Valeot (https://www.valeot.com)
Mosz (https://www.mosz.org)
Velkým koncertem oslavila v lednu deset let existence vídeňská platforma klingt.org: webová i skutečná komunita, „takové vídeňské café,“ jak řekl novinářům Burkhard Stangl, kde se scházejí muzikanti z elektroakustické, povětšinou improvizační scény. Ta má v Rakousku svou váhu a tvoří nejživější pole tamější hudební nezávislé scény, rozepjaté mezi akademická místa a underground. O fungující zpětné vazbě doma svědčí i to, že Fenneszovo Endless Summer bylo v nedávné anketě prohlášeno nejlepším rakouským albem po roce 2000. (U nás paralelní akce vyhráli David Koller a Tata bojs.)
Koncert ve Vídni trval nějakých šest hodin a ukázal, co plodná síť tamějších kolegů právě dělá – včetně scénických happeningů se zvukovými objekty a vymezování vůči tradiční písňové formě. Klingt-ovské nové nahrávky, kde žádnou akci nevidíme a kde se noise modeluje daleko od nějakých songů, mají zase specifika pečlivě vyladěných studiových děl.
Trio Dirac (Peter Kutin, Daniel Lercher, Florian Kindlinger) přetavuje zvuky akustických nástrojů i found sounds skrze laptop do vrstev proznívajících drónů, v centru pozornosti jsou témbry, rezonance a vibrace. Dlouhý seznam nástrojů napovídá, že tohle je spolek, který na koncertě působí jako vetešnictví, a že přes efekty („hlavně velmi dlouhá echa!“, poznamenávají ironicky) rozeznívají úplně všechno, od nástrojů přes hračky a tibetské mísy až po kostru budovy. Proud hudby na albu vůbec není statický, proměny jsou neustálé, takže ti, kdo špatně snášejí „meditativní“ drónová pole chudá na zvraty, můžou být v klidu. Do symfonizujícího narůstajícího souzvuku se zařezává kovové proznívání a baskytara udílí událostem starty, celý komplex je laděný a opakují se melodické mikromotivy. Dirac si našli svou poetiku a stojí pevně na nohou: hustá, aktivní struktura tkaná z drónů jim jde moc pěkně. Dříve jsem u téhle hudby cítil mírné zklamání, že nové prostředky improvizátorů vlastně „zacouvaly“ ke starší formě skladby, od níž se žádá obvyklý vývoj. Od té doby jsem buď změkl, anebo je na tom přirozené něco, co lze těžko pojmenovat. Ale už mi to moc nevadí.
Duo Rdeča Raketa tvoří Maja Osojnik a Matija Schellander: Maja, Slovinka žijící v Rakousku, se po léta hledala v různých projektech jako skladatelka a kdysi i adeptka jazzového zpěvu. Nepůsobila vždycky vyhraněně – což se nedá říci o Old Girl, Old Boy.
Tahle hudba vnucuje pocit, že ji vytvořily věci, ne lidi. Hromada rozmanitých objektů a mediálních přístrojů se rozechvívá a vydává jak zvuky svých fyzických těl, tak noise svých pamětí. Navršený, rozmanitý šum plyne v jediné čtyřicetiminutové ploše. Jediná krajina je však vnitřně hodně členitá, pestré vrstvy jsou navzájem čitelné. Autoři museli udělat stovky, možná tisíce rozhodnutí. Mohutné basové otřesy jsou někdy poněkud efektní (vedle elektroniky se tu hraje na basovou flétnu a baskytaru), ale vcelku je tahle velká plastická změť zvukového harampádí naplněným ambiciózním tvarem, v čemsi příbuzným s Philipem Jeckem a jeho recyklací vinylů s dlouhou historií.
Improvizace jako zdroj a prvotní tvar, studiová koláž jako finální autorský (skladatelský) nástroj: takový formát díla se dnes objevuje poměrně zhusta a Rdeča Raketa může být jeho reprezentativním příkladem.
Mosz občas vydá album, které patří k té nevyšší lize dnešní volné elektroakustické scény (viz desku Till The Old World‘s Blown Up And A New One Is Created, jež spolu natočili Martin Brandlmayr, Werner Dafeldecker a Christian Fennesz), ale nenásleduje bůhvíjaká propagace. Rakušané nejsou v mezinárodních médiích tak vzývaní jako když nastupovali Fennesz a Mego, takže svět se klidně točí dál. Možná to přispívá k tomu, že vídeňští kolegové z klingt.org o to čileji komunikují, pořádají hodně koncertů a prezentací v (mladší generací zaplněných) klubech, jako je dvojdomý Brut. Zkrátka pracují a vyvíjejí se.