně propojuje hudební složku s vizuálními médii v reálném čase.
Je také na místě připomenout, že soudobí skladatelé často integrují elektronickou hudbu přímo do operních děl, s větším či menším úspěchem. Za všechny lze zmínit například Glassovu operu Einstein on the Beach. V takovém případě je elektronika součástí komplexní operní struktury, která pracuje s vlastní dramatickou výstavbou, rytmikou i dlouhodobým napětím. Naproti tomu v prostředí klubové scény dochází k opačnému posunu: operní árie se stává jedním z vrstevnatých zvukových prvků, efektem či energií v rámci DJ setu.
Právě zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi oběma přístupy. Zatímco klubová interpretace operních fragmentů – často repetitivně vrstvených do elektronického pulzu – může sice nabídnout silný, neotřelý a emočně bezprostřední zážitek, nedokáže ale nahradit komplexnost operního představení jako celku. Chybí zde jeho vnitřní dramatická logika, práce s časem, gradací a architekturou hudebního i scénického vývoje. Jinými slovy, i když se lidský hlas v takovém kontextu ocitá v nových a zajímavých souvislostech, jde stále o fragment, nikoli o plnohodnotnou divadelně-operní strukturu se vším, co ji definuje: napětím, rytmem a celkovou dramaturgickou energií.
Dvě operní pěvkyně, které byly součástí tohoto večera, byly zároveň i zárukou kvalitního provedení operní části produkce. Sopranistka Kristýna Kůstková a altistka Bella Adamova, vystupující pod nickem B. Va, se svých partů ujaly velmi profesionálně. Mimo hlasovou kvalitu je třeba pochválit i jejich ekvilibristiku, s níž předepsané party interpretovaly a ohýbaly podle potřeby. Na první pohled to působilo jako improvizace, mám ale za to, že všechny tyto momenty byly pečlivě nacvičené. Pěvkyně podaly některé árie v jejich plné délce, jiné ve fragmentech a nutno říct, že když člověk na jejich „hru“ přistoupil, musel uznat, že některé z nich si o klubovou elektronickou kulisu vyloženě říkají. Tím byl například hned úvodní Květinový duet z Lakmé, Habanera z Carmen, slavná árie Královny noci „Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen“ z Kouzelné flétny či píseň Ansprache einer Bardame Stefana Wolpeho, která se zdála být ušita Adamové hlasu i naturelu přímo na míru. Jiné, například Caro mio ben, zůstaly stát na půl cesty.
Za zmínku v souvislosti s pátečním představením stojí rozhodně kostýmy a make-up obou pěvkyň, které v sobě nesly trochu baroka, trochu punku a trochu gothic estetiky. Je důležité, aby koncertní umělci v jakémkoli žánru nezapomínali, že zpěv vnímáme také očima – a zde se dámy připravily dokonale. Druhou podstatnou okolností bylo nenadálé onemocnění jedné z „matek“ projektu, Tanity Yankové, která stihla připravit scénu, ale na samotném představení za ni zaskočili Michal Šupák a Jakub Tengler, kteří celý program vedle mixážního pultu doplňovali i hrou na různé akustické nástroje.
Spolek RUN OPERUN dlouhodobě usiluje o popularizaci opery, o její přiblížení širšímu publiku a o setření nánosu exkluzivity i domnělého elitářství – připomeňme jeho produkce Poulencova Lidského hlasu či Rusalku na Stalinovi, stejně jako nedávná představení soudobé opery Proč je taková?. Upřímně řečeno si však nejsem jist, zda právě OPERAVE dokáže své návštěvníky motivovat k návštěvě operního představení v kamenném divadle. Jedna či několik – byť nápaditě aranžovaných – árií totiž jen stěží nahradí komplexní prožitek celého operního díla a dle mého názoru nemá tento formát šanci vyvolat skutečnou touhu či „hlad“ po opeře.
Jsem si však jist něčím jiným: posluchači, kteří byli konfrontováni s vokálním výkonem v jeho extrémní podobě (jakým zpěv operních árií bezesporu je) začnou lidský hlas vnímat jinak než dosud. Otevírá se jim širší perspektiva jeho možností, a především vědomí, jak přirozenou, organickou a živou součástí kulturního života takové umění může být. A to rozhodně není málo.