Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.
Americký klavírista Craig Taborn vydal letos v lednu desku s názvem Dream Archives. Jde o šesté pořadové album, které hudebníkovi vyšlo u labelu ECM. Poslední titul u slavného osobitého vydavatelství vyšel Tabornovi v roce 2021 pod názvem Shadow plays a obsahuje záznam z jeho kompletně improvizovaného koncertu ve Vídni v roce 2020.
Rodák z Minneapolis, nenápadný klavírista, skladatel a improvizátor, si za svou kariéru trvající od začátku 90. let minulého století získal masivní respekt předních jazzových osobností, producentů a poučeného publika. Specifikaci u slova publikum používám záměrně, protože Craig Taborn se navzdory své obrovské virtuozitě, kreativitě a muzikalitě nestal natolik všeobecně známým, jako například Brad Mehldau. Je to dáno do značné míry jeho skromnou povahou, která jej často vedla do pozice sidemana, ale také věrností své vlastní estetice, která ne vždy koresponduje s širší poptávkou dnešních konzumentů hudby.
Českému publiku se tento klavírista představil za posledních patnáct let pouze třikrát. Poprvé v roce 2013 na dvanáctém ročníku festivalu JazzFestBrno, kde vystoupil se svým triem, podruhé v Praze 20. června 2019, kdy se ve Forum Karlín uskutečnil rozsáhlý koncert nazvaný Bagatelles Marathon, na nějž John Zorn přivezl do Prahy celou řadu předních avantgardních muzikantů. Poslední koncert v Česku proběhl loni v červnu v sále pražské Novoměstské radnice v rámci druhého jarního prologu 30. ročníku Mezinárodního festivalu jazzového piana. Dle očekávání šlo o jeden z mých největších zážitků z loňské koncertní nabídky v Praze.
Co činí Tabornovu hru a jeho hudební tvorbu natolik význačnou a nezaměnitelnou? Předně je potřeba zdůraznit, že se jedná o extrémně stylově otevřeného člověka s širokým záběrem v žánrech od straight ahead jazzu, přes vážnou hudbu, soudobou vážnou hudbu, metal, elektronickou hudbu, punk, underground, noise až po volnou improvizaci. Navíc, Taborn dokáže se stejným zápalem pro věc fungovat jako bandleader i jako sideman. Jeho umělecké portfolio obsahuje spolupráci s širokou paletou osobností, jakými jsou saxofonisté Roscoe Mitchell, Chris Potter, Tim Berne, Steve Coleman, Evan Parker, Mats Gustafson, Chriss Speed, Lotte Anker, dále kontrabasisté William Parker, Thomas Morgan, bubeníci Gerald Cleaver, Dave King (bubeník z The Bad Plus), kytarista David Torn, violista Mat Maneri či klavírista Vijay Iyer a klavíristka Chris Davis.
Taborn se věnoval hře na klavír od svých jedenácti let. Od prvních okamžiků ho také zajímala elektronická hudba a svůj první moog dostal ke svým dvanáctým narozeninám. Jeho otec byl amatérský klavírista, což Tabornovi umožnilo být v kontaktu s jazzovou hudbou od narození, zároveň jej zajímal i metal a další žánry. V rozhovorech vyzdvihuje specifika Minnesoty, kde trávil dětství a mládí, neboť to podle něj bylo prostředí přející bohatému hudebnímu životu, v němž mohla vzkvétat žánrová rozmanitost a jistý eklekticismus, který Taborn považuje za silný rys své hudby.
Na prahu dospělosti byl Taborn vtažen do světa jazzové avantgardy, kdy jakožto patnáctiletý kluk zavítal na koncert kapely Last Exit s Peterem Brötzmannem. Taborn v rozhovorech vzpomíná, jak mu tento zážitek otevřel uši a začal být schopen hlouběji pronikat do hudebního světa avantgardních jazzových interpretů, jakými byli Cecil Taylor či Anthony Braxton. Postupně se Tabornovými vzory staly další osobnosti free-jazzového klavíru, jako například Sun Ra nebo Muhal Richard Abrams. Tabornův hudební jazyk byl jazzovou avantgardou zásadně poznamenán, což však neznamená, že by z jeho hry a hudebního přemýšlení zcela vytlačil tradiční jazzové kořeny.
Tabornova tvorba čítá mnoho alb, na nichž figuruje ať už jako bandleader či jako sideman. Z desek, které natočil ve vedoucí roli, stojí za zmínku Light Made Lighter, Chants v klasickém obsazení jazzového klavírního tria, pak dále album The Bell, které je zajímavé nástrojovým obsazením klavír, viola (Mat Maneri) a bicí/vibrafon/tympány (Ches Smith). Elektronickou složku hudby ve vlastní tvorbě pak Taborn poprvé více rozvinul na svém albu Junk Magic. Taborn je také autorem dvou mimořádných sólových alb Avenging Angel a zmíněného Shadow Plays. Dosavadním vrcholem Tabornovy tvorby je pak kvartetové album Daylight Ghosts z roku 2019 pod hlavičkou ECM, kde Taborn vydal většinu svých alb.
Tabornova letošní novinka Dream Archives na první pohled zaujme nástrojovým obsazením. Nejedná se totiž o klasické jazzové klavírní trio (klavír, kontrabas, bicí). Craig Taborn tu hraje na klavír a elektroniku, Tomeka Reid na violoncello a Ches Smith alternuje bicí, vibrafon, perkuse a elektroniku. S Chesem Smithem natočil Taborn v roce 2016 zmíněné album The Bell, ve kterém je místo kontrabasu viola Mata Maneriho. Obměna klasické sestavy je pro Taborna atraktivním formátem, dalším pozoruhodným příkladem je deska Floating Islands dánské saxofonistky Lotte Anker, kde hraje Taborn jako sideman.
Odebrání basového nástroje umožňuje klavíristovi zastávat jeho funkci pomocí bohatšího hraní v levé ruce, což poskytuje určité osvobození od zaběhnutého jazzového konvenčního modelu, kdy klavírista v levé ruce sleduje pouze harmonickou složku hudby a do basových rejstříků se nepouští, aby nevznikaly kontrapunktické kolize s basovým nástrojem. Na klavíristu jsou tak kladeny mnohem větší nároky po stránce polyfonní hry a Taborn toho plně využívá ve prospěch svého hudebního rukopisu. Absence kontrabasu mu dává větší moc nad kompletním rejstříkovým spektrem kapely, kdy si může nižší frekvence a harmonickou strukturu řídit podle sebe a nemusí se přizpůsobovat hráči na basový nástroj. V případě nového alba Dream Archives je pak volba violoncella strategická v tom smyslu, že tento nástroj může pružně přecházet mezi úlohou sólového, doprovodného a basového nástroje. I když je violoncello polohově vyšším nástrojem než kontrabas, je pozoruhodné, jak funkční může jakožto basový nástroj v jazzovém triu být, pokud se tohoto úkolu zhostí správný interpret či interpretka.
Zvuk celého alba je tedy velmi proměnlivý v závislosti na aktuální kombinaci klavíru, violoncella, vibrafonu, perkusí, elektroniky a bicích. Taborn se s Tomekou Reid střídá v obstarávání basového rejstříku, čímž hudba průběžně nabývá různé hutnosti.
Tracklist
Úvodní autorský track s názvem Coordinates for the Absent představuje barevné možnosti Tabornovy práce s elektronikou v kombinaci s violoncellem. Stejně jako i ve všech dalších písních na albu klavírista nehraje na syntezátory žádná sóla, nýbrž pojímá elektroniku jako prostředek témbrové hudby a jako svého druhu přidaný ansámbl, který dotváří výsledný zvuk tria. Hudba zde plyne v barevných mlhách kontinuálně, avšak někdy je nečekaně přerušena vykomponovanými melodickými úseky, aby se pak zase plynule přelila do volné kolektivní improvizace.
Druhá skladba Feeding Maps To The Fire vytváří silný kontrast rychlejším tempem. Divoký riff z opakovaných tónů je střídán volnou atonální punktualistickou improvizací. Tomeka Reid se ve free pasážích perfektně zvukově s Tabornem pojí. Zde se také projevuje to, co publicista Jon Andrews v recenzi pro časopis Downbeat nazval jako “všežravou estetiku”. Vyjádřil se tak o Tabornově prvním albu už v roce 1994, platí to ovšem dodnes. Taborn neváhá na ploše jedné skladby vystřídat zcela odlišné hudební materiály, jako když je atonalita střídána příjemnými jazzovými souzvuky. I když se tu odvíjí mnoho volně improvizovaných pasáží, Taborn je nechává oddělovat komponovanými úseky, kdy dochází k reprízám motivů, což vytváří určitý formový rámec. Coda skladby je ve znamení svižného groovu. Taborn si obecně libuje v ostinátních groovech v codach svých skladeb, kdy může levou rukou zastoupit kontrabas, opakovat ostinátní linku a nad tím virtuozně improvizovat v pravé ruce, což mu umožňuje maximálně předvést své polyfonní schopnosti.
Třetí skladba When Kabuya Dances je převzatá píseň od klavíristky Geri Allen, kterou Tabor řadí mezi své hlavní inspirační zdroje. Lyrický začátek v klavíru je střídán našlápnutým, harmonicky tonálním vampem. Opět zde můžeme slyšet improvizaci pravé ruky nad ostinatem v levé ruce, kterou pak vystřídá violoncello a Taborn tak může ukázat své virtuózní schopnosti v oblasti standardní jazzové improvizace: „levá ruka kila, pravá ruka hadice.”
Častým jevem u Tabornových alb je vzdávání holdu svým hudebním vzorům. Vedle převzaté skladby od Geri Allen zařadil Taborn na nové album také skladbu Mumbo Jumbo slavného free-jazzového bubeníka Paula Motiana. Po impresionistickém klavírním úvodu, se přidá violoncello, aby společně s klavírem zahrály motiv skladby v unisonu. Téma skladby je dále rozvíjeno kolektivní improvizací tria, což vede do závěru celého tracku, kde opět hlavní téma zazní v klavíru, přičemž subtilní přístup, který byl uplatněn na začátku tracku, je vystřídán majestáním chorálním hlubokým unisonem. To v součinnosti s hutným doprovodem bicích pomáhá docílit až extatického vyvrcholení skladby. Taborn se nebojí různých výrazových poloh, ať už patosu, extatičnosti, nostalgie nebo i lehkého kýče. Jeho hudba je charakteristická širokou paletou prostředků vyjadřujících rozličné emoce, což já osobně vidím jako kontrast vůči mainstreamovým jazzmanům, kteří se rádi drží v upnutém a střídmém výrazu.
Nejdelším trackem je skladba Dream Archive, která začíná punktualistickou kolektivní improvizací, u níž převládá violoncellové pizzicato s vibrafonem. Jde o další z mnoha příkladů, kdy trio pracuje se proměnou zvuku kapely pomocí dostupné kombinace nástrojů. Objevuje se elektronická plocha, vstupuje do ní improvizace violoncella, vytváří se zvukovou koláž, která se postupně zhušťuje. Klavír přidává basové tóny a volné melodické řady. Postupně se přidávají ostřejší zvuky v elektronice. Celá gradace je dokonale plynulá a pozvolná, nic není uspěchané. Po vrcholu gradace dojde k celkovému zrychlení a přechodu do jakési mozaikovité improvizace (hráči vyplňují prázdný prostor krátkými notami, přičemž si dávají vzájemně prostor, aby se nepřekřikovali). A jak už to u Taborna bývá zvykem, po rozsáhlé evoluční improvizované ploše, se plynule vynoří groove, který hraje Taborn v levé ruce a Ches Smith na bicí nad tím pokračuje v otevřeném sóle, které skončí stopkou.
Poslední track Enchant je na albu druhým nejdelším. Také začíná elektronickou plochou se sólem violoncella. Poté zazní hlavní, zcela tonální téma. Následuje meditativní pasáž, kde figuruje spojení violoncella a ambientu. Zde se opět projevuje Tabornova estetická všežravost. Podle mého názoru jde o nejlepší možný eklekticismus dnešní doby, který dává určitou naději, že jazz a možná hudba jako taková se stále má kam vyvíjet. V poslední skladbě na albu se objevuje pro Taborna typické vrstvení melodických linek, což prokazuje jeho inklinaci spíše k lineárnímu než horizontálnímu přemýšlení. Taborn přemýšlí primárně polyfonicky, nikoli akordicky. Jeho spoluhráči často v rozhovorech zmiňují, že jim nikdy nepíše do not akordické značky. Taborn totiž nechce vytvářet harmonii cestou stavby akordů, pojímá ji spíše jako výslednici polyfonického souznění více melodických linií a ponechává na improvizátorově představivosti, aby si daný materiál harmonicky zanalyzoval na základě sluchu a podle toho volil tóny ve své improvizaci. Dream Archives je zakončena codou, při které Ches Smith přejde na klidný groove hraný metličkami, zatímco zní unisono klavíru a violoncella. Nad tím vším Tabornova pravá ruka rozvine poslední improvizované melodické linie.