Hans Abrahamsen: Schnee

Jakmile jsem viděl obálku aktuálního CD dánského skladatele Hanse Abrahamsena (1952) s názvem Schnee, které vyšlo příznačně u vydavatelství Winter&Winter, vybavila se mi v hlavě jiná „sněžná“ skladba – Snowpiece Howarda Skemptona. A tomuto srovnání jsem se nemohl ubránit ani při  poslechu nahrávky Abrahamsenova bezmála hodinového komorního díla v  podání Ensemble Recherche.

V roce 2006 vznikla jako samostatná kompozice první část díla, totiž první dvojice kánonů. Dokomponováním dalších sedmi částí vznikla v roce 2008 skladba složená z pěti dvojic kánonů a tří intermezz. V každém páru Abrahamsen zpracovává jeden hudební motivek, který si často vypůjčuje z  hudby svých předchůdců (Bach, Mozart). Bachovsky znějící melodii klavíru v první půli prvního kánonu doplňuje pravidelná pulsace šustění a  skřípání smyčců, druhá část tohoto čísla zpracovává stejné téma ovšem v  obsazení pro celý ansámbl, který je rozdělen do dvou skupin (první skupina – housle, viola, violoncello, klavír; druhá skupina – hoboj, klarinet, flétna, klavír), mezi nimiž je umístěn perkusionista. Abrahamsen se zde dle svých slov pokouší pomocí dvojího různého zpracování téhož tématu zprostředkovat „trojrozměrný“ hudební zážitek, pohled na hudbu ze „třetí“ strany. Výsledkem tohoto snažení si však nejsem jist. Zřejmě zůstanu u zažitého označení pro různé zpracování identického materiálu – variace.

První dvě části, tedy Canon 1A Ruhig aber beweglich a Canon 1B Fast immer zart und still vznikly, jak už bylo řečeno, jako samostatná kompozice a v kontextu zbytku alba je to také slyšet. Po zvukově velmi kompaktním a hudebně působivém úvodu se CD od Canonu 2 postupně vyčerpává a pracuje výrazněji s prostým, téměř minimalistickým opakováním frází a zdá se, že funguje jiným způsobem než úvodní část kompozice.

Právě Canon 1 je nejsilnější částí CD, a právě zde se mi vyjevuje nejsilněji analogie s dílem Howarda Skemptona. Oba generačně spříznění autoři jsou řazeni do škatulky tzv. „new simplicity“, ačkoli o  zakladateli Scratch Orchestra slýcháme mnohem častěji. Autorům new simplicity je společná určitá míra naivity, ale právě tato zdánlivá neumělost činí jejich díla působivými a emotivními. V Abrahamsenově případě jsem takový přístup v některých pasážích postrádal. Přesto dílo jakožto celek stojí za poslech, stejně jako kvalitní nahrávka suverénního provedení Ensemble Recherche.